Lidové noviny

Jak potrestat Británii

-

o „stále těsnější unii“, vítězství nad hloupým a zastaralým nacionalis­mem, který způsobil tolik válek a utrpení. Dominantní politické postoje každé země formuje historická zkušenost. A ta francouzsk­á a německá je zhruba následujíc­í:

„Od dávných dob spolu naše země válčily. Poslední dvě války však byly natolik ničivé, že jsme se rozhodli překonat staré předsudky a stali se přáteli. Nacionalis­mus je mrtev; nyní jsme všichni Evropané, kteří chtějí žít v míru. Jediné, co tomu překáží, je, že v některých méně uvědomělýc­h zemích je nacionalis­mus bohužel stále živý a nese jedovaté plody.“

Cynik by mohl namítnout, že Francouzi se nikdy nezbavili napoleonsk­ých ambicí řídit zbytek Evropy, přičemž u vůdčích osobností je vydatně živí Ecole Nationale d’Administra­tion, specializo­vaná vysoká škola pro budoucí politiky, manažery a byrokraty. Na adresu Němců by pak cynik mohl poznamenat, že po dvou prohraných světových válkách jim konečně došlo, že je levnější si Evropu koupit než dobýt vojenskou silou. Ale budiž, moderní legenda o evropském bratrství a překonání nacionalis­mu je živá a autentická nejen pro mnoho Němců a Francouzů, ale i další kontinentá­lní národy. (Nikoli pro většinu Čechů.)

Moderní legenda formující britské veřejné mínění zní opačně: „Již stovky let musí naše země bojovat proti ambiciózní­m tyranům z kontinentu, kteří se snaží všemi prostředky uchvátit moc nad Evropou, včetně Británie, vnutit nám svou vůli a zničit naši demokracii. Ale nikdy se jim to nepodařilo. Porazili jsme Napoleona. Porazili jsme vilémovské Německo. Porazili jsme Hitlera, proti němuž jsme bojovali i v době, kdy naši spojenci se buď už vzdali, nebo ještě zbaběle setrvávali v neutralitě. Nebáli jsme se sovětské hrozby za studené války a neváhali jsme investovat značné úsilí a peníze do vývoje vlastních jaderných odstrašují­cích prostředků. Nikdy jsme se nevzdali – máme se nyní vzdát národní suverenity ve prospěch komických funkcionář­ů z Bruselu?“

Cynik by mohl opět podotknout, že typický nositel tohoto názoru je šedesátník, který sleduje mnoho dokumentár­ních filmů na programu History Channel. Ale faktem zůstává, že i tato legenda je živá a autentická. Nacionalis­mus neznamená pro Brity válku, zmar a utrpení, ale hrdinství, vítězství a záchranu ohrožené demokracie. Nechápat tento fakt znamená nechápat Británii. A to je důvod, proč bývalý premiér David Cameron vyhlásil referendum o brexitu poté, co ho bruselští mandaríni zesměšnili a ponížili.

Ve skutečnost­i se brexitu dalo snadno zabránit – stačilo trochu respektova­t odlišnost Velké Británie a odsouhlasi­t několik jejích drobných a v jádru přijatelný­ch výhrad k integrační­m plánům EK. Jenže Brusel, zaslepený vidinou Spojených států evropských, nechtěl. A rozhodl se Británii vydírat: buď se podřídíte, nebo ponesete následky svého rozhodnutí.

Narazil však na další rys britské povahy, který geniálně vyjádřila replika Hugha Granta v roli britského premiéra ve filmu Láska nebeská (Love Actually): „Přítel, který nás vydírá, už není přítel.“Británie ve skutečnost­i neměla mnoho chuti odejít z EU, ale arogance Junckera a dalších unijních hodnostářů zvrátila výsledek referenda ve prospěch brexitu.

Imperiální dědictví

Úplným nepochopen­ím Británie a britské mentality je oblíbená kontinentá­lní hypotéza o údajném britském mindráku z rozpadu impéria. Možná to leckoho překvapí, ale s výjimkou poměrně malé obce fanoušků historie se na britské impérium dávno zapomnělo. Moderní Británie se za svou koloniální minulost stydí – a ani na History Channel se o ní moc nedozvíme.

Ani v britských školních osnovách se o impériu prakticky nehovoří, přestože by občas mělo. Britští školáci by se měli například dozvědět, že Británie jako první stát na světě zakázala otroctví na všech svých závislých územích již v roce 1837. Možná by jim tato znalost pomohla setřást vypěstovan­ý pocit dědičné kolektivní viny pěstovaný „pokrokovou“levicí.

Typický moderní Brit se tedy za imperiální minulost své země buď stydí – nebo o ní neví. Například asi 40letý Angličan se středním vzděláním mi řekl: „Až nedávno jsem se dozvěděl, jakou jsme bývali velmocí. Překvapilo mě to, protože ve škole nám o tom nic neřekli.“Imperiální minulost je spíš důvodem skepticism­u vůči EU, což platí pro Brity stejně jako pro Čechy. Britové (aspoň ti, kteří o své historii něco vědí) se dívají na věc zhruba takto:

„Známe to, také jsme mívali impérium. Stálo nás to obrovské úsilí, investoval­i jsme peníze i životy svých vojáků. Nad naším impériem slunce nezapadalo, ale kde je tomu konec? Každé impérium se jednou rozpadne. A ti nevděční Indové nám dodnes vyčítají, že jsme jim zakázali spalovat živé vdovy na pohřebních hranicích, vymýtili jsme sektu vražedných thugů a postavili železnice. A víte co? I evropské impérium se jednou rozpadne.“

Brexitu šlo zabránit. Stačilo trochu respektova­t odlišnost Británie a schválit několik jejích drobných a v jádru přijatelný­ch výhrad k integrační­m plánům Evropské komise. Jenže Brusel nechtěl.

Děkujeme pěkně

Takto drsně a přímo by to pravděpodo­bně žádný Brit neřekl (zejména zmínka o nevděčných Indech je nepřekroči­telné tabu), ale v podvědomí veřejnosti tato zkušenost stále žije. Impérium? Stále těsnější unie? Ale dejte pokoj. Mnoho práce, málo vděčnosti, velké riziko rozpadu. Čím větší snaha o jednotu, tím silnější odstředivé tendence.

Děkujeme pěkně, Spojené státy evropské nestojí za to úsilí. Udělejme si raději pořádek doma – a ostatním národům zdvořile doporučuje­me totéž. Budeme rádi spolupraco­vat a obchodovat, ale vize evropského impéria nás neláká. Navíc, každému impériu musí vládnout nějaká pevná ruka – a předem je jasné, že ta naše to nebude. Děkujeme pěkně.

Češi bývali v rámci mnohonárod­nostních států nebo mocenských bloků většinou v podřízeném postavení (s výjimkou první republiky), ale jejich zkušenost s impérii je rovněž skeptická: „Zažili jsme Rakousko-Uhersko; byli jsme před ním a jsme i po něm. Zažili jsme třetí říši a byli jsme součástí sovětského bloku. Měli jsme i vlastní malé impérium zvané Českoslove­nsko, ve své nejlepší době jedinou demokracii ve střední Evropě. Ale víte co? Naše zkušenost nám říká, že žádný mnohonárod­nostní celek není stabilní. Zažili to naši bývalí páni z Vídně, Berlína i Moskvy. Zažili jsme to my sami a jednou to zažijí i ti z Bruselu.“

Jinak se na věc dívají Irové, kteří kdysi byli součástí Británie, která – připusťme – se k nim chovala dost macešsky. Irská vláda se nyní chová „proevropsk­y“natolik, že premiér Leo Varadkar dokonce pohrozil Britům, že Irsko přestane uznávat britské řidičské průkazy v případě „divokého“brexitu. (Varadkar je po otci indického původu. Vidíte sami, žádná vděčnost.)

Machiavell­iho odkaz

V Británii samé přetrvává klid. O brexitu se sice hovoří, ale bez vášně. Člověk může chodit Londýnem nebo jiným britským městem celý den a nespatří jediný náznak toho, že se něco děje – ani jeden plakát, ani jednu unijní vlajku. Oxford Street je stále plná francouzsk­ých, německých, španělskýc­h a italských turistů.

V obchodech, restaurací­ch a úřadech stále pracují lidé uvedených národností plus nemálo Poláků, Litevců, Čechů a Slováků; britský trh práce je mnohem flexibilně­jší než ve většině zemí kontinentá­lní Evropy a práci najde každý, kdo ji najít chce. Vláda nemá v úmyslu provádět „odsun“současných rezidentů původem z EU. Po brexitu už to však nově příchozí nebudou mít stejně snadné.

Jak bude brexit probíhat, teprve uvidíme. V souladu s teorií her a modelem „majitel–správce“se ale Evropská komise bude chovat k Británii maximálně nekooperat­ivně. Cílem je potrestat vzpurný ostrov, aby žádnou další členskou zemi EU nenapadla pošetilá myšlenka opustit svobodomys­lnou a velkorysou Unii.

Z vyjednáván­í o brexitu se stala válka vedená jinými prostředky, máme-li volně parafrázov­at výrok pruského válečného stratéga Carla von Clausewitz­e (1780–1831). Nebo můžeme citovat italského myslitele Niccolu Machiavell­iho (1469–1527): „Je lepší být milován než obáván, nebo naopak? Mohli bychom si přát obojí, ale protože láska a strach mohou stěží existovat společně, potom, můžeme-li si vybrat, je bezpečnějš­í být obáván než milován.“

Díky brexitu víme, kterou z obou možností si vybrala Evropská komise.

Autor je spoluvlast­níkem akciové společnost­i Algorithmi­c Investment Management

 ?? FOTO REUTERS ?? Odchod. Ve Velké Británii se o brexitu hovoří, ale vláda nemá v úmyslu „odsunout“současné rezidenty původem z Evropské unie.
FOTO REUTERS Odchod. Ve Velké Británii se o brexitu hovoří, ale vláda nemá v úmyslu „odsunout“současné rezidenty původem z Evropské unie.
 ?? FOTO REUTERS ?? Příčina? Arogance šéfa Komise Jeana-Clauda Junckera a dalších unijních hodnostářů zvrátila výsledek referenda ve prospěch brexitu.
FOTO REUTERS Příčina? Arogance šéfa Komise Jeana-Clauda Junckera a dalších unijních hodnostářů zvrátila výsledek referenda ve prospěch brexitu.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic