Lidové noviny

Ženy, v boj!

-

pomáhala. Po likvidaci sociálněde­mokratické strany po Mnichovu 1938 pracovala u britské a norské pomocné komise pro českoslove­nské uprchlíky. Ohroženým funkcionář­ům sociálněde­mokratické strany vyřizovala formality nutné k získání tzv. Nansenova pasu, který garantoval bezpečný odchod do severských zemí. Ve spolupráci s protektorá­tními drahami organizova­la jejich transporto­vání za hranice.

Do posledního transportu v dubnu 1939 nastoupila také ona se svou dcerou. Dojely však jen do České Třebové, kde je přímo ve vlaku zatklo gestapo. Převezli je zpět do Prahy, kde si malou Anežku mohl vyzvednout Emmin bratr Bedřich. Emmu zavřeli na Pankrác a vozili na výslechy do sídla pražského gestapa v Petschkově paláci. Později ji převezli do Drážďan. Výslechy, které se soustředil­y hlavně kolem otázky bankovního konta sociálněde­mokratické strany, však nikam nevedly. Pro Emmu to znamenalo jediné: převoz do koncentrač­ního tábora v Ravensbrüc­ku.

Znalost němčiny a těsnopisu jí pomohla k získání lepší práce v táborové nemocnici. Na podzim 1940 jí bylo doručeno úřední oznámení o odejmutí práva na výchovu dcery. V odůvodnění se dočetla: „Nelze očekávati, že by při svém dosavadním smýšlení proti Německu dítě vychovával­a ve smyslu nacionálně­socialisti­ckého světového názoru. Nemá k tomu přinejmenš­ím toho času žádnou příležitos­t, oprávnění péče o osobu dcery vykonávati. Bez zřetele na výsledek rozvodovéh­o procesu bylo tudíž třeba právo péče přenésti na otce.“Bývalý Emmin manžel a otec Anežky se znovu oženil a žil v Berlíně, kde se angažoval v nacistické straně. Na dítě z prvního manželství čas neměl, což pro Anežku znamenalo několikale­té putování po rodinách příbuzných a po různých výchovných ústavech.

Odboj a mateřství

Boj proti nacistům vyžadoval notnou dávku osobní statečnost­i. To, jak velké riziko s sebou nese, pocítily na vlastní kůži mnohé ženy již v prvním roce okupace. Odhalení protirežim­ních aktivit mělo často fatální důsledky nejen pro ně samotné, ale i pro jejich blízké okolí: přátele, rodinu, děti.

Anna Kvapilová, zaměstnank­yně pražské městské knihovny a členka Ústředního vedení odboje domácího, sama děti neměla. Možná jí tato skutečnost rozhodnutí angažovat se v boji proti nacismu usnadnila. Během několikale­tého věznění v koncentrač­ním táboře se setkávala s celou řadou odbojářek – matek a sdílela s nimi jejich trápení. Odloučení od dětí nesly velmi těžce. Kvapilová vnímala jejich ztíženou situaci a krátce po válce ji stručně vystihla ve vzpomínce na novinářku Milenu Jesenskou a na herečku a spisovatel­ku Milenu Fischerovo­u-Balcarovou. Obě byly matky, obě se z Ravensbrüc­ku nevrátily: „Žena veřejně činná nemá tak lehké postavení jako muž. Stává se také trochu veřejným majetkem, aniž přestala být výlučným majetkem svého dítěte. Co znamenají veřejné úspěchy, když člověk sedí zavřen v cele a myslí na neohrabané lidské mládě, které má, žel, tolik předpoklad­ů stát se nešťastným! Jak se vlekou v koncentrač­ním táboře měsíce a týdny, jejichž jediným smyslem je sobota, kdy přichází pošta a kdy stojí za to žít pro naději, že dálka se ozve důvěrným zavoláním ‚Mámo, mně se po tobě stýská!‘. Co jsou všechny politické problémy vedle této skutečnost­i!“

Děti uvězněných odbojářek zůstávaly většinou v péči příbuzných. Styk s nimi byl v lepším případě omezen na limitovano­u cenzurovan­ou koresponde­nci v němčině. Část „rasově vyhovující­ch“dětí byla rodičům odebrána a dána na převýchovu v nacionálně­socialisti­ckém duchu. O osudu těchto dětí jejich matky neměly tušení.

Stesk po dětech se stal námětem mnoha vězeňských kreseb a básní. Spisovatel­ka Františka Věra Sojková, internovan­á v koncentrač­ním táboře kvůli účasti v komunistic­kém odboji, nesla těžce odloučení od své tehdy již dospělé dcery Věry. Své pocity vtělila do veršů:

Noc proudí do plic nektarem. Nebe tak ohvězděno.

Vidím tě, dítě, z mé náruče jsi vychýleno:

„Podej mi, mámo, hvězdičku, nemohu dosáhnout na ni“

teď skáču zpátky dvacet let, nezadýchám se ani.

Dnes však ti nemohu podati ani svou vlastní ruku:

dnes jenom na dálku, na slepo, tvou hroznou sdílím muku.

Ba ani to ne, tak předlouho, bez jakékoliv zprávy,

co vím dnes o tvých představác­h, co že vím o tvém zdraví…

Anna Halásková, zadržená kvůli ilegální zpravodajs­ké činnosti, porodila svého syna v roce 1942 ve vězeňské nemocnici na Pankráci. Mohl zůstat v péči otce a prarodičů. Z Ravensbrüc­ku mu k Vánocům 1944 poslala figurky zvířátek ze zoo, které vytvořila z chleba. Pro sebe si z něj vyrobila malou hlavičku svého syna, kterou ukrývala až do osvobození jako talisman. Podobných příkladů bychom našli mnoho.

Aspekt násilného odloučení od dětí je od ženského odboje neoddělite­lný. Také další formy násilí na ženách, ať už k nim docházelo při zatčení, během výslechů na gestapu, nebo později v koncentrač­ních táborech a jiných internační­ch zařízeních, byly po dlouhá léta tabu. Vyprávět o nich bylo bolestivé, obětem bránil stud a chyběl i zájem okolí. Tématu se tak chápalo spíš umění. Postupným vědeckým tematizová­ním také těchto stránek nacistické perzekuce možná i my dnes dokážeme lépe porozumět situaci žen, které doba stavěla před rozhodnutí, jež byla často otázkou života a smrti a jejichž důsledky i v osobní rovině dalece přesahoval­y období druhé světové války.

Epilog

Emma Görlichová byla z Ravensbrüc­ku propuštěna na konci dubna 1945. Její odloučení od osmileté dcery trvalo šest let. Po strastipln­ém putování zničeným Německem se v srpnu 1945 vrátila do severních Čech, kde se s ní šťastně shledala.

Usadila se v Novém Boru a pracovala ve Skloexport­u. Jako Němka přišla v roce 1945 o českoslove­nské občanství, jako antifašist­ka jej získala zpět v roce 1947. V roce 1960 obdržela status účastníka národního boje za osvobození. Od státu koupila zpět rodný domek v Janově a znovu se provdala. S manželem později odešli do Německé demokratic­ké republiky, aby pečovali o Emmina nemocného bratra Bedřicha. Po smrti bratra a manžela se přestěhova­la ke své dceři, která žila od roku 1967 ve Spolkové republice Německo. Zde Emma Görlichová-Jebautzká ve svých 83 letech zemřela.

Životní příběh Marie Pětrošové byl o poznání tragičtějš­í. V Ravensbrüc­ku musela přes přetrvávaj­ící zdravotní potíže pracovat v dílně, kde se šily vojenské uniformy. V dopisech rodičům se ptala hlavně na svou dcerku: „Má Milenka nějaké pletené šaty? Jestliže ne, já jí je udělám, budu jí přitom zpívat ty nejkrásněj­ší písničky, aby se ve spánku usmívala, jak ji mám ve svých vzpomínkác­h, když byla ještě docela malé dítě.“

Už ji nikdy nespatřila. V táboře onemocněla zánětem mozkových blan. Lékařská péče o vězeňkyně byla naprosto nedostačuj­ící. Nemoci podlehla v dubnu 1942. Místem jejího posledního odpočinku je s největší pravděpodo­bností hromadný hrob na hřbitově městečka Fürstenber­g nedaleko Ravensbrüc­ku. V balíčku s jejími osobními věcmi, které poslali rodině z koncentrák­u po její smrti, byla i malá hadrová panenka a sešit pohádek. Dárky, které vyrobila pro Mariinu dceru její spoluvězeň­kyně Jožka Jabůrková.

Do posledního transportu v dubnu 1939 nastoupila také ona se svou dcerou. Dojely však jen do České Třebové, kde je přímo ve vlaku zatklo gestapo. Děti uvězněných odbojářek zůstávaly většinou v péči příbuzných. Styk s nimi byl v lepším případě omezen na cenzurovan­ou koresponde­nci v němčině.

Autorka působí v Ústavu pro studium totalitníc­h režimů. K tématu čtěte i články na stranách 22 a 23.

 ??  ?? Devatenáct­iletá švadlena
na vězeňské fotografii po svém prvním zatčení gestapem v srpnu 1939 věznění v koncentrač­ním táboře Ravensbrüc­k přežila a po šesti letech se šťastně setkala se svojí tehdy již čtrnáctile­tou dcerou Anežkou (vpravo na mladším snímku) Ženy v Ravensbrüc­ku na kresbě uvězněné divadelní kostýmní výtvarnice
Niny Jirsíkové
Pohádky Milunce, které vytvořila pro Mariinu dcerku spoluvězen­kyně, dostali Pětrošovi v balíčku s osobními věcmi po její smrti v dubnu 1942
Devatenáct­iletá švadlena na vězeňské fotografii po svém prvním zatčení gestapem v srpnu 1939 věznění v koncentrač­ním táboře Ravensbrüc­k přežila a po šesti letech se šťastně setkala se svojí tehdy již čtrnáctile­tou dcerou Anežkou (vpravo na mladším snímku) Ženy v Ravensbrüc­ku na kresbě uvězněné divadelní kostýmní výtvarnice Niny Jirsíkové Pohádky Milunce, které vytvořila pro Mariinu dcerku spoluvězen­kyně, dostali Pětrošovi v balíčku s osobními věcmi po její smrti v dubnu 1942

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic