Čučkaři v provincii

Listuji v nejnovější publikaci Evropského orgánu pro bankovnictví (European Banking Authority, EBA) o platech vedoucích manažerů bank. Je to velice pozoruhodné čtení, zejména v době, kdy sociální demokracie a především její pokroková dávkomatka, ministryně Jana Maláčová tlačí na zavedení zdanění bank, z čehož by státní kasa mohla inkasovat pět, deset, patnáct či třicet miliard korun ročně – podle toho, z čeho by se daň počítala a jaká budou procenta.

První zjištění, které mi začalo vrtat hlavou, bylo, že největší čučkaři v Evropské unii jsou čeští bankéři ve službách cizích bank, jejichž podíl na českém bankovním trhu je prakticky stoprocentní. Je to výsledek tzv. bankovního socialismu z éry premiérování Václava Klause st. a následného výprodeje krachujících velkých českých bank za směšné částky do cizích rukou v době vládnutí Miloše Zemana. A kdyby poslanec Václav Klaus ml. před zhruba dvaceti lety lépe poslouchal doma v kuchyni, když se hovořilo o situaci v České spořitelně, Komerční bance či Investiční a poštovní bance, dnes by jistě nehřímal o tom, že Česká republika není suverénním státem. (Diskusi nad otázkou, zda země, která v podstatě celý finanční sektor prodala do zahraničí, může být plně suverénní, ponechávám bývalým a současným politikům, národohospodářům a politologům.)

Ano, někdo může namítnout, že u nás máme i banky s českými vlastníky (Fio banka, Banka Creditas a od letošního roku

i Trinity Bank), ale – při vší úctě – jejich celkový význam pro tuzemský finanční sektor je zatím stále zanedbatelný.

Laskavý a dobře informovaný čtenář LN samozřejmě ví, že loni českým bankám stoupl čistý zisk meziročně o devět procent na víc než 82 miliard korun, proto mu nejspíš nejde do hlavy, proč jsem nazval šéfy bank operujících na území České republiky čučkaři. Vysvětlím.

Zmíněná studie EBA, která je nezávislým orgánem Evropské unie usilujícím o zajištění účinné a jednotné regulace a dohledu, uvádí, že v bankách EU v roce 2017 pracovalo 4859 bankéřů, kteří mají roční příjem vyšší než milion eur, tedy zhruba 25 milionů korun. V roce 2016 jich bylo jen 4597, tedy o 262 méně. S klidným svědomím tak můžeme předpokládat, že počet bankéřů, kteří vydělávají víc než milion eur ročně, bude dnes, v dubnu 2019, nad pět tisíc. Toto tvrzení posiluje i trend. Od poslední velké finanční krize v roce 2008 počet bankéřů s tak vysokým příjmem paradoxně neustále roste. Zatímco v roce 2010 jich bylo jen 3427, sedm let nato už 4859, což je nárůst o víc než 41 procent. Pozoruhodné je, že téměř tři čtvrtiny (73,41 procenta) těchto bankéřů pracují v Anglii, což znamená, že v případě brexitu počet bankéřů v EU vydělávajících více než milion eur klesne na zhruba 1500.

A kolik takových bankéřů pracuje v České republice? Je to velmi kulaté číslo: nula. Stejně jako na Slovensku, ve Slovinsku či v Bulharsku. V Polsku je jich devět, v Maďarsku čtyři, v Rumunsku dva, v Chorvatsku jeden.

Největší záhadou je, proč mateřské banky ze Západu nehonorují lépe skvělou práci bankéřů ve východní provincii zvané Česká republika, když jim každý rok posílají desítky miliard korun.

Kdyby poslanec Václav Klaus mladší před zhruba dvaceti lety lépe poslouchal doma v kuchyni, když se hovořilo o situaci v ČS, KB či IPB, dnes by jistě nehřímal o tom, že Česká republika není suverénním státem