Autor žižkovského mrakodrapu
V květnu uplyne 120 let od narození jednoho z nejtalentovanějších českých architektů dvacátého století Josefa Havlíčka.
Josef Havlíček patřil spolu s generačními druhy Jaromírem Krejcarem, Jaroslavem Fragnerem, Evženem Linhartem, Bohuslavem Fuchsem nebo Karlem Honzíkem k předním představitelům meziválečné avantgardy, ale velmi zajímavá je i jeho tvorba poválečná.
Havlíček vystudoval pražskou techniku a pak ještě pokračoval u Josefa Gočára na Akademii výtvarných umění. Kromě architektury ho přitahovalo i malířství a jeho záměrně naivistické obrázky mu na počátku dvacátých let otevřely cestu do Devětsilu Karla Teigeho. V tomto spolku mladých rozhněvaných avantgardistů se přátelil s kolegou ze své letenské Schnellovy (dnes Šmeralovy) ulice Bedřichem Feuersteinem. Jeho o něco starší druh – architekt, malíř, designér a scénograf – však hodně cestoval, působil ve Francii, Anglii, USA i vzdáleném Japonsku –, a tak spolu vedli dialog prostřednictvím dopisů. Ty dnes přinášejí zajímavé svědectví o této dynamické době.
Spor s Polívkou
Havlíčkova raná tvorba je poznamenána – podobně, jako ta Feuersteinova – architektonickým purismem. Sem patří jeho první realizace – domy vojenských gážistů v Kafkově ulici v Dejvicích s motivem střídaní omítaných a cihelných ploch na průčelí. Později spojil Havlíček své síly s geniálním konstruktérem a majitelem progresivní stavební firmy Jaroslavem J. Polívkou. Ve stylu nastupujícího konstruktivismu spolu vytvořili několik pozoruhodných staveb: pražské paláce Habich ve Štěpánské ulici a Chicago na Národní třídě a také brněnský vzorový dům Svazu československého díla pro Výstavu soudobé kultury v roce 1928.
Společně se také zúčastnili první soutěže na přemostění Nuselského údolí se známým projektem mostovky, podepřené věžovými domy. U další práce se však pohádali. Šlo o studii paláce pojišťovny Donau na pražské Národní třídě pro německého investora. Tomu se raně funkcionalistický Havlíčkův návrh zdál moc avantgardní a mladého architekta vyměnil za zkušeného, ale konzervativního pražského Němce Adolfa Foehra. Polívka tuto změnu akceptoval, což nekompromisního Havlíčka iritovalo.
Poté raději spojil své síly s kolegou z Devětsilu Karlem Honzíkem. Dvojice H+H pak dosáhla značné popularity, Teige jim dokonce věnoval jeden ze svých sborníků. Proslavil je zejména projekt paláce Všeobecného penzijního ústavu (VPÚ) na pražském Žižkově, nazývaného trochu nadneseně první pražský mrakodrap.
Dvanáctipatrová administrativní budova ovšem představovala absolutní avantgardu své doby: měla moderní křížový půdorys, železobetonovou skeletovou konstrukci, keramický plášť s pásovými okny a ploché střechy se slunečními terasami. Byla vybavena klimatizací a rychlovýtahy. V nižších křídlech byly také byty zaměstnanců, služby, obchody a kavárny (dnes v paláci ještě sídlí odborová centrála, ale další osud významné památky je nejasný).
Oba mladí architekti marně doufali, že jim tato revoluční stavba přinese další zakázky, místo toho přišla spíše závist kolegů. Společně tak postavili jen drobnou vilku na smíchovských Dívčích hradech (nedávno zbouranou) a tři domy pro zaměstnance VPÚ na Pankráci v katastru Nuslí. Pak se jejich cesty rozešly.
Havlíček poté projektoval lázeňský pavilon v Poděbradech nebo jednotné průčelí bloku funkcionalistických činžáků zv. Molochov v pražském Bubenči (půdorysné řešení a interiéry jednotlivých domů projektovali různí architekti).
Krásným příkladem moderního luxusního bydlení pak byl činžovní dům v Letohradské ulici v Holešovicích, jehož vstup ozdobila plastikou dívky architektova manželka Marta Jirásková (tato socha později stála u vodní nádrže vedle legendárního československého pavilonu na EXPO 1958 v Bruselu a poté u tzv. Bruselské restaurace v Letenských sadech; dnes je bohužel ukryta v depozitáři Galerie hlavního města Prahy).
Odpor k sorele
Po komunistickém puči odmítl Havlíček projektovat v jediném tehdy povoleném stylu, tedy tzv. socialistickém realismu neboli sorele, a dostal se tak do izolace. Ještě předtím projektoval se spolužákem Františkem Bartošem velmi hezké sídliště Labská kotlina v Hradci Králové a společně s Josefem Hrubým a Františkem Kerhartem se mu podařilo realizovat i v průběhu padesátých let špičkové postfunkcionalistické industriální areály sušáren mléka ve Strakonicích a Zábřehu a s kolegy Karlem Filsakem a Karlem Bubeníčkem výškové obytné domy v Kladně-Rozdělově.
Zato jeho jmenování profesorem pražské techniky, iniciované tehdejším děkanem Jiřím Štursou, z politických důvodů neprošlo. Další práce nebyla, a tak si alespoň kreslil své představy o moderní architektuře do šuplíku. Šlo zejména o různé studie mrakodrapů ve tvaru válce nebo kuželu či nadčasový návrh průčelí obchodního domu Darex na Václavském náměstí z poloviny padesátých let, tvořící jakýsi abstraktní obrazec v pastelových tónech.
Jeden z nejnadanějších českých projektantů zemřel v ústraní v roce 1961, pohřben je na bubenečském hřbitově. Posmrtně (1965) mu byl udělen titul zasloužilý umělec a v roce 1964 vydána graficky nápaditá vlastní monografie Josef Havlíček – návrhy a stavby.