Řeči a zpěvy popové rusalky
Ještě předtím, než vystoupí na letošních červencových Colours of Ostrava v roli jedné z hlavních hvězd, jede britská kapela Florence + The Machine evropské turné. Relativně na dosah českému publiku byla 14. března v berlínské Mercedes-Benz Areně, kde odehrála výborný koncert.
Málokdy je, zvlášť ve světě stadionových kapel, k vidění taková „schizofrenie“, jakou ukázala frontmanka kapely Florence Welchová. Její jiskření protikladů je příznačné pro rozdíl mezi zcela sebevědomým zpěvem a skutečným hlasem jako zvon, který intonačně nikdy nezaváhá – a mluvenými vložkami. Přestože zpěvačka v jedné z nich otevřeně přiznala, inzerce že jí mluvení dělá na rozdíl od zpěvu a tance potíže, hovořila víc, než v mnohatisícových arénách bývá zvykem. V těch okamžicích její pevný hlas najednou ztratil na jistotě, což ještě zvyšovaly mimoslovní znaky jako neustálé pohrávání si s rozpuštěnými dlouhými vlasy. Přitom Florence Welchové publikum viselo na rtech a třeba její vyjádření k brexitu, který celkem logicky stejně jako drtivá většina britských muzikantů se slovy „všichni jsme přece Evropané“odmítla, ocenilo mohutným vyjádřením podpory.
Fanoušci ostatně uhranutě plnili i všechna zpěvaččina přání – počínaje žádostí o nepoužívání mobilů přes povel, aby diváci sedící na ochozech povstali (většina jich stála až do úplného konce), až po výzvu k vzájemnému objetí se sousedy, což už poněkud zavánělo kýčem. Stejně jako zpěvaččino vyběhnutí mezi diváky až k ohrazenému prostoru pro zvukaře a návrat davem na pódium ve finále základní části koncertu při písničce Delilah. Protože když Florence Welchová v rusalkovsky bílé průsvitné říze běží mezi posluchači a kolem jí razí cestu a kryje záda čtveřice statných chlapů z ochranky, nemůže to prostě působit jinak než komicky.
Snovou image i některými polohami volnějších písní připomíná Welchová svou starší předchůdkyni Kate Bushovou, která je jí ale od počátku předhazována možná víc, než si zaslouží. Živé provedení písní má přece jen jinou energii než studiové nahrávky. Na pódiu se zpěvačka blíží spíše Siouxsie Sioux a hlavně, což bývá přehlíženo, Patti Smithové.
Tvárná kapela
V exponovanějších pasážích koncertu rozbalila Florence Welchová střední hlasový rejstřík a dodala svému projevu skoro až punkovou energii. Tomu se výborně přizpůsobila i tvárná osmičlenná kapela, jež skvěle vyvažovala dynamické změny a pracovala s množstvím nástrojů, které měla v instrumentáři.
To bylo dobře vidět například na práci Toma Mongera, jednoho ze zakládajících členů, který sedí u (pro indie pop a pro muže) tak nepravděpodobného nástroje, jako je koncertní harfa. Ta volnější čísla skvěle probarvuje, v ostřejších se buď vlévá do zvukové hmoty, nebo se její majitel soustředí na jiné, perkusivní instrumenty.
V současném repertoáru, který je pevně postaven a v rámci koncertu se v podstatě nemění, dominují nové písně z posledního alba High as Hope, jichž má Florence + The Machine v repertoáru sedm, a také nejaktuálnější, lednová singlovka Moderation . Ty doplňují písničky ze tří předchozích desek, například všechny čtyři singly z předchozí How Big, How Blue, How Beautiful (2015). Program je tedy sice z velké části „hitový“, na interpretaci ani na přijetí publikem to ale není skoro znát, celý koncert, který má včetně dvojího přídavku sedmnáct položek, působí jednolitě – stejně jako výborně dotažená aranžmá i celkově barvitý, ve skoro každé písni něčím novým ozvláštněný zvuk kapely.
Huhlavé předskakování
Když už je řeč o zvuku, je třeba zmínit předkapelu Young Fathers. Ti sice stylově loví ve zcela jiných vodách než Florence + The Machine, ale podle toho, jak hezky o nich Florence Welchová mluvila při závěrečných ovacích vlastního vystoupení, je zřejmě pojí přátelství. Jejich zvuk byl ovšem tak strašlivý (nejen stažený na minimum, ale i zahuhlaný do takřka neposlouchatelné koule), že byla namístě otázka, má-li stále slavnější kapela předskakování za takových podmínek zapotřebí.
Florence + The Machine
Mercedes-Benz Arena, Berlín, 14. března