Nemohou jinak?

Je snadné odsuzovat studenty stávkující „za klima“. Ale představuje si dnešní čtyřicátník, padesátník, šedesátník, co by dělal na jejich místě? Ve věku, kdy se adolescenti potřebují proti něčemu vymezit? Za komunismu to bylo černobíle snadné. Kdo zažil rok 1968 i jako malé dítě, získal doživotní vakcínu a měl jasno. Ne proto, že to říkaly „ideodiverzní centrály“, ale proto, že být proti Pionýru velela klukovská čest.

V tomto smyslu se studentům nedivme. Divit se ale můžeme tomu, proč svůj odpor adresují jen státu a jeho politikům. Ano, stát odpovídá za energetiku, zákony či zdanění. Aby vyšel vstříc radikálům, mohl by leccos zakázat – leteckou dopravu či spalovací motory. Nebo by to mohl zdanit tak, aby se výsledek rovnal zákazu – kdyby letenka do New Yorku stála milion, kilo masa deset tisíc a litr benzinu pět tisíc, planeta by si z pohledu radikálů oddechla. Ale musí to nařizovat stát?

Dejme tomu, že chcete snížit svou uhlíkovou stopu a jste přesvědčeni, že nejlepší cestou je nemít děti, necestovat a nejíst maso. Brání vám stát, abyste neměli děti, necestovali a nejedli maso? Říkají-li lídři stávkujících „nemáme jinou možnost“, pak v tomto ohledu jaksi kecají.