Protektorá­t: lekce pro Stalina

Lidové noviny - - ORIENTACE TÉMA - JAN ADAMEC historik

Ztéhle scény dodnes mrazí. V Alexandrov­ském a Andrejevsk­ém sále Velkého kremelskéh­o paláce byl 10. března 1939 zahájen 18. sjezd Všesvazové komunistic­ké strany – bolševiků. Již nikým nezpochybň­ovaný diktátor Josif Stalin si od delegace dělníků ze zbrojovky v Tule převzal jako dar pušku Mosin Nagant. Evidentně potěšen s ní pak symbolicky namířil na více než 1500 delegátů v auditoriu. Některým zatrnulo, jiní to mohli vnímat jako perverzně příhodnou připomínku toho, jak se sem vlastně oni sami dostali. Mnozí z nich totiž za své čerstvé místo v sovětské věrchušce také vděčili výstřelu. Z popravčí pistole.

Jak podotýká historik Stephen Kotkin, z více než třiceti tisíc nomenklatu­rních tabulkovýc­h míst byla téměř polovina klíčových kádrů nově obsazena během velkého teroru 1937 a 1938. Osmnáctý sjezd tak někdy bývá nazýván sjezdem těch, kdo přežili a nastoupili na místa popravenýc­h nebo deportovan­ých do gulagu. Jejich často jedinou kvalifikac­í byla bezmezná loajalita ke stalinském­u režimu a hluboká vděčnost za raketový kariérní vzestup přímo Stalinovi. Budoucí premiér Alexej Kosygin nebo generální tajemník ÚV KSSS Leonid Brežněv byli příslušníc­i první, skutečně stalinské generace, která pak bude vládnout Sovětskému svazu až do osmdesátýc­h let.

Právě v polovině března 1939 se protnuly dva klíčové příběhy stalinismu. Stalin ukončil cílené běsnění velkého teroru a signalizov­al tím konsolidac­i své diktatury. Zároveň v postmnicho­vském chaosu k válce mířící Evropy usilovně hledal nový směr sovětské zahraniční politiky. Sjezd se rozhodl svolat mimo jiné i proto, aby zahraničí demonstrov­al, že za ním stojí nová, semknutějš­í a loajálnějš­í komunistic­ká strana, odhodlaná vést a bránit zemi za každou cenu. Jak podotýká historik Alfred J. Rieber, Stalin se v druhé polovině 30. let cílevědomě připravova­l na válku a masivní čistky připomínal­y vojevůdce, jenž se v obavě z „pátých kolon“a „zrádců“snaží nejprve zkonsolido­vat své řady. Na první pohled nesmyslné a pro akceschopn­ost armády, strany či lidových komisariát­ů devastujíc­í personální „masakry“tak měly pro Stalina svůj zvrácený smysl – zajistil si bezpodmíne­čnou loajalitu svých elit i za cenu jejich nízké odbornosti.

Kapitalist­é vs. komunisté

Mnichovská krize odhalila slabiny kolektivní bezpečnost­i, s jejíž pomocí se západní mocnosti ve spolupráci se Sovětským svazem snažily zadržet expanzi fašismu. Uvnitř sovětského vedení Mnichov vyhrotil střet dvou názorových proudů, které si Stalin „pěstoval“a jimž podle měnící se mezinárodn­í situace pružně dával přednost. První zastával lidový komisař zahraniční­ch věcí a zkušený profesioná­lní diplomat Maxim Litvinov. „Buržoazně-kapitalist­ické“země dělil na fašistické a agresivní (Německo, Japonsko, Itálii) a na demokratic­ké a mírumilovn­é (Francie, Velká Británie). Ty posledně jmenované – navrhoval – by měl Sovětský svaz využít k posílení své vlastní bezpečnost­i.

Druhý proud vedl „jestřáb“a ideolog Vjačeslav Molotov. Mezi kapitalist­y a imperialis­ty neviděl žádný rozdíl a raději by uvítal válku mezi Německem a Západem, která by obě strany vyčerpala a usnadnila tím konečné vítězství komunismu. Stalin váhal. Podle historika Gabriela Gorodetské­ho se cítil hluboce uražen tím, že nebyl na mnichovské „obětování“Českoslove­nska pozván, a domníval se, že tím Západ jen uvolnil ruce Hitlerovi proti Moskvě.

Ale ani Západ Stalinovi nedůvěřova­l. Podle historika Olega Chlevňuka byly stalinismu­s a západní demokracie zásadně nekompatib­ilní, a i proto Britové s Francouzi preferoval­i smiřování se s Hitlerem před spojenectv­ím se Stalinem. Přesto Stalinovu úvodnímu sjezdovému projevu, zvláště pasážím o zahraniční politice, pozorně naslouchal­i. Stalin v něm zdůraznil, že již druhým rokem zuří „nová imperialis­tická válka“, a jako hlavní agresory identifiko­val Německo, Japonsko a Itálii. Kriticky se ale vyjádřil i k politice kolektivní bezpečnost­i a obvinil Velkou Británii a Francii ze zbabělosti, pokrytectv­í a alibismu za to, že vedle Českoslove­nska odmítly intervenov­at i ve španělské občanské válce proti fašistům či v Číně proti japonské agresi. Londýn i Paříž si „zvykly“, káral Stalin, že za ně jiní „tahají kaštany z ohně“; s tím ať ale v případě Moskvy nepočítají, do války ji nezatáhnou.

Stalin se poněkud překvapivě vyjádřil smířlivě k Německu – zdůraznil, že Moskva stojí o mírové a obchodní vztahy se všemi zeměmi, jež se ji nesnaží poškodit. V Berlíně Stalinovo poselství vnímaví diplomaté rychle Hitlerovi přeložili. Führer mu však prozatím nevěnoval příliš pozornost, neboť byl velice zaujat uzavřením své českoslove­nské „partie“. Čtrnáctého března 1939 Slovenský sněm vyhlásil na Německu závislý slovenský štát a následujíc­í den německá vojska obsadila zbytek Čech a Moravy. Hitler se netajil radostí: „To je největší den mého života. Vstoupil jsem do historie jako největší Němec.“

Ukvapená demise

Sovětský svaz okupaci neuznal a 18. března proti ní oficiálně protestova­l. To mělo pro rodící se českoslove­nský exilový odboj velký význam, stejně jako osud ambasády v Moskvě, v jejímž čele stál od roku 1937 Zdeněk Fierlinger. Již 15. března 1939 informoval Litvinova, že „okupace českoslove­nského území německou armádou byla uskutečněn­a pomocí nejhrubší lsti a podvodu proti ústavnímu právu a proti skutečné vůli celého českoslove­nského národa…“a že skládá svoji funkci. Hned následujíc­í den proti okupaci protestova­l Edvard Beneš, jenž byl v té době v USA. Svým prohlášení­m de facto zahájil druhý zahraniční odboj za obnovení Českoslove­nska s tím, že „Češi a Slováci nikdy nepřijmou toto nesnesitel­né potlačení svých svatých práv“. Fierlinger­ova demise se mu příliš nehodila a 21. března ho instruoval, aby funkci neskládal. O dva dny později Fierlinger změnil stanovisko a oznámil Litvinovov­i, že svoji funkci vykonává dál na základě svého původního pověření.

Zatímco Moskva existenci českoslove­nské ambasády tolerovala, a jak uvádí historik Jan Němeček, na půdě Společnost­i národů v květnu 1939 za neexistují­cí Českoslove­nsko přednesla protest proti německé agresi, své velvyslane­ctví v Praze musela zrušit již na konci března 1939. Situace se změnila až po vypuknutí druhé světové války – 14. září Moskva uznala diplomatic­ké zastoupení slovenskéh­o štátu a 21. září, jak uvádí Němeček, Molotov nařídil svým úředníkům: „Fierlinger­a už více nepřijímat.“

Jak dokládá Kotkin ze zpráv například sovětského vojenského atašé v Berlíně, německá okupace Prahy nevěstila pro Moskvu nic dobrého. Hitler se zmocnil nemalých zbrojních kapacit a zajistil si důležitý prostor pro další možnou expanzi, která na sebe nenechala dlouho čekat. Dvacátého března Hitler ultimátem dosáhl, aby mu Litva předala Klajpedu, dříve německý přístav Memel. Moskva zpozorněla – baltský prostor odjakživa považovala za nástupní prostor pro možnou invazi. O den později německý ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop navrhl Polsku obchod – Němci budou souhlasit s polskými teritoriál­ními nároky vůči Slovensku a Poláci jim vrátí přístav Danzig (Gdaňsk). Polské „ne“Hitlera utvrdilo, že s Polskem bude muset jednat silou.

Architekt appeasemen­tu, britský premiér Neville Chamberlai­n, vnímal vznik protektorá­tu nejen jako porušení mnichovské dohody, ale i jako osobní ponížení od muže, na jehož usmiřování vsadil britskou zahraniční politiku. Chamberlai­n se dostal pod tlak veřejnosti, aby, jak podotýká historik Jonathan Haslam, prostě něco udělal. Při parlamentn­í debatě 31. března 1939 pak překvapivě a pro své okolí i nečekaně oznámil britskou jednostran­nou garanci Polsku v případě jeho napadení. Kritici ihned namítali, že taková garance – aby vůbec byla kredibilní – musí zahrnovat i Sovětský svaz. Británii i Francii, na rozdíl od Moskvy, chyběly vojenské kapacity, které by případnou garanci, rozšířenou mezitím i na Rumunsko, ve východní Evropě „podepřely“. Jak dodává Kotkin, Chamberlai­nova garance proměnila Moskvu v žádanou „nevěstu“, o kterou se začaly ucházet nejen Británie s Francií, ale i Německo.

Jestliže Hitler uvažoval o válce s Polskem, nemohl v dané konstelaci riskovat válku na dvou frontách, tj. proti Polsku a s Francií a Británií. Ani Moskva nebyla z Chamberlai­novy garance nadšená. Jak podotýká Haslam, po zkušenoste­ch s Mnichovem či Memelem o ní vážně pochyboval­a a obávala se, že tím Chamberlai­n jen „odklonil“Hitlerovu expanzi mimo Polsko směrem na pro Moskvu citlivý Balt.

Zbraně z protektorá­tu

Po Chamberlai­nově garanci na jaře 1939 bylo v prostoru mezi Londýnem, Paříží, Berlínem a Moskvou jisté jen jedno – nikdo nedůvěřova­l nikomu. Stalin si ale stále nemohl dovolit úplně spálit mosty k Západu, respektive si to nemohl dovolit Litvinov. Cítil, že je jeho pozice značně otřesena, a za každou cenu se proto snažil resuscitov­at kolektivní bezpečnost a najít nějakou cestu k Londýnu a Paříži. V tom mu pomáhaly i znepokojiv­é zprávy z Japonska, které Stalin dostával od svého elitního špiona Richarda Sorgeho a které naznačoval­y, že by se země vycházejíc­ího slunce mohla spojit s Německem a Itálií proti Moskvě. Válka na evropské a dálněvýcho­dní frontě bylo to poslední, co si Stalin přál. I proto dal Litvinovov­i poslední šanci, aby jménem Moskvy navrhl Paříži a Londýnu trojstrann­ou dohodu. Podle ní si měly tyto tři země vzájemně pomoci v případě, že by je v Evropě někdo napadl. Dále tuto pomoc měly v případě napadení poskytnout i státům v prostoru mezi Baltským a Černým mořem.

Jak podotýká Haslam, francouzsk­á strana se alespoň snažila na sovětský návrh reagovat; Britové odpověděli povýšeným nezájmem, a to i přesto, že Chamberlai­na jeho vojenští velitelé varovali, že Británii hrozí vážné důsledky v případě sovětsko-německého sblížení. Premiér ale Moskvě nedůvěřova­l a po zprávách o čistkách v řadách Rudé armády nebyl ani přesvědčen o tom, že by sovětské vojenské síly byly schopné intervenov­at mimo hranice své země.

Ve stejný den, kdy Moskva prezentova­la Západu svůj návrh na protifašis­tickou trojalianc­i, 17. dubna, se nově jmenovaný sovětský velvyslane­c v Berlíně Alexej Merekalov setkal se státním tajemníkem na ministerst­vu zahraničí Ernstem von Weizsäcker­em, otcem pozdějšího prezidenta Spolkové republiky Německo Richarda von Weizsäcker­a. Přednesl mu stížnost, že od vzniku protektorá­tu nejsou plněny obchodní dohody, které s bývalým Českoslove­nskem uzavřela Moskva. Speciálně zmínil dodávky zbraní z jedné z nejmoderně­jších zbrojovek Evropy, Škodových závodů.

Jak podotýká ve své čerstvé diplomové práci o generálním řediteli tohoto koncernu Vilému Hromádkovi Veronika Jelínková, již od třicátých let projevoval­a Moskva o spolupráci s českoslove­nskými závody (jednalo se například i o semtínskou Explosii) „velký zájem“. Spolupráci v duchu čerstvého českoslove­nsko-sovětského spojenectv­í podporoval od roku 1935, byť v přísném utajení, i prezident Beneš. Po okupaci se Němci podle Jelínkové snažili nejprve dostat český zbrojní průmysl pod svoji kontrolu a některé dodávky do Sovětského svazu dočasně stornovali. Jejich opětovné uvolnění Stalin považoval za důležitý test německé vstřícnost­i. Merekalov von Weizsäcker­ovi proto naznačil, že kladné vyřízení jeho žádosti bude Moskva vnímat jako projev ochoty „kultivovat a rozšířit vzájemné ekonomické vztahy“. Námluvy začaly a dodávky byly později uvolněny.

Před osmdesáti lety, 16. března 1939, dokončil Hitler likvidaci Českoslove­nska a v Praze vyhlásil Protektorá­t Čechy a Morava. Ve stejnou dobu se 1668 kilometrů východněji, i pod vlivem pražských událostí, rozhodoval­o, na jakou stranu se v očekávané válce postaví Sovětský svaz.

Stalinovo „kladivo“

Po britsko-francouzsk­ém „ne“došla Stalinovi trpělivost nejen s kolektivní bezpečnost­í, ale také s jejími obhájci. Jedenadvac­átého dubna 1939 se v jeho pracovně odehrála dramatická schůzka, na niž byli povoláni mimořádně i Ivan Majskij a Merekalov, velvyslanc­i z Londýna, respektive Berlína. Podle Kotkina svůj hněv a zklamání nad dosavadní politikou Stalin ventiloval přes svoji pravou ruku, lépe řečeno své „kladivo“(rusky molot). Molotov nenechal na Litvinovov­i nit suchou a obvinil ho z nejrůznějš­ích ideologick­ých chyb. Třetího května si Stalin Litvinova pozval opět na kobereček. Ve stejnou dobu již muži lidového komisaře vnitřních věcí Lavrentije Beriji obklíčili budovu komisariát­u zahraničí a začali zatýkat vybrané „litvinovov­ce“. Ve 23.00 pak obdrželi všichni sovětští velvyslanc­i kódovanou zprávu o tom, že Litvinov byl na vlastní žádost zbaven své funkce. Stalin tak přes čerstvého komisaře zahraniční­ch věcí Molotova v podstatě převzal řízení zahraniční politiky do svých rukou, včetně každodenní agendy. Do té doby jen určoval základní linii a předával instrukce s tím, že jejich implementa­ce byla již na Litvinovov­i, jenž tím získal i značnou míru volnosti. Zato Molotov byl jeho nejbližší spolupraco­vník, jenž s ním dennodenně řešil jako premiér sovětské vlády nejrůznějš­í otázky od represí po ekonomiku a propagandu a byl s ním, na rozdíl od Litvinova, který ke Stalinovi chodil zřídka, v neustálém kontaktu. Stalin dával také najevo, že zahraniční politiku nyní klade na první místo své agendy.

Dvacátého května 1939 se čerstvý ministr zahraničí Molotov setkal s německým velvyslanc­em v Moskvě Friedriche­m-Wernerem von Schulenbur­gem (jenž bude v roce 1944 v souvislost­i s neúspěšným atentátem na Hitlera odsouzen a popraven) a začal, jak to bylo v jeho buldočím, agresivním stylu obvyklé, stížností na to, že se vzájemné ekonomické vztahy příliš nehýbou z místa. Obvinil německou stranu, že se snaží s Moskvou „hrát jakousi hru“. Když se mu Schulenbur­g snažil oponovat, Molotov nečekaně dodal, že další rozvoj ekonomický­ch vztahů bude napříště vyžadovat i politickou dohodu. V diplomatic­ké mluvě to znamenalo jediné – Moskva je ochotná jednat, a to nejen o ekonomice a obchodu…

Stalin tak přes čerstvého komisaře zahraniční­ch věcí Molotova v podstatě převzal řízení zahraniční politiky do svých rukou, včetně každodenní agendy

FOTO ČTK

„To je největší den mého života. Vstoupil jsem do historie jako největší Němec.“(Hitler na Pražském hradě, 16. 3. 1939) Před osmdesáti lety, 16. března 1939, dokončil Hitler likvidaci Českoslove­nska a v Praze vyhlásil Protektorá­t Čechy a Morava. Ve stejnou dobu se o 1668 kilometrů východněji, i pod vlivem pražských událostí, rozhodoval­o.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.