Ženy, v boj!
pomáhala. Po likvidaci sociálnědemokratické strany po Mnichovu 1938 pracovala u britské a norské pomocné komise pro československé uprchlíky. Ohroženým funkcionářům sociálnědemokratické strany vyřizovala formality nutné k získání tzv. Nansenova pasu, který garantoval bezpečný odchod do severských zemí. Ve spolupráci s protektorátními drahami organizovala jejich transportování za hranice.
Do posledního transportu v dubnu 1939 nastoupila také ona se svou dcerou. Dojely však jen do České Třebové, kde je přímo ve vlaku zatklo gestapo. Převezli je zpět do Prahy, kde si malou Anežku mohl vyzvednout Emmin bratr Bedřich. Emmu zavřeli na Pankrác a vozili na výslechy do sídla pražského gestapa v Petschkově paláci. Později ji převezli do Drážďan. Výslechy, které se soustředily hlavně kolem otázky bankovního konta sociálnědemokratické strany, však nikam nevedly. Pro Emmu to znamenalo jediné: převoz do koncentračního tábora v Ravensbrücku.
Znalost němčiny a těsnopisu jí pomohla k získání lepší práce v táborové nemocnici. Na podzim 1940 jí bylo doručeno úřední oznámení o odejmutí práva na výchovu dcery. V odůvodnění se dočetla: „Nelze očekávati, že by při svém dosavadním smýšlení proti Německu dítě vychovávala ve smyslu nacionálněsocialistického světového názoru. Nemá k tomu přinejmenším toho času žádnou příležitost, oprávnění péče o osobu dcery vykonávati. Bez zřetele na výsledek rozvodového procesu bylo tudíž třeba právo péče přenésti na otce.“Bývalý Emmin manžel a otec Anežky se znovu oženil a žil v Berlíně, kde se angažoval v nacistické straně. Na dítě z prvního manželství čas neměl, což pro Anežku znamenalo několikaleté putování po rodinách příbuzných a po různých výchovných ústavech.
Odboj a mateřství
Boj proti nacistům vyžadoval notnou dávku osobní statečnosti. To, jak velké riziko s sebou nese, pocítily na vlastní kůži mnohé ženy již v prvním roce okupace. Odhalení protirežimních aktivit mělo často fatální důsledky nejen pro ně samotné, ale i pro jejich blízké okolí: přátele, rodinu, děti.
Anna Kvapilová, zaměstnankyně pražské městské knihovny a členka Ústředního vedení odboje domácího, sama děti neměla. Možná jí tato skutečnost rozhodnutí angažovat se v boji proti nacismu usnadnila. Během několikaletého věznění v koncentračním táboře se setkávala s celou řadou odbojářek – matek a sdílela s nimi jejich trápení. Odloučení od dětí nesly velmi těžce. Kvapilová vnímala jejich ztíženou situaci a krátce po válce ji stručně vystihla ve vzpomínce na novinářku Milenu Jesenskou a na herečku a spisovatelku Milenu Fischerovou-Balcarovou. Obě byly matky, obě se z Ravensbrücku nevrátily: „Žena veřejně činná nemá tak lehké postavení jako muž. Stává se také trochu veřejným majetkem, aniž přestala být výlučným majetkem svého dítěte. Co znamenají veřejné úspěchy, když člověk sedí zavřen v cele a myslí na neohrabané lidské mládě, které má, žel, tolik předpokladů stát se nešťastným! Jak se vlekou v koncentračním táboře měsíce a týdny, jejichž jediným smyslem je sobota, kdy přichází pošta a kdy stojí za to žít pro naději, že dálka se ozve důvěrným zavoláním ‚Mámo, mně se po tobě stýská!‘. Co jsou všechny politické problémy vedle této skutečnosti!“
Děti uvězněných odbojářek zůstávaly většinou v péči příbuzných. Styk s nimi byl v lepším případě omezen na limitovanou cenzurovanou korespondenci v němčině. Část „rasově vyhovujících“dětí byla rodičům odebrána a dána na převýchovu v nacionálněsocialistickém duchu. O osudu těchto dětí jejich matky neměly tušení.
Stesk po dětech se stal námětem mnoha vězeňských kreseb a básní. Spisovatelka Františka Věra Sojková, internovaná v koncentračním táboře kvůli účasti v komunistickém odboji, nesla těžce odloučení od své tehdy již dospělé dcery Věry. Své pocity vtělila do veršů:
Noc proudí do plic nektarem. Nebe tak ohvězděno.
Vidím tě, dítě, z mé náruče jsi vychýleno:
„Podej mi, mámo, hvězdičku, nemohu dosáhnout na ni“
teď skáču zpátky dvacet let, nezadýchám se ani.
Dnes však ti nemohu podati ani svou vlastní ruku:
dnes jenom na dálku, na slepo, tvou hroznou sdílím muku.
Ba ani to ne, tak předlouho, bez jakékoliv zprávy,
co vím dnes o tvých představách, co že vím o tvém zdraví…
Anna Halásková, zadržená kvůli ilegální zpravodajské činnosti, porodila svého syna v roce 1942 ve vězeňské nemocnici na Pankráci. Mohl zůstat v péči otce a prarodičů. Z Ravensbrücku mu k Vánocům 1944 poslala figurky zvířátek ze zoo, které vytvořila z chleba. Pro sebe si z něj vyrobila malou hlavičku svého syna, kterou ukrývala až do osvobození jako talisman. Podobných příkladů bychom našli mnoho.
Aspekt násilného odloučení od dětí je od ženského odboje neoddělitelný. Také další formy násilí na ženách, ať už k nim docházelo při zatčení, během výslechů na gestapu, nebo později v koncentračních táborech a jiných internačních zařízeních, byly po dlouhá léta tabu. Vyprávět o nich bylo bolestivé, obětem bránil stud a chyběl i zájem okolí. Tématu se tak chápalo spíš umění. Postupným vědeckým tematizováním také těchto stránek nacistické perzekuce možná i my dnes dokážeme lépe porozumět situaci žen, které doba stavěla před rozhodnutí, jež byla často otázkou života a smrti a jejichž důsledky i v osobní rovině dalece přesahovaly období druhé světové války.
Epilog
Emma Görlichová byla z Ravensbrücku propuštěna na konci dubna 1945. Její odloučení od osmileté dcery trvalo šest let. Po strastiplném putování zničeným Německem se v srpnu 1945 vrátila do severních Čech, kde se s ní šťastně shledala.
Usadila se v Novém Boru a pracovala ve Skloexportu. Jako Němka přišla v roce 1945 o československé občanství, jako antifašistka jej získala zpět v roce 1947. V roce 1960 obdržela status účastníka národního boje za osvobození. Od státu koupila zpět rodný domek v Janově a znovu se provdala. S manželem později odešli do Německé demokratické republiky, aby pečovali o Emmina nemocného bratra Bedřicha. Po smrti bratra a manžela se přestěhovala ke své dceři, která žila od roku 1967 ve Spolkové republice Německo. Zde Emma Görlichová-Jebautzká ve svých 83 letech zemřela.
Životní příběh Marie Pětrošové byl o poznání tragičtější. V Ravensbrücku musela přes přetrvávající zdravotní potíže pracovat v dílně, kde se šily vojenské uniformy. V dopisech rodičům se ptala hlavně na svou dcerku: „Má Milenka nějaké pletené šaty? Jestliže ne, já jí je udělám, budu jí přitom zpívat ty nejkrásnější písničky, aby se ve spánku usmívala, jak ji mám ve svých vzpomínkách, když byla ještě docela malé dítě.“
Už ji nikdy nespatřila. V táboře onemocněla zánětem mozkových blan. Lékařská péče o vězeňkyně byla naprosto nedostačující. Nemoci podlehla v dubnu 1942. Místem jejího posledního odpočinku je s největší pravděpodobností hromadný hrob na hřbitově městečka Fürstenberg nedaleko Ravensbrücku. V balíčku s jejími osobními věcmi, které poslali rodině z koncentráku po její smrti, byla i malá hadrová panenka a sešit pohádek. Dárky, které vyrobila pro Mariinu dceru její spoluvězeňkyně Jožka Jabůrková.
Do posledního transportu v dubnu 1939 nastoupila také ona se svou dcerou. Dojely však jen do České Třebové, kde je přímo ve vlaku zatklo gestapo. Děti uvězněných odbojářek zůstávaly většinou v péči příbuzných. Styk s nimi byl v lepším případě omezen na cenzurovanou korespondenci v němčině.
Autorka působí v Ústavu pro studium totalitních režimů. K tématu čtěte i články na stranách 22 a 23.