Pilát, pan poslanec a pravda
Podle Matoušova evangelia se Pilát ocitl pod silným tlakem: na jedné straně nevěděl, čeho se předvedený Ježíš dopustil, ale na straně druhé se přesvědčil, že se zástupy nedají odvrátit od požadavku, aby dal proroka popravit. Nakonec se omezil na prohlášení: „Já nejsem vinen krví toho člověka“a „vydal ho, aby byl ukřižován“.
Vladař zřejmě zvažoval, co by se stalo, kdyby nevyhověl. Nezvládnuté nepokoje by mohly poškodit jeho pověst u římského dvora. I v případě nasazení vojenské síly by mohli v Římě zapochybovat o schopnosti správce provincie udržet v ní klid. Menší zlo pro něj bylo soudit nezávisle na pravdě. Pomohl si vyjádřením adresovaným davu: „Je to vaše věc.“Podle evangelia Janova při výslechu obžalovaného reagoval na jeho zmínku o pravdě otázkou: „Co je pravda?“Snad se jí i trápil.
Zato poslanec Václav Klaus mladší se s ní vyrovnal bez dramatického prožitku: v rozhovoru, který s ním 7. 2. 2019 v Prostoru X – aplikaci týdeníku Reflex – vedl moderátor Čestmír Strakatý. Šlo o to, aby na sociálních sítích nedocházelo k omezování svobody: publikujme všechno, i omyly, a to též poslancovy vlastní. Voliči prý rozhodnou hlasováním, kdo měl pravdu.
Český zákonodárce se stejně jako Pilát nezmínil o osobní odpovědnosti: veřejný činitel ji má nést za každý svůj názor a čin, tím spíš za omylný či založený lživě. Římský místodržící ji mylně přehodil na demonstranty, pan poslanec na většinu. V tom se mýlil hned dvakrát, a nebezpečně. Není přece pouhou urnou na voličské hlasy. Většina v demokracii má jen a jen politicky rozhodující slovo. Pravdu, která je mezi námi, jak věděli už staří Řekové, hledají občané včetně politiků, a to v dialogu. Zjišťovat ji hlasováním by mohlo být zajímavé, ale k dobrému výsledku to vést nemusí.
Nizozemská herečka Carice van Houtenová, známá u nás hlavně jako Melisandre ze seriálu Hra o trůny, ztvárnila v dramatu Skleněný pokoj hlavní roli. Rozhovor probíhal v brněnské vile Tugendhat, kde se velká část filmu natáčela.
LN Co jste cítila, když jste do vily přišla poprvé?
To byl ohromující pocit! Na jednu stranu tu na vás padá historie, ale zároveň je tu všechno nadčasové. Což bylo legrační, protože když jsme v tomhle výsostně modernistickém domě chodili v kostýmech ze 30. a 40. let, působilo to nesourodě. To teprve člověku dojde, jak stylově napřed tahle architektura je. A také si uvědomí, že manželé, kteří takhle megalomanský dům nechali postavit, museli mít strašně moc peněz.
LN Tugendhat má i komornější zákoutí. Našla jste si tu své oblíbené místo?
Když bylo hezky, trávili jsme hodně času na terase. A v úrovni ulice jsou i menší místnosti, není tu všechno tak rozlehlé. Ale kvůli tomu, že jsme ve vile nesměli jíst ani pít, jsme bývali hodně v přívěsech. Je zázrak, že jsme tu vůbec mohli točit.
LN Zmínila jste kostýmy. Ve filmu jich vystřídáte opravdu hodně. Užívala jste si to?
Moc! Velmi se mi líbily, hlavně ty na začátku filmu. Nosit je byla práce snů. A nejvíc ze všeho jsem milovala ty klobouky!
LN Četla jste román Simona Mawera, podle kterého byl Skleněný pokoj natočen?
Ne. Přemýšlela jsem, jestli si ho mám přečíst, ale prý je dost jiný než scénář. To samé s Hrou o trůny, nečetla jsem žádnou z těch knih. Radši pracuju se scénářem: nechci mít vztah k předloze a pak být třeba frustrovaná z toho, co se z ní do filmu nevešlo.
LN Skleněný pokoj je česko-slovenská koprodukce s evropským obsazením. Kdysi jste se vyjádřila, že hollywoodský život vám moc nesedí. Platí to pořád?
Je příjemné pracovat v Evropě, protože jsem tady doma. V Americe se cítím trochu odcizeně, ale vlastně tam ani moc netočím. Dělat filmy jako Skleněný pokoj je v Hollywoodu prakticky nemožné, v poslední době tam vznikají samé komiksové adaptace a nic moc dalšího. Menší nezávislé filmy tam nedostávají šanci.
LN V Evropě jste nedávno dotočila