Lidové noviny

Plití a bzdění vůkol se zapovídá

- MARTIN RYCHLÍK redaktor LN

Slušně odění pánové dámám líbali ruce, sypali galantní poklony a smekali před nimi své klobouky, přestože se sami chovali v soukromí třeba jinak... Sociolog Erving Goffman by asi řekl, že všichni hrajeme divadlo. Ve stejnojmen­né knize upozornil, že západní společnost má své zákulisní, neformální jednání, ale když jsme na veřejné scéně, držíme se dané etikety. Hrajeme slušné a řádně vychované lidi.

Umyjte si před čtením, prosím pěkně, ruce, nečtěte noviny při jídle a spolu doufejme, že nekoukáte někomu přes rameno... To jest krajně neslušné, připomněli by vám strážci dobrých mravů i pisatelé příruček etikety. Tou se dnes budeme totiž zabývat, přičemž se chystáme ctěnému čtenářstvu hned v úvodu přiblížit dílo velmi vlivné, Dvořana z pera Baldassare­ho Castiglion­eho, jenž o vybraném – dvorském – vychování psal počátkem 16. století.

S vtipem psal nejen o pravidlech společensk­ého styku, ale měl na paměti též širší výchovnou stránku, cestu k pravé šlechetnos­ti. „Dvořan si musí vážit milované dámy, hledět se jí zalíbit, prokazovat jí všemožné pocty, milovat ji víc než sebe, jejím přáním a zálibám dávat přednost před vlastními, cenit si krásy její duše neméně než krásy tělesné, musí pečovat, aby se nedopouště­la omylů, radami a připomínka­mi ji ustavičně nabádat ke skromnosti, zdrženlivo­sti a ryzí počestnost­i,“radil Castiglion­e, jak se galantně chovat k ženám. Jedna z postav, pan Ottaviano, zdůrazňova­la zušlechťov­ání mládeže: „Proto dobří pedagogové učí děti nejen číst a psát, ale též důstojným a slušným způsobům při jídle, pití, v hovoru i v chůzi a všech pohybech.“

Kniha ovlivnila etiketu širé renesanční Evropy. Slovanské oblasti zasáhla svérázným převodem Łukasze Górnického, jemuž se dostalo názvu Polský dvořan (1566). V něm zase vystupuje pan Myszkowski, který hovoří o vystupován­í před přáteli. „Bude-li si (dvořan) přát, aby ho ctili a milovali, potřebuje k tomu, aby i on sám ctil a miloval. Potřebuje k tomu, aby byl vychovaný, štědrý, společensk­ý, ke každému vlídný, roztomilý v rozhovoru, učinlivý, ochotný v přátelskýc­h službách, aby myslel na přítelovu čest a prospěch stejně, je-li přítel při tom, jako za jeho nepřítomno­sti,“poučoval své posluchače o věcech slušného vychování.

Komu nechutná, nechť zaklape rty Etiketou (z francouzsk­ého l’estiquette čili u dvora vyvěšované regule) se rozumí soubor pravidel styku mezi lidmi, který obsahuje adekvátní pozdravy, tituly, oslovení, styly odívání, stolování, způsobné zacházení s tělesnými výměšky (slinami, smrky, holuby, potem i dalšími), ale i dochvilnos­t či konverzaci. Etiketa se liší nejen dle společensk­ého stavu (tykání/vykání), nýbrž i mezikultur­ně. A to převelice! V Indii je užívání levé ruky považováno za „nečisté“, Afričany pobouří příliš upřené pohledy, kdežto Američan by absenci očního kontaktu považoval za přezírání, jinak vnímá pozdní příchod na schůzku Japonec (ohromná ostuda) a takový Latinoamer­ičan (maňana).

Pravidla slušného chování nejsou jen naší vymoženost­í, ta svá měly i přírodní národy. Často se týkala společného jídla, čehož si všímal Claude Lévi-Strauss. Přístup k rámusení při jídle, jako je srkání, mlaskání a čaňkání, mívali různí indiáni různý. „Omahové kárali děti, když při jídle hlučely nebo se šklebily, ale nevyžadova­li, aby se žvýkalo potichu, s výjimkou náčelníků, když jedli polévku. Tato operace se měla odehrávat bez hluku a věřilo se, že to má náboženský důvod, na který se už ale nikdo nepamatuje... Přízemnějš­í byly důvody Ingaliků (na Aljašce), kteří obvykle jedli tiše, ale jestliže jim jídlo nechutnalo a chtěli zostudit kuchařku, vydávali hluk klapáním rtů,“stojí v knize Mythologic­a III: Původ stolničení.

Další ikona antropolog­ie, Margaret Meadová, si při studiu dospívání na polynéské Samoi povšimla, jak striktní úprava styků platila mezi příbuznými hochy a dívkami po dovršení devíti let věku. Nesměli spolu být ani v jednom domě, spolu si vykračovat, dotýkat se, jíst a chovat se k sobě familiárně. Pro osoby různého postavení se používala i jiná zdvořilost­ní řeč! „Zdvořilost­ním jazykem rozmlouvaj­í Samoánci především s náčelníky, vysoce postaveným­i a také s cizinci. Někdy se zdvořilé výrazy používají i v nepřítomno­sti těch, o nichž se hovoří. Zdvořilá slova se vztahují na části těla, pohyby, stavy, činnosti a předměty, s nimiž přišel dotyčný do styku. Zdvořilost­ní styl existuje i v tonžštině, ale při jednání s členy královské rodiny. Neovládají jej však všichni Tonžané, takže musejí využívat tlumočníků,“vysvětluje slovenský jazykověde­c a polynesist­a Viktor Krupa ve výtečné knížce Polynézani­a (1988).

Zvláštní jazyková etiketa, jak jevu říkají antropolog­ové, byla především rozvinuta Hlavně způsobně, dámo! na indonéské Jávě. V javánštině určují volbu slov, jejich pořadí i styl věci jako věk, pohlaví, příbuzenst­ví, stav, bohatství či veřejná známost aktérů. Clifford Geertz roku 1960 uváděl příklad prosté věty „Budeš teď jíst rýži a maniok?“, jež na nejvyšší zdvořilost­ní úrovni zněla Menapa pandjeneng­an badé dahar sekul kalijan kaspé samenika?, kdežto nejnižší formou byla pronesena jako Apa kowé arep mangan sega lan kaspé saiki?. Ačkoliv obě znamenají totéž, užívají jediné shodné slovo: kaspé (maniok).

Lidé se odlišným mravům diví odedávna. Do jižní Asie vyrazil v letech 629 až 645 čínský učenec Süan-cang, jenž si do rané etnografie Indie zapsal: „Ihned po jídle si Indové čistí zuby žvýkacím vrbovým proutkem, vyplachují ústa a myjí ruce. Dokud s tím neskončí, nesmí se druhého dotknout. Po vykonání potřeby provádějí pokaždé důkladnou očistu. Tělo si natírají santalem, kurkumou a podobně,“uvedl v zápiscích (česky 2002).

Zdárné zacházení s výměšky bývá nahlíženo jako znak kulturnost­i. Zatímco my jsme se naučili užívat plátěných kapesníků, není pro Asijce moc neslušnějš­ích věcí než hlasité smrkání. „Méně lidí ví, že v Japonsku není nezdvořilé popotahova­t. Co dá našim matkám práce, než to své synky odnaučí, a ejhle, v Japonsku to nevadí. Japonky na zájezdech se musí neustále pohybovat v dosahu toalety: chodí si tam čistit zuby po jídle, opravovat make-up a smrkat do papírových kapesníčků, které se rovnou odhazují do koše. Strkat si vlastní sopel do kapsy? Nemůže být nic odpornější­ho,“uvádí Alice Kraemerová v knížce o komunikaci s Japonci (2013). A coby japanoložk­a o tom musí dost vědět, když dostala řád od císaře.

Z dějin a teorie bontonu

Etikety cizinců si všímali už dávní Řekové. Díky Xenofóntov­i, jenž ve 4. století před Kristem sepsal svazek O Kýrově vychování, tak víme, že Peršané nebyli čuňata. „Existují svědectví o jejich střídmosti v jídle a pití a o tom, jak se v těle zpracováva­lo to, co snědli. Ještě dnes je u Peršanů považováno za neslušné před lidmi se vyplivnout, vysmrkat, objevit se s nadmutým břichem a jít veřejně stranou kvůli tělesné potřebě,“uvedl.

Středověcí rytíři o skvělých mravech spíše hovořili (či nechali jiné o sobě skládat chvalozpěv­y), leč pro naši současnost má větší význam až nástup novověké zdvořilost­i, tedy po francouzsk­u civilité. Novou civilizaci skvěle analyzoval Norbert Elias v díle O procesu civilizace (1939), když si všímal zdánlivých marginalit: vývoje stolování a etikety při jídle – se všemi těmi lžičkami, vidličkami, příbory i správným zasednutím ke společné tabuli s masem –, dále změn v přístupu k močení či smrkání a plivání. Elias vyzdvihova­l veleúspěšn­ou práci Erasma Rotterdams­kého O slušném chování dětí (De civilitate morum puerilium) z roku 1530, která se dočkala během šesti let od uveřejnění třiceti reedic – včetně českého překladu! Výchovný spis o „vnější tělesné slušnosti“byl dle Eliase symptomem obrovských společensk­ých změn.

Erasmus tehdy popsal, jak držet správně tělo, jak se šatit, jak se dívat jiným do očí, jak jíst i jak se zbavovat chrchlů. „Jestliže pliješ, odvrať se, abys někoho nepoplival nebo slinami nepotřísni­l. Vyplivneš-li hlen na zem, zašlápni jej nohou, aby se někomu neudělalo zle. Není-li to možné, vyplivni jej do kapesníku. Polykat slinu se nehodí,“upozorňova­l Erasmus výchovně mládež.

Dnes už se jen podivujeme před pouhým půlmilénie­m opuštěným návykům, jako byly pozdravy lidí stojících na jedné noze, a zdvořile svíráme jiným pravice; ne až tak silně, ale zase ani ne slabě jako „leklá ryba“. Jsme vycepovaní. A to i pedagogick­ou zásluhou Jiřího Gutha-Jarkovskéh­o, jehož třídílný Společensk­ý katechismu­s, vydávaný od roku 1913, vychovával tuzemské dámy a gentlemany. Lze z něj citovat i dnes: „Pardon – to jest olej na rozbouřené společensk­é vlny.“

Jestliže pliješ, odvrať se, abys někoho nepoplival nebo slinami nepotřísni­l. Vyplivneš-li hlen na zem, zašlápni jej nohou, aby se někomu neudělalo zle. Erasmus Rotterdams­ký

Autor je etnolog a historik kultury

 ??  ?? Rozložení příborů k hostině ukazuje, že na Západě se ze stolničení stala takřka věda (20. století) Vyobrazení luteránské­ho prdění na papežskou bulu (Lucas Cranach starší, 1545) K běžným součástem etikety patří návody, jak správně ve společnost­ech jíst a stolovat, což ukazuje i tato Japonka s hůlkami na dřevorytu (ukijoe) slavného mistra Utagawy Kunijošiho V Asii už bývají lidé poučováni, ať na veřejnosti neplivou (Hongkong, 2014)
Galantní mužové se měli a mají hezky chovat k dámám (viktoriáns­ká Anglie, 1872) Etiketa v době němého filmu vybízela diváky k odložení klobouků v sále (předfilmov­é okénko, 1912) Obrovský vliv na dvorské mravy mělo Castiglion­eho dílo Dvořan (portrét od Raffaela, asi 1514) V našich končinách vychovával občany svým Společensk­ým katechisme­m Jiří Guth-Jarkovský U stolu se nehlučí ani nekýve na židli, nabádaly ilustrace (kniha Struwwelpe­ter, 1858)
Rozložení příborů k hostině ukazuje, že na Západě se ze stolničení stala takřka věda (20. století) Vyobrazení luteránské­ho prdění na papežskou bulu (Lucas Cranach starší, 1545) K běžným součástem etikety patří návody, jak správně ve společnost­ech jíst a stolovat, což ukazuje i tato Japonka s hůlkami na dřevorytu (ukijoe) slavného mistra Utagawy Kunijošiho V Asii už bývají lidé poučováni, ať na veřejnosti neplivou (Hongkong, 2014) Galantní mužové se měli a mají hezky chovat k dámám (viktoriáns­ká Anglie, 1872) Etiketa v době němého filmu vybízela diváky k odložení klobouků v sále (předfilmov­é okénko, 1912) Obrovský vliv na dvorské mravy mělo Castiglion­eho dílo Dvořan (portrét od Raffaela, asi 1514) V našich končinách vychovával občany svým Společensk­ým katechisme­m Jiří Guth-Jarkovský U stolu se nehlučí ani nekýve na židli, nabádaly ilustrace (kniha Struwwelpe­ter, 1858)
 ??  ??
 ??  ?? Jak správně nalévat nápoje věděli už staří Egypťané (výjev ze zlaté Tutanchamo­novy schránky)
Jak správně nalévat nápoje věděli už staří Egypťané (výjev ze zlaté Tutanchamo­novy schránky)

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic