Plití a bzdění vůkol se zapovídá
Slušně odění pánové dámám líbali ruce, sypali galantní poklony a smekali před nimi své klobouky, přestože se sami chovali v soukromí třeba jinak... Sociolog Erving Goffman by asi řekl, že všichni hrajeme divadlo. Ve stejnojmenné knize upozornil, že západní společnost má své zákulisní, neformální jednání, ale když jsme na veřejné scéně, držíme se dané etikety. Hrajeme slušné a řádně vychované lidi.
Umyjte si před čtením, prosím pěkně, ruce, nečtěte noviny při jídle a spolu doufejme, že nekoukáte někomu přes rameno... To jest krajně neslušné, připomněli by vám strážci dobrých mravů i pisatelé příruček etikety. Tou se dnes budeme totiž zabývat, přičemž se chystáme ctěnému čtenářstvu hned v úvodu přiblížit dílo velmi vlivné, Dvořana z pera Baldassareho Castiglioneho, jenž o vybraném – dvorském – vychování psal počátkem 16. století.
S vtipem psal nejen o pravidlech společenského styku, ale měl na paměti též širší výchovnou stránku, cestu k pravé šlechetnosti. „Dvořan si musí vážit milované dámy, hledět se jí zalíbit, prokazovat jí všemožné pocty, milovat ji víc než sebe, jejím přáním a zálibám dávat přednost před vlastními, cenit si krásy její duše neméně než krásy tělesné, musí pečovat, aby se nedopouštěla omylů, radami a připomínkami ji ustavičně nabádat ke skromnosti, zdrženlivosti a ryzí počestnosti,“radil Castiglione, jak se galantně chovat k ženám. Jedna z postav, pan Ottaviano, zdůrazňovala zušlechťování mládeže: „Proto dobří pedagogové učí děti nejen číst a psát, ale též důstojným a slušným způsobům při jídle, pití, v hovoru i v chůzi a všech pohybech.“
Kniha ovlivnila etiketu širé renesanční Evropy. Slovanské oblasti zasáhla svérázným převodem Łukasze Górnického, jemuž se dostalo názvu Polský dvořan (1566). V něm zase vystupuje pan Myszkowski, který hovoří o vystupování před přáteli. „Bude-li si (dvořan) přát, aby ho ctili a milovali, potřebuje k tomu, aby i on sám ctil a miloval. Potřebuje k tomu, aby byl vychovaný, štědrý, společenský, ke každému vlídný, roztomilý v rozhovoru, učinlivý, ochotný v přátelských službách, aby myslel na přítelovu čest a prospěch stejně, je-li přítel při tom, jako za jeho nepřítomnosti,“poučoval své posluchače o věcech slušného vychování.
Komu nechutná, nechť zaklape rty Etiketou (z francouzského l’estiquette čili u dvora vyvěšované regule) se rozumí soubor pravidel styku mezi lidmi, který obsahuje adekvátní pozdravy, tituly, oslovení, styly odívání, stolování, způsobné zacházení s tělesnými výměšky (slinami, smrky, holuby, potem i dalšími), ale i dochvilnost či konverzaci. Etiketa se liší nejen dle společenského stavu (tykání/vykání), nýbrž i mezikulturně. A to převelice! V Indii je užívání levé ruky považováno za „nečisté“, Afričany pobouří příliš upřené pohledy, kdežto Američan by absenci očního kontaktu považoval za přezírání, jinak vnímá pozdní příchod na schůzku Japonec (ohromná ostuda) a takový Latinoameričan (maňana).
Pravidla slušného chování nejsou jen naší vymožeností, ta svá měly i přírodní národy. Často se týkala společného jídla, čehož si všímal Claude Lévi-Strauss. Přístup k rámusení při jídle, jako je srkání, mlaskání a čaňkání, mívali různí indiáni různý. „Omahové kárali děti, když při jídle hlučely nebo se šklebily, ale nevyžadovali, aby se žvýkalo potichu, s výjimkou náčelníků, když jedli polévku. Tato operace se měla odehrávat bez hluku a věřilo se, že to má náboženský důvod, na který se už ale nikdo nepamatuje... Přízemnější byly důvody Ingaliků (na Aljašce), kteří obvykle jedli tiše, ale jestliže jim jídlo nechutnalo a chtěli zostudit kuchařku, vydávali hluk klapáním rtů,“stojí v knize Mythologica III: Původ stolničení.
Další ikona antropologie, Margaret Meadová, si při studiu dospívání na polynéské Samoi povšimla, jak striktní úprava styků platila mezi příbuznými hochy a dívkami po dovršení devíti let věku. Nesměli spolu být ani v jednom domě, spolu si vykračovat, dotýkat se, jíst a chovat se k sobě familiárně. Pro osoby různého postavení se používala i jiná zdvořilostní řeč! „Zdvořilostním jazykem rozmlouvají Samoánci především s náčelníky, vysoce postavenými a také s cizinci. Někdy se zdvořilé výrazy používají i v nepřítomnosti těch, o nichž se hovoří. Zdvořilá slova se vztahují na části těla, pohyby, stavy, činnosti a předměty, s nimiž přišel dotyčný do styku. Zdvořilostní styl existuje i v tonžštině, ale při jednání s členy královské rodiny. Neovládají jej však všichni Tonžané, takže musejí využívat tlumočníků,“vysvětluje slovenský jazykovědec a polynesista Viktor Krupa ve výtečné knížce Polynézania (1988).
Zvláštní jazyková etiketa, jak jevu říkají antropologové, byla především rozvinuta Hlavně způsobně, dámo! na indonéské Jávě. V javánštině určují volbu slov, jejich pořadí i styl věci jako věk, pohlaví, příbuzenství, stav, bohatství či veřejná známost aktérů. Clifford Geertz roku 1960 uváděl příklad prosté věty „Budeš teď jíst rýži a maniok?“, jež na nejvyšší zdvořilostní úrovni zněla Menapa pandjenengan badé dahar sekul kalijan kaspé samenika?, kdežto nejnižší formou byla pronesena jako Apa kowé arep mangan sega lan kaspé saiki?. Ačkoliv obě znamenají totéž, užívají jediné shodné slovo: kaspé (maniok).
Lidé se odlišným mravům diví odedávna. Do jižní Asie vyrazil v letech 629 až 645 čínský učenec Süan-cang, jenž si do rané etnografie Indie zapsal: „Ihned po jídle si Indové čistí zuby žvýkacím vrbovým proutkem, vyplachují ústa a myjí ruce. Dokud s tím neskončí, nesmí se druhého dotknout. Po vykonání potřeby provádějí pokaždé důkladnou očistu. Tělo si natírají santalem, kurkumou a podobně,“uvedl v zápiscích (česky 2002).
Zdárné zacházení s výměšky bývá nahlíženo jako znak kulturnosti. Zatímco my jsme se naučili užívat plátěných kapesníků, není pro Asijce moc neslušnějších věcí než hlasité smrkání. „Méně lidí ví, že v Japonsku není nezdvořilé popotahovat. Co dá našim matkám práce, než to své synky odnaučí, a ejhle, v Japonsku to nevadí. Japonky na zájezdech se musí neustále pohybovat v dosahu toalety: chodí si tam čistit zuby po jídle, opravovat make-up a smrkat do papírových kapesníčků, které se rovnou odhazují do koše. Strkat si vlastní sopel do kapsy? Nemůže být nic odpornějšího,“uvádí Alice Kraemerová v knížce o komunikaci s Japonci (2013). A coby japanoložka o tom musí dost vědět, když dostala řád od císaře.
Z dějin a teorie bontonu
Etikety cizinců si všímali už dávní Řekové. Díky Xenofóntovi, jenž ve 4. století před Kristem sepsal svazek O Kýrově vychování, tak víme, že Peršané nebyli čuňata. „Existují svědectví o jejich střídmosti v jídle a pití a o tom, jak se v těle zpracovávalo to, co snědli. Ještě dnes je u Peršanů považováno za neslušné před lidmi se vyplivnout, vysmrkat, objevit se s nadmutým břichem a jít veřejně stranou kvůli tělesné potřebě,“uvedl.
Středověcí rytíři o skvělých mravech spíše hovořili (či nechali jiné o sobě skládat chvalozpěvy), leč pro naši současnost má větší význam až nástup novověké zdvořilosti, tedy po francouzsku civilité. Novou civilizaci skvěle analyzoval Norbert Elias v díle O procesu civilizace (1939), když si všímal zdánlivých marginalit: vývoje stolování a etikety při jídle – se všemi těmi lžičkami, vidličkami, příbory i správným zasednutím ke společné tabuli s masem –, dále změn v přístupu k močení či smrkání a plivání. Elias vyzdvihoval veleúspěšnou práci Erasma Rotterdamského O slušném chování dětí (De civilitate morum puerilium) z roku 1530, která se dočkala během šesti let od uveřejnění třiceti reedic – včetně českého překladu! Výchovný spis o „vnější tělesné slušnosti“byl dle Eliase symptomem obrovských společenských změn.
Erasmus tehdy popsal, jak držet správně tělo, jak se šatit, jak se dívat jiným do očí, jak jíst i jak se zbavovat chrchlů. „Jestliže pliješ, odvrať se, abys někoho nepoplival nebo slinami nepotřísnil. Vyplivneš-li hlen na zem, zašlápni jej nohou, aby se někomu neudělalo zle. Není-li to možné, vyplivni jej do kapesníku. Polykat slinu se nehodí,“upozorňoval Erasmus výchovně mládež.
Dnes už se jen podivujeme před pouhým půlmiléniem opuštěným návykům, jako byly pozdravy lidí stojících na jedné noze, a zdvořile svíráme jiným pravice; ne až tak silně, ale zase ani ne slabě jako „leklá ryba“. Jsme vycepovaní. A to i pedagogickou zásluhou Jiřího Gutha-Jarkovského, jehož třídílný Společenský katechismus, vydávaný od roku 1913, vychovával tuzemské dámy a gentlemany. Lze z něj citovat i dnes: „Pardon – to jest olej na rozbouřené společenské vlny.“
Jestliže pliješ, odvrať se, abys někoho nepoplival nebo slinami nepotřísnil. Vyplivneš-li hlen na zem, zašlápni jej nohou, aby se někomu neudělalo zle. Erasmus Rotterdamský
Autor je etnolog a historik kultury