Nedobrovolně ve službách říše

Hranice nechtěné kolaborace byla u některých profesí velice tenká

Dlouhán v elegantním zimníku se rozhodl seskočit z pražské tramvaje ještě za jízdy v zatáčce na Špejcharu, aby zjistil, zda ho někdo nesleduje. Kapitán generálního štábu Karel Steiner, bývalý olympijský reprezentant v lyžování, nyní koncem roku 1939 úředník protektorátního ministerstva školství a národní osvěty, seskok ustál, ale kapsa zimníku nevydržela a protrhla se. Na chodník vypadla nejen jeho pistole, ale také papírová krabička, ze které se na dlažbu rozkutálely náboje. Pouhých deset kroků od českého policisty! Ten však problém vyřešil jednoduše: otočil se k Steinerovi zády a s kamennou tváří dál řídil dopravu na křižovatce. Naproti na rohu pozoroval vše s napětím podplukovník Josef Balabán s rukou v kapse pevně svírající pistoli. Když však uviděl reakci policisty, s velkým přemáháním začal zadržovat smích.

Pro normální chod protektorátu musely zákonitě existovat čeští pošťáci, železničáři, učitelé či policisté a četníci. Každý z nich se musel sám za sebe rozhodnout, zda bude slepě plnit nařízení okupantů, nebo je bude s nasazením života v mezích možností sabotovat, či dokonce podkopávat v řadách domácího odboje.

Proto není tak důležité, že podle dekretu protektorátního státního prezidenta Emila Háchy č. 83/40 Sb. z 8. března 1940 vedle členů protektorátní vlády a vládních vojáků, četníků a policistů museli následující slib složit a podepsat všichni veřejní zaměstnanci a orgány veřejné správy od učitelů až po železničáře, z nichž se rekrutoval nemalý počet příslušníků protinacistického odboje: Slibuji, že budu Vůdce Velkoněmecké říše Adolfa Hitlera jako ochránce Protektorátu Čechy a Morava poslušen, že budu zájmy Velkoněmecké říše k prospěchu Protektorátu Čechy a Morava podporovati, nařízení hlavy Protektorátu Čechy a Morava a jeho vlády plniti, zákony zachovávati a své úřední povinnosti svědomitě zastávati.

Policisté mezi mlýnskými kameny Asi nejhůře na tom byli četníci a policisté, kde navíc sílily tlaky na jejich germanizaci. Podívejme se do vzpomínek policisty Jana Kubalíka: „Udavači byli jeden problém, ale ještě horší byli nezodpovědní furianti. Tu noc po atentátu na Heydricha byli pod trestem smrti zavřeny hospody. Všude probíhaly razie nacistů. Já byl ve službě a v jednom pražském zapadákově slyším smích a vidím pod nedotaženou roletou jedné putyky světlo. Chlastala tam rozjařená parta žižkovských Pepíků. Říkám jim, že je za to trest smrti. Vysmáli se mi. Kdybych je nahlásil, skončili by všichni na šibenici. Kdyby udal někdo mne, že jsem je nechal být, zabili by Němci mne. Určitě po válce se tito rádoby hrdinové chlubili, jak je šikanoval jeden strachy vykulený policajt…“

Tyto zkušenosti výstižně doplňují i vzpomínky četnického štábního strážmistra Františka Žáka: „Byl jsem rád, že mne jako legionáře Němci poslali do výslužby. Bylo to o nervy. Jdu varovat jednoho doktora, že si pro něj ráno přijde gestapo. Poděkoval, ale neutekl. Nechtěl ohrozit svou rodinu. Zatkli ho a já byl rád, že mne neprozradil. Jindy mi jeden mstivej čeledín udal statkáře, že ukrývá dva polské důstojníky. Varoval jsem statkáře a potom vyhrožoval čeledínovi gestapem, že mi lhal. Nepochybuji, že po válce třeba vstoupil ke komunistům a šel řádit do pohraničí…“

Dlužno říci, že většina českých četníků a policistů neselhala. Během existence protektorátu nacisté zatkli a uvěznili za účast v odboji jen u četnictva 74 důstojníků a 615 četníků. Z těchto mužů bylo okupanty popraveno či umučeno 11 důstojníků a 40 četníků. I když skutečných kolaborantů s nacisty bylo v četnickém sboru maximálně 5 až 10 procent, dokázali bohužel tito renegáti napáchat mnoho škod a způsobit nejednu tragédii.

Jako v Norsku to však nešlo

Druhou profesí, která byla okupačním režimem nejvíc tlačena k aktivní kolaboraci, byli učitelé. Pokud by veřejně odmítali hru na kolaboraci, čekala by je poprava či koncentrační tábor. Masovou vzpouru českých učitelů by nacisté jen uvítali. Když mohli zrušit české vysoké školy, klidně by zrušili i střední a základní školy a děti nahnali do německých a učitele zlikvidovali. Šance jako v Norsku neexistovala, ale stojí za to ji připomenout.

Když se norští renegáti v čele s Vidkunem Quislingem rozhodli v únoru 1942 přizpůsobit norské školy nacistickým ideálům, přes 80 procent učitelů to odmítlo a svými podpisy je podpořilo na 200 000 rodičů! Quislingovci zavřeli dočasně školy, zatkli na 1300 učitelů a 499 jich poslalo do koncentračního tábora v arktickém Kirkenes. Norové se však nedali zlomit a norští kolaboranti i okupanti raději vše rezignovaně vrátili do původního stavu!

Český učitel se proto musel rozhodnout, stejně jako četník a policista, každý sám za sebe – ať již pro nenápadnou výchovu českých dětí zcela jiným směrem, než si přál ministr školství a národní osvěty Emanuel Moravec, či dokonce účastí v odboji. Na popravištích skončilo proto nejméně 250 učitelů a učitelek národních škol a dlouhá řada učitelů středoškolských i vysokoškolských.

Autor je historikem VHÚ