Ironický tanec se smrtí
Tygr v tísni sáhl po románu Alfreda Döblina Berlín Alexanderplatz. Zdramatizovat tak obsáhlé a vrstevnaté dílo je těžké, zvlášť má-li ve zhuštěné formě postihnout duch díla. Režisérovi Ivu Kristiánu Kubákovi a dramaturgyni Marii Novákové se to z větší části podařilo, pro vyjádření groteskní a hektické atmosféry díla našli účinné prostředky a stejně tak herce, kteří jejich metodu kreativně rozvíjejí.
Nová inscenace vykazuje příbuzenství s nedávnou dramatizací románu Floriana Illiese 1913 téhož týmu. Léto jednoho století, líčící groteskní kaleidoskop posledního roku před světovou válkou, po níž už nikdy nic nemělo být jako dřív. I tento román je pro jevištní převod docela nesnadný a i jej tvůrci pojali minimalisticky a s elementární divadelností.
Berlín Alexanderplatz patří ke stěžejním dílům předválečné německé literatury a stejně jako jeho autor pochopitelně neuniklo pozornosti nacistů, Döblinova díla byla veřejně pálena a už v roce 1930 byl na nátlak NSDAP stažen z vysílání seriál podle inkriminovaného románu. Román má vlastně dva hrdiny, jedním je propuštěný kriminálník Franz Biberkopf, druhým město Berlín, lidské mraveniště moderní doby, které žije ve zběsilém rytmu. Město jako neprostupná houština, v níž se lze ztratit i skrýt, město, jehož atmosféra dokáže dusit i dostat do hektického stavu. A také město, kde se pomalu začínají střetávat politické ideje, z nichž jedna povede k celoevropské tragédii. Je tu také silná sociální linka, v níž se zrcadlí tehdejší německá realita. Děj začíná v roce 1927, Franz Biberkopf se vrací po čtyřech letech z vězení, kde se ocitl za těžké ublížení na těle, svou milenku Idu zbil tak, že zemřela. Franz je outsider, puďák, který se neumí ovládat, ale není bez citu. Je to bezradný bloumák a rychle podléhá různým vlivům, a tak si ho podsvětí brzo přitáhne.
Vytřeštěná pouť
Režisér se od počátku snaží zachytit duch románu, vyvolat pocit prostředí, které žije svým vlastním životem, hrdinové s ním tak či onak musí bojovat. Franze od počátku doprovází Smrt (Kryštof Krhovják), vypravěč, komentátor a manipulátor, který se jízlivě a ironicky obrací k divákům a s pobavením pozoruje hrdinovo trápení.
Pro první část inscenace dramatizátoři vybrali epizody z románu, které dobře charakterizují jeho pohlcující styl. Spojují je v jakousi vytřeštěnou pouť hrdiny městem, do níž vstupují další postavy a ovlivňují jeho konání v dobrém i ve zlém, titíž herci zároveň fungují jako chór. Je obdivuhodné, jak se režii jednoduchými prostředky, zkratkou a náznakem daří vytvářet groteskně působivé, až naturalistické obrazy, třeba výjev z jatek. V románu metaforicky pojaté líčení zabíjení dobytka vyvolává pocit blížící se temnoty a zkázy, což režie stupňuje vytékáním „krve“do plechových kýblů a na podlahu, po které aktéři v bílých gumových zástěrách kloužou, padají do ní. Klopýtají přes rozestavené zešikmené plochy a kyblíky a nad vším se přízračně vznáší pára ze „spařené kůže zvířat“. Inferno. Nebo stačí pár zavěšených zářivek, jejich komíhání na pozadí cihlové zdi dokáže vyvolat pocit tísně, fatálních překážek, které nelze zdolat. A pak jsou tu zvuky a hudba (JeN Hovorka a Marek Urbánek), obojí je integrální součástí inscenace (ostatně hudebníci se do děje také zapojují) a přímo dýchá tepem města, dotváří situace.
Franze Biberkopfa hraje Michal Lurie, je to nešťastník, rváč, který dělá ramena na každého, ale přitom si se sebou neví rady. Luriův hrdina, byť mužné konstituce, má v sobě od počátku až dojemnou bezbrannost, která z něj činí snadnou oběť. Jeho protipólem je mizera Reinhold, kterému Filip Kaňkovský propůjčil úlisnost a nezměrný cynismus, s nímž Franzem bez obtíží manipuluje. Franzova milá Micka, která pro něj šlape, je v podání Evy Josefíkové křehkým, naivním a submisivním tvorem, který zákonitě musí zahynout.
Pro druhou část inscenace se změní scéna, na hrací ploše vyroste romantický remízek s mechem. V této houštině, upomínající na neprostupnost města, se zjevuje i jezevec, zasahuje do dialogů a vede řeči, což působí příjemně ulítle, ale ne bez vazby na celkové pojetí. Druhá půlka pak víc sleduje postupné zauzlování Franzova příběhu, který spěje k tragickému závěru. Tady přece jenom inscenace ztrácí rytmus a soustředí se na všechny detaily, tvůrci – zjevně tématem pohlceni – mají problémy s eliminací toho podstatného a dramaticky nosného, ačkoliv v první části jim to šlo tak dobře. Chtějí říct všechno, a závěr se trochu rozpadá do několika point. Ale i druhá část přináší silné obrazy, které se vzápětí lámou do nadsázky a groteskních gagů (smrt Micky).
Právě důsledná ironie žene temnou krev v žilách tragického příběhu do nečekaných poloh a ve spojení s čistou divadelností přináší velmi příjemný zážitek, a to bez ohledu na závěrečnou rozvleklost.
Alfred Döblin: Berlín Alexanderplatz
Adaptace: Marie Nováková Režie a dramaturgie: Ivo Kristián Kubák a Marie Nováková Hudba: JeN Hovorka a Marek Urbánek Výprava: Ivana Kanhäuserová Pohybová spolupráce: Klára Kočárková Tygr v tísni, Vila Štvanice, premiéra 8. 3.