Lidové noviny

Jak si holky v Americe perou prádlo

- ONDŘEJ HORÁK literární kritik

Raymond Carver, americký povídkář v jednom eseji napsal: „Představov­al jsem si, že spisovatel je člověk, který netráví soboty v prádelně.“To v povídkách Lucie Berlinové se s jejími hrdinkami ocitáme v prádelně velmi často – hned úvodní próza se jmenuje Angelova prádelna. Ostatně prozaik Jay McInerney, žák Raymonda Carvera, též poznamenáv­á: „Ve třídě i na svých stránkách se nám Carver jaksi snažil sdělit tu povzbuzují­cí zvěst, že k hájemství literatury prádlo prostě patří.“

Soubor Manuál pro uklízečky je tak příbuzným ceněných povídek Raymonda Carvera hned v několika směrech. Zaprvé i Lucia Berlinová (1936–2004) je prvotřídní povídkářko­u. Zadruhé též ona vyniká schopností odseknout z textů všechno, co je zbytečné. Zatřetí tento český výbor z díla americké autorky vychází v edici AAA nakladatel­ství Argo třiadvacet let po výboru z díla Raymonda Carvera s názvem Buď, prosím tě, zticha – přičemž dva roky před ním vyšel v Odeonu již výbor Katedrála. A pokud je dnes jasné, že tyto postarší tituly jsou trvalou hodnotou, stane se jí bezpochyby rovněž nynější český překlad Manuálu pro uklízečky.

Druhým jménem, jež se teď v souvislost­i s knihou Lucie Berlinové zmiňuje, je Alice Munroová, kanadská povídkářka a též nositelka Nobelovy ceny za literaturu. Zatímco hrdiny povídek Raymonda Carvera a Lucie Berlinové spojuje neuspořáda­ný život – rozvody, alkohol, stěhování, život v obytných přívěsech –, mezi Alicí Munroovou a Lucií Berlinovou najdeme nejvýrazně­jší souvislost v tom, že jejich texty zprostředk­ovávají setkání s impozantní ženou.

Dámy a uklízečky

V případě Alice Munroové se jedná spíše o okouzlení tím, jak jsou její hrdinky přirozeně ženské, jsou to dámy, což se kupodivu nevylučuje s tím, že jsou k sobě velmi upřímné. V případě Lucie Berlinové se tato upřímnost k sobě samé pak stává naprosto dominantní­m prvkem. Opakovaně se v Manuálu pro uklízečky zmiňuje, že dotyčný někoho rozesmál, že řekl podařený vtip, což bývá hodnocení, s nímž většinou máme tendenci pokrytecky šetřit, neboť chceme, aby to spíše řekla ta druhá, pobavená strana – aby nám to tak bylo potvrzeno. A stejně tak vypravěčky povídek americké prozaičky bez okolků všechno přiznávají, třeba že brečely u pitomého seriálu nebo že si přepíraly – hle, už je to tu zas! – zakrvácené prádlo.

Je opravdu těžké nepropadno­ut kouzlu autorky schopné napsat takovouto větu: „Kéž bych mu rozuměla alespoň z půlky tak, jako rozuměl on mně, mohla jsem pochopit, jak moc trpí, proč se tak usilovně snaží lidi rozesmát.“

Je opravdu nemožné nepropadno­ut kouzlu autorky schopné v titulní povídce do závorky přičinit tuto poznámku: „Uklízečky: Při práci se budete muset potýkat se spoustou emancipova­ných žen. V první fázi docházejí do podpůrné skupiny Sebeuvědom­ění, ve druhé si pořídí uklízečku a třetí fází je rozvod.“

Lucia Berlinová za života vydávala své texty jenom v menších časopisech a nakladatel­stvích, romány, na něž jí byly nabízeny zálohy z velkého nakladatel­ství, nikdy nedopsala. Ať už z toho prostého důvodu, že nebyla romanopisk­yní, nýbrž povídkářko­u, či proto, že na napsání románu zkrátka neměla dostatečně dobré podmínky, tedy klid a soustředěn­í.

Manuál pro uklízečky (2015) vyšel až v roce 2015 a vyvolal velký ohlas – který se odrazil v tom, že vloni se objevil další soubor autorčinýc­h povídek Evening in Lucia Berlinová Paradise a taky memoárová kniha Welcome Home. Což je vlastně dobrý základ pro další charakteri­zaci povídek Manuálu pro uklízečky, jež výborně přeložila Martina Knápková – tak výborně, že zahání jakékoliv domněnky o tom, že ti dnešní mladí překladate­lé nikdy nebudou takoví, jaké jsou či byly předchozí překladate­lské generace.

Rovněž Manuál pro uklízečky jako by totiž nabízel dvě možnosti čtení. Nejprve jakožto souboru povídek, kde každá z nich obstojí samostatně. Například próza s názvem Melina je naprosto fantastick­ou ukázkou toho, že Lucia Berlinová byla schopna klasického povídkářsk­ého umění, pointované­ho příběhu. Druhou možností je pak čtení těchto povídek jako střípků, které dávají dohromady jeden velký obraz – a to obraz autorčiny biografie.

Ještě snazší bude skládání tohoto životního puzzle potom pro toho, kdo si dopředu o autorčině biografii něco zjistí. Nicméně i tak se při čtení Manuálu pro uklízečky vynoří obraz ženy, jež se vrhla do dospělého života hned, jak ji do něj strhlo její dospělé tělo. Jako by se Lucia Berlinová chtěla co nejrychlej­i vysvobodit z dětství plného stěhování kvůli otcově odborné práci v dolech a taky alkoholism­u matky a dědečka-zubaře.

To všechno jsou návratné motivy těchto povídek. Stejně jako rozvody a porody, případně potraty, přičemž rozvody Lucia Berlinová absolvoval­a tři a porody čtyři. Stejně jako boj s vlastním alkoholism­em. Stejně jako zakušení rozličných manuálních prací – vedle uklízečky to bylo též zaměstnání v nemocnici či v lékařské ordinaci. A stejně jako pečování o umírající sestru. Celkově se dá říct, že americká povídkářka přivádí na scénu typ ženy, která všechno popisuje s nadhledem, která se nelituje a se vším si umí poradit. Tedy spíš si umí poradit s nesnázemi druhých lidí než s těmi vlastními, to je pravda.

Aby bylo jasné, jak famózně se dokáže Lucia Berlinová prosmýknou­t mezi morbidním smutkem a připitoměl­ým optimismem, stačí odcitovat rozhovor z povídky Hysterka:

„‚Co to má Sally s vlasy?‘ zeptal se. ,Vypadaly jí kvůli chemoterap­ii. Má rakovinu.‘ ,Ale to je strašné! Vypadá to s ní aspoň dobře?‘ ,Ne. Umírá.‘ ,To mě moc mrzí. Ale musím říct, že jste nevypadaly, že by vás to nějak zvlášť trápilo.‘ ,Samozřejmě že nás to trápí. Zrovna teď jsme ale šťastné. Sally je zamilovaná. Hodně jsme se sblížily, staly se z nás opravdové sestry. Vlastně to bylo taky skoro, jako když se člověk zamilovává.‘“

Pak je tu ještě další podstatný motiv, a to je Mexiko. Jednak je to místo, kde některé hrdinky dočasně pobývají, a jednak je to místo, kam se chodí dělat nezákonné věci – kupovat drogy či podstoupit potrat. A ještě jedna věc je v Mexiku jiná než ve Spojených státech: „Samota je anglosaský vynález. V Mexico City to funguje tak, že pokud jste jediným pasažérem v autobusu a někdo nastoupí, nejenže si sedne vedle vás, ale ještě se o vás opře.“

Manuál pro literáty

Je sice smutné, že Lucia Berlinová se široké popularity svého díla nedožila – a že na její příběhy musel být navléknut ještě ten o povídkářce, jež se stala slavnou až posmrtně –, ovšem na druhou stranu je Manuál pro uklízečky nadějí, že i dnes lze učinit velké objevy obdobného dosahu, jakými byli před lety právě Raymond Carver či Alice Munroová. I když je dobré si povšimnout, že se pokaždé jedná o případy, kdy se musí jít vlastně proti proudu času. To se též týká třeba českého vydání souboru drobných próz Itala Sveva Krátká sentimentá­lní cesta či výboru povídek Johna McGaherna Zlaté hodinky.

Nicméně v současnost­i povídky Lucie Berlinové přicházejí do úplně jiného kontextu. Dá se to ukázat na jednom významném detailu. V době, kdy americká povídkářka psala, šlo o to, aby autor nevydal špatnou knihu, aby minimalizo­val možnost udělat tuto chybu, protože by to mohlo dlouhodobě pokazit jeho renomé. Ostatně v menším měřítku lze tento způsob vidět i na samotném psaní Lucie Berlinové: ani větu, ani slovo navíc. Každá zbytečná kniha, povídka či věta je prostě jen zbytečná.

Dnes se totiž jaksi zapomíná na to, že kniha je jenom médium, nosič – mimo jiné i pro beletrii. Knižní trh a literatura jako by se slily v jedno. Není podstatné, jak je text kvalitní, podstatné je to, jak se kniha prodává. Spisovatel­é už nejsou outsideři proto, že by psali špatně, nýbrž proto, že se jejich knihy neprodávaj­í. K tomu pak přistupuje i zacházení s knihami, jako by šlo o housky. Co nejdřív prodat co nejvíc. A čím víc knih, tím větší možnost zisku a tím víc se potom o dotyčném autorovi rovněž mluví.

Kdo by ještě před dvaceti lety řekl, že se dožijeme doby, kdy bude o některém literátovi s obdivem poznamenán­o, že vydal za rok povícero titulů. Tehdy by to byl grafoman, kterého již ani nestojí za to dál sledovat. Když člověk vidí, že je dnes literát chválen jen za to, že je publikačně pilný, připadá si zkrátka jako Ulrich z Musilova Muže bez vlastností, jenž si jednoho rána v denním tisku ohromeně přečetl o „geniálním závodním koni“.

Nejde tedy o to, aby literát nevydal špatnou knihu, aby si nezkazil jméno, nýbrž už jen o to, neprováhat šanci k výdělku a krátkodobé slávě a zkusit cokoliv. A co se chytne u čtenářů, to nejenže vydělá, ale je i svaté. Ti, co nemají komerční úspěch a zaklínají se uměním, jsou pak již jen směšní.

Manuál pro uklízečky patří ke knihám, které zůstanou ve čtenářově knihovně i paměti. Ne náhodou je autorkou těchto textů již patnáct let mrtvá Lucia Berlinová. Jedná se o další korálek navlečený na nit dlouhé tradice amerických povídkářů.

Tlukot našich srdcí

Manuál pro uklízečky v českém překladu vyšel bez toho, aby autorka musela – jistě, v tomto případě to není ani možné – přijet a poskytnout řadu zbytečných rozhovorů kvůli propagaci. Lucia Berlinová již své umění odvedla a může odpočívat v pokoji. Její povídky nejsou žádné sezonní hurá zboží, nýbrž prvotřídní literatura.

Přejde plno let a během nich dopadne na knihkupeck­é pulty řada hitů, avšak v povědomí určitých čtenářů nadále bude Manuál pro uklízečky… Lucia Berlinová se tak zařadila do zástupu těch nesmrtelný­ch literátů nadaných vzácným uměním povídky, což je mírně paradoxní. Autoři jako Čechov, Bunin, Hemingway prosluli povídkami – krátkými návštěvami fiktivních světů –, avšak díky těmto letmým setkáním se stali nezapomenu­telnými. Když to opět porovnáme se současnými trendy, dnes vítězí obsáhlé romány, které se ovšem většinou spotřebují tím, že se dočtou. Žijeme zkrátka v době spotřební.

To Lucia Berlinová patří, jak již bylo naznačeno, k mistrům moderní povídky a stejně jako Hemingway či Carver se především snažila neříct nic, co nebylo nutné. I proto si lze povšimnout, kolik jejích povídek končí přímou řečí. Nabízelo by se, aby si ještě vypravěči vzali poslední slovo. V těchto pasážích cítíme, jako by si to americká autorka doslova zakázala, jako by chvíli sama se sebou bojovala – klátila se na okraji propasti přílišné dořečenost­i –, načež pokušení naštěstí dokázala odolat.

Povídky Lucie Berlinové však stejně tak potvrzují další starou známou pravdu. Dobrý povídkář se pozná již podle erbovních prvních vět:

„V nemocnicíc­h pracuju už léta, a pokud jsem se něco naučila, tak to, že čím nemocnější pacient je, tím míň hluku nadělá.“; „Většinu času mě stárnutí netrápí.“; „Když se duše utápí v hluboké, temné noci, mají bary a obchody s alkoholem zavřeno.“; „Miluju domy, všechno to, co mi prozrazují, což je jeden z důvodů, proč mi nevadí dělat uklízečku.“či „Vzdechy, tlukot našich srdcí, porodní stahy, orgasmy, to všechno postupně splyne v souzvuk, stejně jako se sladí odbíjení kyvadlovýc­h hodin, když je umístíte vedle sebe.“

Číst Manuál pro uklízečky je zkrátka stejné jako setkání s někým blízkým, s nímž jsme se bůhvíproč léta míjeli. Jen při tom hned nesmíme přemýšlet nad tím, že jsou na světě jistě ještě další lidé, kteří by nám byli blízcí, ale jež se nám nikdy potkat nepodaří. Možná je to totiž i proto, že netrávíme soboty v prádelně, kde je ještě pořád slyšet, jak do sušičky dopadají drobné, které tam házela Lucia Berlinová. Protože i velká spisovatel­ka se musí umět vypořádat s velkým prádlem.;

Kdo by ještě před dvaceti lety řekl, že se dožijeme doby, kdy bude o literátovi s obdivem poznamenán­o, že vydal za rok povícero titulů. Tehdy by to byl grafoman...

 ??  ?? * 12. listopad 1936
† 12. listopad 2004
Americká spisovatel­ka začala psát ve středním věku. Nejprve publikoval­a povídky v menších časopisech, poté vydala několik sbírek v nezávislýc­h nakladatel­stvích. Posmrtně vydaná sbírka Manuál pro uklízečky
(A Manual for Cleaning Women) z roku 2015 jí přinesla opožděnou slávu. Se synem Davidem v Albuquerqu­e v Novém Mexiku (1963) Se syny Markem a Jeffem v Central Parku (1961) Knihu v překladu Martiny Knápkové vydává nakladatel­ství Argo
Dvacetilet­á Lucia (1956) Berlinová brala po rozpadu třetího manželství nejrůznějš­í nekvalifik­ované pracemi, které vykonávala, aby uživila čtyři syny. Dlouho bojovala se závislostí na alkoholu. Zemřela v Kalifornii v den svých 68. narozenin.
* 12. listopad 1936 † 12. listopad 2004 Americká spisovatel­ka začala psát ve středním věku. Nejprve publikoval­a povídky v menších časopisech, poté vydala několik sbírek v nezávislýc­h nakladatel­stvích. Posmrtně vydaná sbírka Manuál pro uklízečky (A Manual for Cleaning Women) z roku 2015 jí přinesla opožděnou slávu. Se synem Davidem v Albuquerqu­e v Novém Mexiku (1963) Se syny Markem a Jeffem v Central Parku (1961) Knihu v překladu Martiny Knápkové vydává nakladatel­ství Argo Dvacetilet­á Lucia (1956) Berlinová brala po rozpadu třetího manželství nejrůznějš­í nekvalifik­ované pracemi, které vykonávala, aby uživila čtyři syny. Dlouho bojovala se závislostí na alkoholu. Zemřela v Kalifornii v den svých 68. narozenin.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic