Jedna zasloužená splátka

Občas se v novinách sejdou dvě podobné zprávy v jeden den a je potřeba volit. Minulé úterý nás opustily dvě významné osobnosti hudební scény, obě stojící celý život mimo mainstream a přitom obě velice významné a ctěné. Romská zpěvačka Věra Bílá, které jsme se věnovali v míře odpovídající její světové proslulosti i tragickému životnímu příběhu, a zpěvák Mirek Hoffmann, jeden z vůdčích členů skupiny Greenhorns, poté Zelenáči. Sluší se i s tímto odstupem k jeho odchodu poznamenat pár slov.

Historie připomíná, že s hudbou začal Mirek Hoffmann už na začátku 60. let, kdy se mihl v divadle Semafor, pak spoluzakládal jednu z prvních českých country kapel White Stars, z níž odešel právě do Greenhorns, kde zažil jejich nejslavnější léta. O pěvecké party se dělil hlavně s Michalem Tučným, Jan Vyčítal dodával k počeštěným americkým originálům trefné texty. Mezi Hoffmannovy největší hity patřil Oranžový expres, Divnej smích

nebo Dívka s vlasem medovým.

Paradoxně dost smutné období přišlo po roce 1989, kdy se Zelenáči, kteří se konečně mohli vrátit k původnímu názvu a hrát americkou muziku do aleluja, rozdělili na dvě části. Jedna, pod vedením Jana Vyčítala, zvolila původní název, Hoffmannova frakce se přejmenovala na Nové Zelenáče Mirka Hoffmanna – což Vyčítal nesl tak nelibě, že coby „humor“pak jednu ze svých doprovodných kapel nazval parodicky Staří zavináči Mourka Hafana (ve svých kreslených vtipech býval, pravda, vtipnější). Situace se nicméně časem usadila.

Úmrtí Mirka Hoffmanna začalo „žít vlastním životem“i na sociálních sítích. Že ho želeli přímí fanoušci Zelenáčů, není divu. Ale jako o ztrátě se vyjadřovali i lidé, od kterých by to člověk věru nečekal, různí rockeři, alternativisté, punkeři. Že by konečně pohrdlivý úsměšek „Nesnáším českou country“vyšel z módy?