Lídr s lídryní a líderčaty
Dost často si mně někdo vylévá svou frustraci nad tím, že do češtiny pronikají anglická slova. Zrovna minulý týden si mi někdo stěžoval na slovo „lídr“a lamentoval, že už slyšel i přechýlené „lídryně“. Ujistil jsem ho, že jsem obojí také slyšel, dokonce i četl, a ne jen v době úplně poslední, poprvé tak kolem roku 2000, a že v tom nevidím problém: neznepokojuje mne totiž, když čeština přejímá potřebná cizí slova. Tím „potřebná“míním především to, že je – my Češi – potřebujeme pro pojmenování věcí, které tu nebyly, pak nám nově vstoupily do života a my o nich potřebujeme mluvit. Před tisíci lety to bylo například slovo „kostel“, před 10 lety to bylo třeba slovo „dron“. Potřebovali jsme je, protože dron není jen tak nějaké bezpilotní letadlo či letadélko – dron je dron, jako šofar je šofar, a ne nějaká obyčejná trumpeta, jak o tom hezky píše Karel Poláček. Zrovna tak je skinhead prostě skinhead, ne nějaký tuctový plešatec, a tak se nám to slovo vetřelo do češtiny, protože se nám – bohužel – skinhead vetřel do života.
Jenže s „lídrem“je to trochu jinak – a dost za to může 15. březen 1939, který si teď připomínáme. Do té doby v češtině celkem bez problémů fungovalo slovo „vůdce“, Františka Ladislava Riegera dokonce zdobíval čestný přídomek „vůdce národa“. Pravda, už nějaký čas před tímto datem všichni věděli, co je zač ten „Führer“, ale na užívání českého výrazu „vůdce“se to neprojevovalo. Ovšem plakátkem o „Rozkasu Votze a neivršiho Prezidenta německé Armady“se vše rázem změnilo. Ten text byl opravdu geniální sabotáží a já mám setrvalé podezření, že – i když nevím, jak to bylo možné – ho nevymyslel nikdo menší než Pavel Eisner, autor Chrámu i tvrze a překladatel pana Kaplana. Kdo jiný by totiž dokázal z „vrchního“udělat „neivršiho“, z „velitele“vyrobit „Prezidenta“(s tím tehdy – v češtině i němčině – naprosto negramotným „z“!) a hlavně transgenderově přeoperovat „Vůdce“na „Votze“(což pro neznalé němčiny je vulgární označení zcela specifické části ženského těla; napovím, že český ekvivalent má v oblibě pan prezident Zeman). A když se později arcikolaborant Emanuel Moravec, přezdívaný „generál Bezvlasov“, setrvale k Berlínu obracel 5. pádem „Můj Vůdče!“mís- to náležitého „Můj vůdce!“a vlo- žil tak do úst lidu rčení „vůdec podle vzoru blbec“, bylo dokonáno. Nic na tom nezměnila ani krátká poválečná perioda, v níž byl báťuška Stalin v komunistickém tisku oslavován jako „vůdce světového proletariátu“– spíše naopak, jen to upozorňovalo na i tak očividné shody mezi oběma pány.
A tak nám historie zasáhla do jazyka a vtiskla slovu „vůdce“nevoňavost, která brání tomu, aby se rozumný politik mohl nechat titulovat jako „vůdce“(strany, hnutí nebo celkem čehokoliv). A protože „vedoucí“je spíše někde v prodejně, nezbylo než si půjčit z angličtiny slovo „lídr“. Škoda, no ale co s tím naděláme? Je to tak. KAREL OLIVA