Kašmírský zamrzlý konflikt
Tradiční rivalové Indie a Pákistán se opět ocitli na prahu války. Vzhledem k tomu, že jde o jaderné mocnosti, svět je zneklidněn
Na indickém subkontinentu to opět vře. V polovině února 2019 zahynulo po sebevražedném atentátu 40 příslušníků vojenského konvoje v Kašmíru. Na následný indický letecký odvetný útok na údajné výcvikové tábory teroristů v Pákistánem kontrolované části Kašmíru odpověděl přímo Pákistán a sestřelil dvě indické stíhačky. Dva tradiční rivalové se – pokolikáté již – ocitli na prahu války ve více než sedmdesát let starém zamrzlém konfliktu, jenž se pro vnější pozorovatele stal až příliš přirozeným symbolem historicky podmíněné rivality obou zemí a běžně přijímanou konstantou vzájemných vztahů.
Eskalace a následná snižování napětí využívají politici na obou stranách pro předvolební boj, „stmelování“národa a vytváření obrazu nepřítele. Pečlivě kultivují vzájemné antipatie, živí náboženský antagonismus a manipulují s citlivým konfliktem do té míry, že by se slovy klasika chtělo říci: „… kdyby konfliktu nebylo, museli bychom si jej vymyslet.“
Sedm dekád neklidu
Oblasti Džammú a Kašmír se staly jablkem sváru mezi Indií a Pákistánem prakticky ihned poté, co se obě země v roce 1947 osamostatnily na britském impériu. Indie se opírala o rozhodnutí kašmírského správce, jenž v říjnu 1947 podepsal dohodu o přistoupení k Indii, Pákistán zase argumentoval většinovou muslimskou populací v regionu a jejím právem na sebeurčení. První indicko-pákistánská válka 1947–1948, která se na celém subkontinentu nesla především na vlně náboženského a etnického násilí uvnitř neřízeně se štěpící postkoloniální komunity, v Kašmíru narýsovala takzvanou linii kontroly, v současné době de facto velmi nestabilní hranici mezi dvěma jadernými mocnostmi.
V padesátých a šedesátých letech do sporu o Kašmír vstoupila studená válka, v níž se USA orientovaly na Pákistán, zatímco v Indii měl „otevřenější“dveře Sovětský svaz. Své geopolitické zájmy si zde hájila i Maova Čína, která využila toho, že se obě supervelmoci „zaměstnaly“kubánskou raketovou krizí, a v říjnu 1962 svedla s Indií úspěšnou omezenou válku o část sporného kašmírského území. O tři roky později vypukla po dlouhotrvajících přeshraničních potyčkách druhá indicko-pákistánská válka, následována třetím konfliktem v prosinci 1971. Ten však poháněla hlavně hluboká vnitřní krize v nestabilním Pákistánu, v té době státu „dvou zemí“– západní části Pákistánu a východní části – k nezávislosti směřující Bangladéši. Udržet jednotu země se po neúspěšných jednáních snažil Islámábád řešit vojenskou silou. Během následných bojů uprchlo kolem 10 milionů lidí z východního Pákistánu do Indie, která na nastalou krizi reagovala v prosinci 1971 vítěznou invazí do východního Pákistánu. Kromě vyhlášení nezávislosti Bangladéše Rozdělený Kašmír bylo výsledkem války i to, že Kašmír, k nelibosti Pákistánu, opět potvrdil svoji příslušnost k Indii.
Politický islám na scéně
S koncem studené války napětí mezi oběma státy nepolevilo, naopak dostalo nový rozměr v podobě sílícího vlivu politického islámu a jím inspirovaného terorismu, který doplňoval a postupně nahrazoval sekulární nacionalismus. V devadesátých letech 20. století konflikt pravidelně eskaloval, aby následovaly více či méně vážně míněné pokusy hledat mírové řešení. V předvečer 50. výročí nezávislosti obou zemí si sice ministři zahraničí obou zemí v Novém Dillí i Islámábádu třásli rukama, pak ale oba rivalové opět šlápli „na plyn“.
V květnu 1998 Indie provedla podzemní test jaderné bomby, pákistánská jaderná odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Vzájemné potyčky tak dostaly rozměr souboje dvou nukleárních mocností (respektive tří, vezmeme-li v potaz i Čínu a její zájmy v regionu), a každá přestřelka na hranicích proto na sebe logicky přitáhla pozornost zneklidnělé světové veřejnosti. O rok později zahájila Indie útoky proti ozbrojencům, kteří se usadili v horách nedaleko kašmírského Kargilu a které měl podle ní opět podporovat Pákistán. V důsledku leteckých úderů a dělostřeleckých výměn se daly do pohybu desítky tisíc uprchlíků na obou stranách.
Předvádění jaderných „svalů“Situace se zdramatizovala po 11. září 2001, kdy se Pákistán stal pro USA důležitým spojencem v boji proti al-Káidě a Usámovi bin Ládinovi. Pravidla konfliktu v následující dekádě diktoval terorismus. V říjnu 2001 byl podnikut útok na shromáždění v kašmírském Šrínagaru, při němž zahynulo 38 lidí. Po něm hlavní správce Kašmíru vyzval indickou vládu, aby zaútočila na vojenské výcvikové tábory u hranic s Pákistánem. Třináctého prosince 2001 zasáhl teroristický útok samotný indický parlament v Dillí a indická vláda z něj obvinila Pákistánem podporované kašmírské militanty. Růst napětí a vojenské přestřelky doprovázelo tradiční předvádění jaderných „svalů“a testování raketových nosičů. Když v květnu 2002 militanti zútočili na autobus a vojenskou základnu v Džammú, Indie dokonce přerušila s Pákistánem diplomatické svazky. O šest let později se terčem koordinovaných teroristických útoků stalo další indické centrum, Mumbaí, a spirála indicko-pákistánského napětí se roztočila nanovo.
Zatím není důvod předpokládat, že by se současný konflikt vyvíjel jinak než podle známého scénáře – akce, reakce, řízená eskalace spojená s vnitřní mobilizací na domácí scéně s podporou nacionalistických a náboženských argumentů a následné postupné utlumení pod tlakem mezinárodního společenství a dynamiky vnitřní politické scény. Málokoho pak vlastně zajímá osud obyvatel Kašmíru, kteří jako rukojmí velmocenských ambicí, náboženského sektářství a nacionalistických snů již po několik generací žijí v jistotě nejisté budoucnosti a v permanentním strachu z ozbrojeného míru.
V květnu 1998 Indie provedla podzemní test jaderné bomby, pákistánská jaderná odpověď na sebe nenechala dlouho čekat