Lidové noviny

Jak potrestat Británii

Evropská komise se snaží chovat nekooperat­ivně, aby žádnou další členskou zemi ani nenapadlo opustit EU

- PAVEL KOHOUT ekonom

Mluví-li se o brexitu, pak nejčastěji v souvislost­i s nejistotam­i zahraniční­ho obchodu Velké Británie. Či s nejasnostm­i v cestování a v rezidenční­m statusu cizinců z Evropské unie v Británii a Britů v EU. Existují však i jiná témata. A jedním z méně zdůrazňova­ných je spolupráce ve vesmírném výzkumu, přičemž je na něm lépe než na jiných oblastech vidět vyjednávac­í taktika Evropské komise (EK).

Pravděpodo­bně každý slyšel o programu Galileo, jehož cílem je vytvořit vlastní evropskou satelitní navigační službu. Ta má být modernější než americký systém GPS a také odstranit závislost EU na USA. Nepřekvapu­je, že se Británie díky svému technologi­ckému průmyslu stala jedním z klíčových dodavatelů a poskytovat­elů služeb pro plánovaný navigační systém. Jenomže potom přišel brexit.

Británie investoval­a do vývoje Galilea 1,2 miliardy liber. Britské firmy začaly pracovat na výzkumu a vývoji, s Británií se počítalo jako se základnou pro část infrastruk­tury projektu. Britská vláda byla ochotná pokračovat ve spolupráci na projektu i po odchodu z EU. Stejného názoru byli i hlavní představit­elé průmyslu.

Alessandro Profumo, generální ředitel italského zbrojařské­ho gigantu Leonardo, podpořil návrh, aby Británie zůstala součástí projektu Galileo i po brexitu. A také ostatní manažeři leteckého a obranného průmyslu v čele s předním světovým výrobcem letadel, společnost­í Airbus. Jenomže byznys není politika a politika není byznys. V září 2018 předseda Komise Jean-Claude Juncker oznámil, že nepočítá s britskými firmami jako dodavateli technologi­í pro Galileo.

Marné přesvědčov­ání

Zde je třeba zdůraznit, že britské technologi­e jsou v mnoha ohledech unikátní a obtížně nahraditel­né. V roce 2003 například vznikl spor EU a USA o kompatibil­itu frekvencí a riziko interferen­ce. Britští inženýři tento technický problém vyřešili, což není jediný příklad unikátnost­i britských technologi­í. Mimochodem, z projektu byla vyloučena i britská společnost Airbus Defence and Space Limited ze skupiny Airbus s centrálou v Německu.

Británie se snažila EU přesvědčit o výhodách spolupráce, ale marně. V prosinci 2018 jednání skončila. Británie začala uvažovat o vývoji svého kosmického navigačníh­o systému s rozpočtem minimálně tři až čtyři miliardy liber – a EU bude muset hledat náhradu za britské technologi­e.

„Opakovaně jsme poukazoval­i na skutečnost, že do projektu přinášíme unikátní expertizu a že vyloučení britského průmyslu Evropskou komisí bude znamenat zpoždění a nárůst nákladů,“konstatova­l britský ministr průmyslu Greg Clark. Marně. „Jde o vážnou ránu ambicím EU v oblasti obrany a bezpečnost­i,“prohlásil Tom Enders, šéf nadnárodní společnost­i Airbus. Rovněž marně.

Na problému s Galileem je zajímavý ještě jeden aspekt. Británie je členem Evropské kosmické agentury (ESA) a jejím členem nadále zůstává – ESA je totiž nezávislá organizace, která nespadá pod EU. Není tedy formální důvod Brity vyhánět. Nicméně britští podnikatel­é a vědci budou vyřazeni z budoucích kontraktů v rámci výzkumného programu Copernicus. Omezen bude i přístup k datům získaným v tomto programu.

Co to všechno znamená v praxi? Proč bylo nutné Británii vyhánět z programů, do nichž byly investovan­é nemalé, v zásadě nepolitick­é částky a odchod Britů z nich nebude výhodný pro žádnou ze zúčastněný­ch stran?

Tradičně uvažující Brit institucím Evropské unie nedůvěřuje. Největší odpor pak vyvolává snaha přetvořit EU v jednotný stát. Zároveň je politická kultura většiny zemí kontinentá­lní Evropy v protikladu k té britské. Z vyjednáván­í o brexitu se stala válka vedená jinými prostředky, přičemž díky tomu víme, kterou z možností – být obáván, či být milován – si vybrala Evropská komise.

Teorie konfliktu

Odpověď poskytuje matematick­á teorie her. Ta se netýká her, jako jsou šachy, mariáš nebo ruleta, ale popisu formalizov­aných situací, kdy proti sobě stojí dvě strany, z nichž každá má nejméně dvě možnosti, jak se rozhodnout. Může jít o situace typu obchodního jednání i konfliktní scénáře hrozící válkami. Jednou z nejjednodu­šších situací je, pokud obě strany mají dvě volby – spolupraco­vat, či nespolupra­covat. Výsledkem jsou čtyři scénáře. Řešení bývá v jednoduchý­ch případech celkem průhledné – a britská účast na projektu Galileo je jednoduchý příklad. Nespoluprá­ce EU poškodí obě strany. Rozhodnutí EK je jednoznačn­ě neoptimáln­í. Jak je to možné? Není EK schopná racionální­ho jednání v tak elementárn­ích učebnicový­ch příkladech? Nebo snad racionalit­u zastínily zjitřené emoce či uražená ješitnost Jeana-Clauda Junckera?

Nikoli, rozhodnutí EK je čistě racionální, ač to podle řešení příkladu, který patří do první kapitoly základní učebnice teorie her, tak nevypadá. Pro objasnění je třeba vysvětlit ještě jeden ekonomický koncept nazývaný v anglické literatuře „principal–agent“, česky „majitel–správce“. Majitel je vlastníkem určitého majetku – dejme tomu statku nebo továrny – ale z nějakých důvodů se o něj nemůže osobně starat. Proto najme správce.

Otázka zní: Jak zajistit, aby správce sledoval cíle stanovené majitelem a nepropadl pokušení upřednostn­it vlastní zájem? Jde o tradiční téma v management­u, tedy jak management optimálně motivovat, aniž by luxusní kanceláře, reprezenta­tivní vozy, soukromá letadla a především velkorysé bonusy a manažerské akciové opce stály akcionáře příliš mnoho. Je to samozřejmě i politické téma, přičemž jde o to, aby volený politik reprezento­val spíše zájmy voličů než ty vlastní. A jsme u Evropské unie, respektive Evropské komise. Členové EK nejsou z podstaty věci odpovědní žádným voličům. Každý její člen dokonce formálně slibuje, že nebude zastávat zájmy země svého původu. Důsledkem je, že Evropská komise sleduje jen vlastní zájmy, mezi něž patří maximaliza­ce moci a objemu přerozdělo­vaných finančních prostředků.

I kdyby „divoký“brexit měl poškodit jak Británii, tak ostatní členské země EU, členům Evropské komise to nemusí vadit. Jsou v pozici správce, který maximalizu­je svůj užitek. Proto se komise snaží brexit maximálně znepříjemn­it, aby odradila další členské země od podobného kroku. Zní to cynicky, ale tento postoj je konzistent­ní s teorií her i s uvedeným modelem konfliktu zájmů.

Přímý volební systém

Politologi­e zatím nevymyslel­a stoprocent­ní recept na konflikt zájmů typu „majitel–správce“. Relativně nejlepší vyzkoušené recepty jsou dva: přímý volební systém a referendum. V zastupitel­ské demokracii, kde poslanec je přímo odpovědný voličům ve svém volebním obvodě, je prostor pro zneužívání funkcí poměrně omezený.

Politik, který má sklon využívat výhod svého postu pro sebe, může počítat s tím, že bude pro voliče neatraktiv­ní. V přímém volebním systému existuje mnohem menší šance schovat se za politickou stranu na kandidátní listině, protože žádná není.

Přímý volební systém je používán ve Velké Británii již několik staletí ve volbách do Dolní sněmovny. Britové jsou na něj zvyklí a považují jej za naplnění demokracie – na rozdíl od kontinentá­lní Evropy, kde převládá poměrný systém nebo jiné, složitější systémy s různými modifikace­mi. Pro tradičně uvažujícíh­o Brita – bez ohledu na to, zda je voličem Konzervati­vní strany nebo Strany práce – je jiný než přímý volební systém umělý, nepřirozen­ý, podivný, nebo dokonce nemorální.

Tím nemá být řečeno, že britský politický systém je dokonalý. Na rozdíl od americké ústavy, vrcholného díla politickéh­o inženýrstv­í v dobrém slova smyslu – asi jako je dokonale fungující počítačový program skvělým dílem softwarové­ho inženýrstv­í –, nese britský politický systém známky dlouhodobé­ho evolučního vývoje. Pokud bychom měli uvést analogii ze softwarové­ho inženýrstv­í, britský ústavní systém je jako mnohokrát upgradovan­ý operační systém plný záplat, obsahující pasáže důležité pro zpětnou kompatibil­itu a dlouhé pasáže zastaraléh­o kódu, jenž je v podstatě již zbytečný.

I kdyby „divoký“brexit měl poškodit jak Velkou Británii, tak ostatní členské země Evropské unie, členům Evropské komise to nemusí vadit. Jsou totiž v pozici správce, který maximalizu­je svůj užitek.

Přímočaros­t

Britský politický systém vznikal postupnou přeměnou z absolutní monarchie v parlamentn­í systém s čistě symbolicko­u rolí monarchy. Monarchie tak dlouho sdílela moc s volenými představit­eli, až o ni zcela přišla. Britská královna má dnes menší moc než německý prezident, jehož ústavní role je rovněž symbolická. Postupně prakticky veškerou moc převzala Dolní sněmovna, jež měla v průběhu svých vrcholných let moc absolutní. Zákon přijatý prostou většinou poslanců nebyl zpochybnit­elný žádným vetem z vyšších míst – a stále není.

 ??  ??
 ??  ??

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic