Divadlo je vysoký post
představení v Ungeltu, a odmítl jsem to. Já věci umím odmítat, ale divadlo nikdy. Mám výborné angažmá, kde mi vycházejí vstříc, když potřebuju na něco volno, ale vybírám si. Divadlo miluju a považuju ho za vysoký post a myslím si, že si mám vážit toho, že to můžu dělat skoro ve čtyřiaosmdesáti letech.
LN Jste rodák z Jilemnice, ale dlouho jste byl v angažmá v Brně. Nestýskalo se vám po kopcích?
Ale ono z té moravské roviny nebylo nikam až tak daleko, abych tam nemohl dojet. Moje první angažmá bylo v Hradci a tam tehdy řediteloval Milan Pásek. To byla moje učednická léta. Tehdy to bylo Krajské oblastní divadlo, které se pak za pár let přejmenovalo na Divadlo Vítězného února. Pásek byl múzická osobnost, ale také dost kontroverzní. Neměl rodinu a divadlo mu bylo vším, měl na něj vyhraněný názor, byl jasnozřivý a uměl výborně stavět repertoár. Byl to straník a kvůli tomu jsme se také několikrát pohádali, ale nikdy mě neshodil.
LN V Jilemnici se, jako v celém Podkrkonoší, hodně duchařilo. Potkal jste se s tím ?
Slyšel jsem leccos vyprávět. Třeba se říkalo, že jilemnický hrobník vyvolává duchy a cosi provádí s nebožtíky na hřbitově, ale to mohly být jenom povídačky. Rád se vracím do svého mládí, je do mě vrostlé a jako herec z něj můžu také těžit. Můj táta byl zapálený ochotník, a v Jilemnici byly dokonce dva soubory, ten hlavní se jmenoval Kollár a druhý měli hasiči. Ochotníky vedl profesor z gymnázia a měl kontakty s Prahou, takže se u nás uváděly tituly téměř souběžně s Národním divadlem, třeba Bílá nemoc tam měla premiéru krátce po té pražské.
LN A vy jste také ochotničil?
Samozřejmě, divadlo mě už tehdy jako mladého kluka okouzlilo a byl jsem na to naše jilemnické patřičně pyšný. Už se také schylovalo k válce, Němci se chovali jako utržení z řetězu a divadlo také významně posilovalo český vliv. V roce 1937 jsem poprvé vstoupil na jeviště, a to ještě v Prodané nevěstě. Hrál jsem kluka, který ukradne principálovi činky, a při nejtklivější árii Mařenky jsem z jeviště zakřičel – mámo, vidíš mě? Publikum řvalo smíchy, ale zpěvačka ne, ta byla bez sebe.
LN Přemýšlíte někdy nad tím, co vás k divadlu přitáhlo a tolik let u něj drží?
Já jsem sice byl komediant, rád jsem se předváděl, to ano, ale mnohem důležitější byla jiná věc. Vždycky když jsem něco silného zažil, ať už veselého, nebo tragického, bylo mi líto, že jsem u toho sám, a toužil jsem se o tu silnou emoci s někým podělit. Vždycky jsem to chtěl aspoň svým nejbližším převyprávět, abychom to mohli společně sdílet. Četl jsem básně a říkal si – to je tak krásný, to si nemůžeš nechat pro sebe. A tohle mi vydrželo celý život. A tak i když netočím, objíždím s divadlem republiku a skutečně mě to naplňuje. Vždycky když se z té šňůry vracím, žena mi říká: „Ty musíš být úplně urvaný.“A já jí odpovídám: „Ani trochu, lidi byli báječný a jsem zase šťastný.“