To se slovem zet
celou banánovku, kterou mi vytahala ze své přeplněné knihovny. „Řekněte mi pak, jak jsem se strefila,“povídá. Na vrchu krabice ležely vedle sebe Saturnin a životopis Františka z Assisi, takže to bylo hned jasné, že jo.
Knihy jsou – podobně jako nevhodné vánoční dárky, lahve vína, dětské oblečení, hračky a někteří plyšáci – poutníci, kteří během svého bytí přecházejí ze života do života, z bytu do bytu, z rodiny do rodiny, jsou chvíli nošeny, používány, čteny, pak zaklizeny, aby trpělivě čekaly, jaká bude jejich další štace. Z některých člověk vyroste, jiné někdo další potřebuje víc než vy. O některých si myslíte, že už vám v životě k ničemu nebudou, pošlete je dál, ale pak po letech po nich zas někde jinde chtivě sáhnete, protože si uvědomíte, jak vám bylo teskno. Některých, což je nejzvláštnější, nemáte nikdy dost. V psycholožčině krabici jsem třeba objevil i Hraběte Monte Christa, který mi zbyl – dokonce ve dvou vydáních. Přesto jsem zajásal.
Je zajímavé, jak silný je to pro mou generaci symbol, ta poloprázdná knihovna. Je jako maják, který rozsvítíte, jako strážní oheň, který zapálíte, a lidé se vám vrhnou na pomoc. „To tak nemůžeme nechat,“řekl mi zcela neznámý člověk (kamarád kamaráda kamaráda), „stavím se na chatě, jsou tam knížky po mámě, zavolám vám po neděli.“A pak mi vyprávěl, jak mu jeho ex ze msty prodala knihovnu do antikvariátu, ale jak on jí ukázal, protože si tu knihovnu – knížku po knížce – koupil zpět.
Ale když vidím svoje děti, přikované k YouTubu a Netflixu, je mi jasné, že to je pro ty poutníky, kteří teď v zástupech přicházejí do mého domu, nejspíš poslední štace. A že za pár let bude pro planetu velký problém, co s těmi miliony tun potištěného papíru udělat. Protože věřím v technologii, jsem si jist, že nakonec vymyslí způsob, jak je přeměnit v něco jiného, co bude užitečné i pro nadcházející generace.
Nejlepší by bylo, kdyby je dokázali zpátky proměnit ve stromy. Stromy, jejichž dřevo by si pamatovalo slova, která do něj byla kdysi vtištěna. Jejichž listy by pak ve větru šuměly příběhy, které kdysi nesly.
P. S.: Ještě potřebuju! TOMÁŠ BALDÝNSKÝ