Protektorát: lekce pro Stalina
Ztéhle scény dodnes mrazí. V Alexandrovském a Andrejevském sále Velkého kremelského paláce byl 10. března 1939 zahájen 18. sjezd Všesvazové komunistické strany – bolševiků. Již nikým nezpochybňovaný diktátor Josif Stalin si od delegace dělníků ze zbrojovky v Tule převzal jako dar pušku Mosin Nagant. Evidentně potěšen s ní pak symbolicky namířil na více než 1500 delegátů v auditoriu. Některým zatrnulo, jiní to mohli vnímat jako perverzně příhodnou připomínku toho, jak se sem vlastně oni sami dostali. Mnozí z nich totiž za své čerstvé místo v sovětské věrchušce také vděčili výstřelu. Z popravčí pistole.
Jak podotýká historik Stephen Kotkin, z více než třiceti tisíc nomenklaturních tabulkových míst byla téměř polovina klíčových kádrů nově obsazena během velkého teroru 1937 a 1938. Osmnáctý sjezd tak někdy bývá nazýván sjezdem těch, kdo přežili a nastoupili na místa popravených nebo deportovaných do gulagu. Jejich často jedinou kvalifikací byla bezmezná loajalita ke stalinskému režimu a hluboká vděčnost za raketový kariérní vzestup přímo Stalinovi. Budoucí premiér Alexej Kosygin nebo generální tajemník ÚV KSSS Leonid Brežněv byli příslušníci první, skutečně stalinské generace, která pak bude vládnout Sovětskému svazu až do osmdesátých let.
Právě v polovině března 1939 se protnuly dva klíčové příběhy stalinismu. Stalin ukončil cílené běsnění velkého teroru a signalizoval tím konsolidaci své diktatury. Zároveň v postmnichovském chaosu k válce mířící Evropy usilovně hledal nový směr sovětské zahraniční politiky. Sjezd se rozhodl svolat mimo jiné i proto, aby zahraničí demonstroval, že za ním stojí nová, semknutější a loajálnější komunistická strana, odhodlaná vést a bránit zemi za každou cenu. Jak podotýká historik Alfred J. Rieber, Stalin se v druhé polovině 30. let cílevědomě připravoval na válku a masivní čistky připomínaly vojevůdce, jenž se v obavě z „pátých kolon“a „zrádců“snaží nejprve zkonsolidovat své řady. Na první pohled nesmyslné a pro akceschopnost armády, strany či lidových komisariátů devastující personální „masakry“tak měly pro Stalina svůj zvrácený smysl – zajistil si bezpodmínečnou loajalitu svých elit i za cenu jejich nízké odbornosti.
Kapitalisté vs. komunisté
Mnichovská krize odhalila slabiny kolektivní bezpečnosti, s jejíž pomocí se západní mocnosti ve spolupráci se Sovětským svazem snažily zadržet expanzi fašismu. Uvnitř sovětského vedení Mnichov vyhrotil střet dvou názorových proudů, které si Stalin „pěstoval“a jimž podle měnící se mezinárodní situace pružně dával přednost. První zastával lidový komisař zahraničních věcí a zkušený profesionální diplomat Maxim Litvinov. „Buržoazně-kapitalistické“země dělil na fašistické a agresivní (Německo, Japonsko, Itálii) a na demokratické a mírumilovné (Francie, Velká Británie). Ty posledně jmenované – navrhoval – by měl Sovětský svaz využít k posílení své vlastní bezpečnosti.
Druhý proud vedl „jestřáb“a ideolog Vjačeslav Molotov. Mezi kapitalisty a imperialisty neviděl žádný rozdíl a raději by uvítal válku mezi Německem a Západem, která by obě strany vyčerpala a usnadnila tím konečné vítězství komunismu. Stalin váhal. Podle historika Gabriela Gorodetského se cítil hluboce uražen tím, že nebyl na mnichovské „obětování“Československa pozván, a domníval se, že tím Západ jen uvolnil ruce Hitlerovi proti Moskvě.
Ale ani Západ Stalinovi nedůvěřoval. Podle historika Olega Chlevňuka byly stalinismus a západní demokracie zásadně nekompatibilní, a i proto Britové s Francouzi preferovali smiřování se s Hitlerem před spojenectvím se Stalinem. Přesto Stalinovu úvodnímu sjezdovému projevu, zvláště pasážím o zahraniční politice, pozorně naslouchali. Stalin v něm zdůraznil, že již druhým rokem zuří „nová imperialistická válka“, a jako hlavní agresory identifikoval Německo, Japonsko a Itálii. Kriticky se ale vyjádřil i k politice kolektivní bezpečnosti a obvinil Velkou Británii a Francii ze zbabělosti, pokrytectví a alibismu za to, že vedle Československa odmítly intervenovat i ve španělské občanské válce proti fašistům či v Číně proti japonské agresi. Londýn i Paříž si „zvykly“, káral Stalin, že za ně jiní „tahají kaštany z ohně“; s tím ať ale v případě Moskvy nepočítají, do války ji nezatáhnou.
Stalin se poněkud překvapivě vyjádřil smířlivě k Německu – zdůraznil, že Moskva stojí o mírové a obchodní vztahy se všemi zeměmi, jež se ji nesnaží poškodit. V Berlíně Stalinovo poselství vnímaví diplomaté rychle Hitlerovi přeložili. Führer mu však prozatím nevěnoval příliš pozornost, neboť byl velice zaujat uzavřením své československé „partie“. Čtrnáctého března 1939 Slovenský sněm vyhlásil na Německu závislý slovenský štát a následující den německá vojska obsadila zbytek Čech a Moravy. Hitler se netajil radostí: „To je největší den mého života. Vstoupil jsem do historie jako největší Němec.“
Ukvapená demise
Sovětský svaz okupaci neuznal a 18. března proti ní oficiálně protestoval. To mělo pro rodící se československý exilový odboj velký význam, stejně jako osud ambasády v Moskvě, v jejímž čele stál od roku 1937 Zdeněk Fierlinger. Již 15. března 1939 informoval Litvinova, že „okupace československého území německou armádou byla uskutečněna pomocí nejhrubší lsti a podvodu proti ústavnímu právu a proti skutečné vůli celého československého národa…“a že skládá svoji funkci. Hned následující den proti okupaci protestoval Edvard Beneš, jenž byl v té době v USA. Svým prohlášením de facto zahájil druhý zahraniční odboj za obnovení Československa s tím, že „Češi a Slováci nikdy nepřijmou toto nesnesitelné potlačení svých svatých práv“. Fierlingerova demise se mu příliš nehodila a 21. března ho instruoval, aby funkci neskládal. O dva dny později Fierlinger změnil stanovisko a oznámil Litvinovovi, že svoji funkci vykonává dál na základě svého původního pověření.
Zatímco Moskva existenci československé ambasády tolerovala, a jak uvádí historik Jan Němeček, na půdě Společnosti národů v květnu 1939 za neexistující Československo přednesla protest proti německé agresi, své velvyslanectví v Praze musela zrušit již na konci března 1939. Situace se změnila až po vypuknutí druhé světové války – 14. září Moskva uznala diplomatické zastoupení slovenského štátu a 21. září, jak uvádí Němeček, Molotov nařídil svým úředníkům: „Fierlingera už více nepřijímat.“
Jak dokládá Kotkin ze zpráv například sovětského vojenského atašé v Berlíně, německá okupace Prahy nevěstila pro Moskvu nic dobrého. Hitler se zmocnil nemalých zbrojních kapacit a zajistil si důležitý prostor pro další možnou expanzi, která na sebe nenechala dlouho čekat. Dvacátého března Hitler ultimátem dosáhl, aby mu Litva předala Klajpedu, dříve německý přístav Memel. Moskva zpozorněla – baltský prostor odjakživa považovala za nástupní prostor pro možnou invazi. O den později německý ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop navrhl Polsku obchod – Němci budou souhlasit s polskými teritoriálními nároky vůči Slovensku a Poláci jim vrátí přístav Danzig (Gdaňsk). Polské „ne“Hitlera utvrdilo, že s Polskem bude muset jednat silou.
Architekt appeasementu, britský premiér Neville Chamberlain, vnímal vznik protektorátu nejen jako porušení mnichovské dohody, ale i jako osobní ponížení od muže, na jehož usmiřování vsadil britskou zahraniční politiku. Chamberlain se dostal pod tlak veřejnosti, aby, jak podotýká historik Jonathan Haslam, prostě něco udělal. Při parlamentní debatě 31. března 1939 pak překvapivě a pro své okolí i nečekaně oznámil britskou jednostrannou garanci Polsku v případě jeho napadení. Kritici ihned namítali, že taková garance – aby vůbec byla kredibilní – musí zahrnovat i Sovětský svaz. Británii i Francii, na rozdíl od Moskvy, chyběly vojenské kapacity, které by případnou garanci, rozšířenou mezitím i na Rumunsko, ve východní Evropě „podepřely“. Jak dodává Kotkin, Chamberlainova garance proměnila Moskvu v žádanou „nevěstu“, o kterou se začaly ucházet nejen Británie s Francií, ale i Německo.
Jestliže Hitler uvažoval o válce s Polskem, nemohl v dané konstelaci riskovat válku na dvou frontách, tj. proti Polsku a s Francií a Británií. Ani Moskva nebyla z Chamberlainovy garance nadšená. Jak podotýká Haslam, po zkušenostech s Mnichovem či Memelem o ní vážně pochybovala a obávala se, že tím Chamberlain jen „odklonil“Hitlerovu expanzi mimo Polsko směrem na pro Moskvu citlivý Balt.
Zbraně z protektorátu
Po Chamberlainově garanci na jaře 1939 bylo v prostoru mezi Londýnem, Paříží, Berlínem a Moskvou jisté jen jedno – nikdo nedůvěřoval nikomu. Stalin si ale stále nemohl dovolit úplně spálit mosty k Západu, respektive si to nemohl dovolit Litvinov. Cítil, že je jeho pozice značně otřesena, a za každou cenu se proto snažil resuscitovat kolektivní bezpečnost a najít nějakou cestu k Londýnu a Paříži. V tom mu pomáhaly i znepokojivé zprávy z Japonska, které Stalin dostával od svého elitního špiona Richarda Sorgeho a které naznačovaly, že by se země vycházejícího slunce mohla spojit s Německem a Itálií proti Moskvě. Válka na evropské a dálněvýchodní frontě bylo to poslední, co si Stalin přál. I proto dal Litvinovovi poslední šanci, aby jménem Moskvy navrhl Paříži a Londýnu trojstrannou dohodu. Podle ní si měly tyto tři země vzájemně pomoci v případě, že by je v Evropě někdo napadl. Dále tuto pomoc měly v případě napadení poskytnout i státům v prostoru mezi Baltským a Černým mořem.
Jak podotýká Haslam, francouzská strana se alespoň snažila na sovětský návrh reagovat; Britové odpověděli povýšeným nezájmem, a to i přesto, že Chamberlaina jeho vojenští velitelé varovali, že Británii hrozí vážné důsledky v případě sovětsko-německého sblížení. Premiér ale Moskvě nedůvěřoval a po zprávách o čistkách v řadách Rudé armády nebyl ani přesvědčen o tom, že by sovětské vojenské síly byly schopné intervenovat mimo hranice své země.
Ve stejný den, kdy Moskva prezentovala Západu svůj návrh na protifašistickou trojalianci, 17. dubna, se nově jmenovaný sovětský velvyslanec v Berlíně Alexej Merekalov setkal se státním tajemníkem na ministerstvu zahraničí Ernstem von Weizsäckerem, otcem pozdějšího prezidenta Spolkové republiky Německo Richarda von Weizsäckera. Přednesl mu stížnost, že od vzniku protektorátu nejsou plněny obchodní dohody, které s bývalým Československem uzavřela Moskva. Speciálně zmínil dodávky zbraní z jedné z nejmodernějších zbrojovek Evropy, Škodových závodů.
Jak podotýká ve své čerstvé diplomové práci o generálním řediteli tohoto koncernu Vilému Hromádkovi Veronika Jelínková, již od třicátých let projevovala Moskva o spolupráci s československými závody (jednalo se například i o semtínskou Explosii) „velký zájem“. Spolupráci v duchu čerstvého československo-sovětského spojenectví podporoval od roku 1935, byť v přísném utajení, i prezident Beneš. Po okupaci se Němci podle Jelínkové snažili nejprve dostat český zbrojní průmysl pod svoji kontrolu a některé dodávky do Sovětského svazu dočasně stornovali. Jejich opětovné uvolnění Stalin považoval za důležitý test německé vstřícnosti. Merekalov von Weizsäckerovi proto naznačil, že kladné vyřízení jeho žádosti bude Moskva vnímat jako projev ochoty „kultivovat a rozšířit vzájemné ekonomické vztahy“. Námluvy začaly a dodávky byly později uvolněny.
Před osmdesáti lety, 16. března 1939, dokončil Hitler likvidaci Československa a v Praze vyhlásil Protektorát Čechy a Morava. Ve stejnou dobu se 1668 kilometrů východněji, i pod vlivem pražských událostí, rozhodovalo, na jakou stranu se v očekávané válce postaví Sovětský svaz.
Stalinovo „kladivo“
Po britsko-francouzském „ne“došla Stalinovi trpělivost nejen s kolektivní bezpečností, ale také s jejími obhájci. Jedenadvacátého dubna 1939 se v jeho pracovně odehrála dramatická schůzka, na niž byli povoláni mimořádně i Ivan Majskij a Merekalov, velvyslanci z Londýna, respektive Berlína. Podle Kotkina svůj hněv a zklamání nad dosavadní politikou Stalin ventiloval přes svoji pravou ruku, lépe řečeno své „kladivo“(rusky molot). Molotov nenechal na Litvinovovi nit suchou a obvinil ho z nejrůznějších ideologických chyb. Třetího května si Stalin Litvinova pozval opět na kobereček. Ve stejnou dobu již muži lidového komisaře vnitřních věcí Lavrentije Beriji obklíčili budovu komisariátu zahraničí a začali zatýkat vybrané „litvinovovce“. Ve 23.00 pak obdrželi všichni sovětští velvyslanci kódovanou zprávu o tom, že Litvinov byl na vlastní žádost zbaven své funkce. Stalin tak přes čerstvého komisaře zahraničních věcí Molotova v podstatě převzal řízení zahraniční politiky do svých rukou, včetně každodenní agendy. Do té doby jen určoval základní linii a předával instrukce s tím, že jejich implementace byla již na Litvinovovi, jenž tím získal i značnou míru volnosti. Zato Molotov byl jeho nejbližší spolupracovník, jenž s ním dennodenně řešil jako premiér sovětské vlády nejrůznější otázky od represí po ekonomiku a propagandu a byl s ním, na rozdíl od Litvinova, který ke Stalinovi chodil zřídka, v neustálém kontaktu. Stalin dával také najevo, že zahraniční politiku nyní klade na první místo své agendy.
Dvacátého května 1939 se čerstvý ministr zahraničí Molotov setkal s německým velvyslancem v Moskvě Friedrichem-Wernerem von Schulenburgem (jenž bude v roce 1944 v souvislosti s neúspěšným atentátem na Hitlera odsouzen a popraven) a začal, jak to bylo v jeho buldočím, agresivním stylu obvyklé, stížností na to, že se vzájemné ekonomické vztahy příliš nehýbou z místa. Obvinil německou stranu, že se snaží s Moskvou „hrát jakousi hru“. Když se mu Schulenburg snažil oponovat, Molotov nečekaně dodal, že další rozvoj ekonomických vztahů bude napříště vyžadovat i politickou dohodu. V diplomatické mluvě to znamenalo jediné – Moskva je ochotná jednat, a to nejen o ekonomice a obchodu…
Stalin tak přes čerstvého komisaře zahraničních věcí Molotova v podstatě převzal řízení zahraniční politiky do svých rukou, včetně každodenní agendy