Bavit se o platu je normální
Chceme-li jednou dosáhnout platové rovnosti mezi muži a ženami, musíme začít o své mzdě mluvit nahlas
Vzpomínáte si na domýšlivou a lehkomyslnou princeznu Angelínu z pohádky S čerty nejsou žerty? Řekla, že na čerty uvěří, až nějakého uvidí. Podobným syndromem, zdá se, poslední dobou trpíme i my, pokud jde o nerovné odměňování žen a mužů. V Česku totiž dosud žádná žena nevyhrála soudní spor o rovnou odměnu. Problém tedy neexistuje a není důvod připomínat si Den platové rovnosti – ten letos podle propočtu organizace Business & Professional Women ČR připadl na neděli 17. března. České ženy tak musely pracovat o dva a půl měsíce déle, aby dosáhly v loňském roce stejné odměny jako muži.
Výplata se neříká!
Důvodů, proč ženy nevymáhají právo na férovou odměnu, je celá řada – neznají konkrétní paragraf v zákoníku práce, nechtějí být za tzv. potížistky, obávají se odvety ze strany vedení, nevěří na rychlé a spravedlivé soudní rozhodování a, co je možná nejhorší, nevěří, že by se jejich situace po vyhraném soudním sporu zlepšila.
Jedna příčina je ale dle mého názoru zcela zásadní a zdá se, že je hluboce zakořeněná v českém firemním prostředí. O mzdách se nebavíme otevřeně. Naše ohodnocení v práci není běžným předmětem hovorů s příbuznými, přáteli a už vůbec ne s lidmi na pracovišti. Brání nám stud, nechceme zasahovat do soukromí jiných, možná nás svírá strach, že nám ostatní budou závidět a znepříjemňovat práci, anebo se vnitřně obáváme trpkého poznání: „Vydělávám méně než můj kolega či kolegyně, i když oba děláme stejnou práci. Proč?“
Evropská komise zjistila, že pokud by se lidé dozvěděli, že vydělávají méně než ostatní na stejné pozici, šli by za nadřízeným a snažili se s ním domluvit. Jen zlomek dotázaných by šel „tvrdou“právní cestou. Přirozenému vývoji, tedy zjištění (krok č. 1) a následnému vyjednávání (krok č. 2), ale v nemalé míře brání samotné firmy. Doložky následujícího znění „zaměstnanec je povinen zachovávat mlčenlivost o výši své mzdy a všech jejích složkách vůči ostatním zaměstnancům, respektive i třetím osobám“, se v byznysu vyskytují běžně. Jejich právní závaznost je ale velmi sporná. Mnozí již dospěli k názoru, že doložky zavazující k absolutní mlčenlivosti o mzdových podmínkách jsou neplatné a zaměstnanci se jimi nemusí řídit. Je to ale těžké, protože řadový zaměstnanec si brilantní právní analýzu nevystřihne z rukávu. Navíc nezapomínejme, že je vůči šéfovi v nerovném postavení a na práci často životně závislý. Váží velice odpovědně, zda mu „realizace práv“přinese kýžené ovoce v podobě rovné odměny za stejnou práci.
Za vším hledej firmu
Abychom se pohnuli z mrtvého bodu a snižovali rozdíl v odměňování žen a mužů, nemůžeme lidem pokrytecky zaručovat práva, která zůstanou jen na papíře, jelikož nebudou nikdy vykonána. Musí to být firmy, které začnou své chování postupně měnit. Udržování atmosféry strachu či cílené nevědomosti o průměrných mzdách lidí vykonávajících stejnou práci je z dlouhodobého hlediska nezdravé pro celou společnost. Neříkat lidem, jakou hodnotu má jejich práce a proč dostávají méně či více než ostatní zaměstnanci, případně jim hrozit sankcemi, pokud to snad začnou řešit, je zbabělý útěk před vlastním rozhodováním a odpovědností, kterou zaměstnavatelé v demokratické společnosti mají. Vkládáním doložek mlčenlivosti do pracovních smluv firmy buď vyjadřují arogantní mocenskou nadřazenost – „Buďte rádi, že máte práci a opovažte se mluvit!“, nebo trpí právě syndromem princezny Angelíny, budeme-li parafrázovat: „Na nerovné odměňování žen a mužů uvěřím, až nějaké uvidím.“Nechtějí si jednoduše přiznat, že jejich jednání (zdánlivě neutrální) může mít bezprostřední negativní dopad do rovných příležitostí žen a mužů. Je to problém popírání problému.
Firmy přitom samy mohou ukázat, že je pro ně spravedlivá odměna (nejen pro muže a ženy) důležitá a že se nejedná o žádné tabu. Mohou nabízet v pracovní inzerci rozpětí mzdy na nabízenou pozici, přičemž výslednou mzdu lze upravit podle konkrétních dovedností uchazeče či uchazečky. Mohou provádět mzdové audity, pravidelně informovat o rozdílech v odměňování žen a mužů na intranetu či projednat úroveň mezd dělených dle věku a pohlaví s odborovou organizací. Konečně mohou vymýtit doložky mlčenlivosti z pracovních smluv a říci, že mluvit o mzdách na pracovišti je naprosto normální a dovolené.
Jako vždy to bude chtít odvahu, ale je nejvyšší čas. Čekáme již dlouho. Mzdovou transparenci si musíme přát všichni, ženy i muži společně.
Udržování strachu či nevědomosti o mzdách lidí vykonávajících stejnou práci je nezdravé pro celou společnost
KVOP je Kancelář veřejného ochránce práv