Češi nejsou okupací posedlí tak jako jiní

S historikem Benjaminem Frommerem o kontinuitě mezi první republikou a protektorátem, válečné zkušenosti obyčejných lidí a zájmu Američanů o dějiny střední Evropy.

může být výsledkem vzniku Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR), který svou energii mnohem více vložil do studia komunistického období. Publikace z produkce ÚSTR pravděpodobně také přiměly jiné vědce a instituce, aby se zabývaly podobnými tématy. Zájem o novější dějiny není překvapivý, ale kontrastuje s mnoha jinými evropskými zeměmi zejména v západní Evropě a také s Německem, Itálií, Polskem a bývalým Sovětským svazem, kde velký zájem o období nacismu a druhé světové války dodnes přetrvává.

LN Kdybychom se dnes ptali lidí na ulici, zda máme něco v minulosti „nevyřešené“, patrně by odpověděli, že je to komunismus. Před devíti lety jste ale řekl, že „největším bílým místem je éra okupace“. Platí to stále?

Tento postoj může dnes platit ještě mnohem více díky mnoha cenným výzkumům a promyšleným analýzám, který byly v uplynulé dekádě publikovány o komunistické diktatuře. Historici pokládají otázky, které problematizují černobílý obraz toho, co byl a znamenal komunismus. Pokud jde o protektorát, největším bílým místem, které mě napadá, je naše porozumění tomu, jakou zkušenost měli s okupací obyčejní lidé, zejména po atentátu na Reinharda Heydricha a v pozdějších válečných letech.

LN Vyhýbáme se tedy některým tématům, ať už záměrně, nebo intuitivně?

V souvislosti s komunistickým obdobím historikové zkoumali mnoho bolestivých otázek týkajících se lokální kolaborace nebo sebe-sovětizace, které mají v případě protektorátu také některé analogie. Do určité míry možná odráží přesvědčení, že nacistická okupace byla něčím cizím, zatímco komunistické období bylo alespoň částečně výsledkem domácích rozhodnutí.

LN Nacistická okupace se v českém prostředí velmi často studuje odděleně od meziválečné i poválečné Československé republiky...

Nacisté neměli jinou možnost než navázat na základy položené v meziválečném období. Pokud ne z jiných důvodů, pak protože nechtěli ohrozit hospodářskou výrobu protektorátu v době, kdy stále zuřila válka. Výsledkem bylo, že na ústřední, regionální i lokální úrovni byrokracie se objevovalo mnoho stejných tváří a tito lidé pokračovali ve své práci po většinu, ne-li po celou dobu okupace.

LN Můžeme tedy mluvit o určitých kontinuitách?

Ano, určitě. Celkově existovala kontinuita veřejných činitelů a policejních sil z první republiky, přes válku do poválečných let, a to i přes značný počet prominentních osob na lokální úrovni, které byly zatčeny gestapem. Například policisté v Praze zodpovědní za sledování politických zločinů a cizinců v průběhu první republiky zůstali na svých místech

LN Co konkrétně myslíte těmi analogiemi k Západu?

Na rozdíl od Polska nebo Rumunska, ale podobně jako v západní Evropě se Židé z Čech a Moravy integrovali do většinové společnosti a s rostoucí pravidelností uzavírali sňatky s nežidy. V důsledku toho nebylo jednoduché Židy izolovat, nebo v některých případech dokonce ani identifikovat podle nacistických rasových zákonů. V protektorátu na rozdíl od Východu – ale podobně jako na Západě – nacisté nezabíjeli Židy v jejich domovských městech ani v jejich blízkosti, ale odvezli je, aby byli zavražděni jinde, mimo pozornost nežidovských Čechů.

LN Přednášíte o moderních dějinách střední a východní Evropy na Northwestern University v Chicagu. Jaký zájem je mezi studenty o československé dějiny nebo střední Evropu obecně?

Zájem o střední a východní Evropu zůstává velký nejen mezi americkými vysokoškoláky, ale především mezi rostoucím počtem studentů z Asie, kteří hledají fascinující paralely válečné a komunistické éry. Samotné Československo by nestačilo na to, aby studenti kurz absolvovali, ale já ho začleňuji do všech svých kurzů o Evropě, a tak přispívám malým dílem k tomu, aby se Američané o české dějiny zajímali a nadále masově obléhali Prahu.

Autorka je historička, působí v Masarykově ústavu a Archivu AV ČR