Ornament je zločin
Filmová adaptace románu Simona Mawera Skleněný pokoj má sice „v hlavní roli“slavnou funkcionalistickou vilu Tugendhat, ale z jejího minimalismu a uměřeného výrazu si nedokázala nic vzít.
Čistě „papírově“by Skleněný pokoj měl nabízet materiál hned na několik filmů: odehrává se napříč čtyřmi dekádami a obsahuje řadu postav a konfliktů mezi nimi. Režisér filmu Julius Ševčík ale potenciálně nosné dějové oblouky opakovaně shazuje pod stůl.
Jak je patrné už z jeho předchozích snímků, Ševčíka děj a jeho vyprávění nezajímá, místo toho se pokouší zachycovat duševní stav. V nadějném debutu Restart (2005) se ponořil do nitra mladé ženy, která se snaží odvrátit osudovou chybu. Ve formálním experimentu Normal (2009) se nimral v mysli sériového vraha a ve svém nejznámějším filmu Masaryk (2016) se pokusil o otisk mentálního nastavení Jana Masaryka, poháněného kokainem a třaskavou politickou situací let 1938–1939.
Ve Skleněném pokoji jde pod drobnohled Hana, jejíž čerstvě provdaná přítelkyně Liesel si s manželem Viktorem staví velkorysou vilu na kopci nad Brnem. Rovněž vdaná Hana k Liesel cítí něco víc než jen přátelství, a tak ji provokuje sexuální eskapádou s architektem vily Von Abtem i daleko přímočařejšími postupy. Zasáhnou ale dějiny: 30. léta se chýlí ke konci a Viktor je Žid.
Ševčík Hanu ukazuje ve stavu neustálé citové exaltace. Její rozpoložení je zpočátku pochopitelné, těžko ale vydrží několik desetiletí a bez výkyvů. Kolem stárnoucí ženy defilují nevěry, sebevraždy, živě narozené děti, mrtvě narozené dítě, bombardování, armády i politické převraty, ale Hana nyje po Liesel tak nějak pořád stejně. Postavy se objevují a mizí, vila chátrá a film, držel-li alespoň zpočátku pohromadě, se rozpadá v nastavovanou sérii epizod: ještě sadističtí estébáci, zhýralý stranický večírek, co dál?
Vášně na povel
Skleněný pokoj se tak ocitá ve zvláštním paradoxu. Sám sobě odpírá děj, i když ho zmíněné dějinné okolnosti a osobní peripetie nabízejí plnými hrstmi, a přitom výrazovými prostředky neustále vytváří pocit, že se něco dramatického odehrává. Zpomalené záběry, neobvyklé úhly kamery, záumné kompozice, vypjaté výrazy, emotivní hudba, arogantně výrazný střih – Ševčíkova novinka, podobně jako režisérovy předchozí snímky, nesundává nohu z plynu, ale přitom nemá zařazenou rychlost. Viktor se před hlavněmi nacistů zoufale shání po své milence, ale z předchozího dění přitom není patrné, že pro něj šlo o víc než o běžnou avantýru. Hana s Liesel se neobratně ochmatávají, ale ze záběru rozlétávajících se kamínků z roztrženého náramku máme chápat, že zažívají moment všepohlcující vášně.
Vila Tugendhat je skutečně krásná a film ji sérií reklamně načančaných záběrů dokáže na plátně „prodat“. Za pečlivou evokací dobové atmosféry, na níž má lví podíl kostýmní výtvarnice Katarína Štrbová Bieliková, jistě stojí spousta práce, přemýšlení a zkoumání archivů. A pestré zahraniční obsazení v čele s Carice van Houtenové v roli Hany se snaží být rozrušené přesně podle pokynů. Ale zrovna van Houtenová (známá u nás ze seriálu Hra o trůny) ve válečném dramatu Černá kniha v režii Paula Verhoevena ukázala, jak lze pod minimalistický herecký výraz natlakovat maximum věrohodných emocí.
Méně je více, znělo heslo, které architekt vily Tugendhat Mies van der Rohe přijal za své v roce 1947 a snažil se v jeho duchu maximalizovat účelnost. Na Ševčíkův film ho vztáhnout nelze: Skleněný pokoj není účelný, nýbrž chudý. To málo, co nabízí, tedy exaltovanou křeč instantních vášní a afektů, opakuje znovu a znovu, jen z jiných úhlů. Proto se spíše nabízí titul známého eseje van der Roheho současníka (a brněnského rodáka) Adolfa Loose Ornament je zločin. Skleněný pokoj se utápí v rokokových kudrlinkách, ale nedokáže se opřít o žádnou nosnou zeď.
Skleněný pokoj
ČR/Slovensko 2019 Scénář: Andrew Shaw Režie: Julius Ševčík Hrají: Carice van Houtenová, Hanna Alströmová, Claes Bang, Roland Möller, Karel Roden, Alexandra Borbély, Karel Dobrý a další Premiéra 14. 3.
Autor je filmový publicista