Evropa a nový imperialismus

Otom, že skončila hayekovská doba globální tržní konkurence a nastává období souboje velmocí o technologickou dominanci a kontrolu, se v poslední době ve světě hodně píše. K podobnému tématu se na Project Syndicate zajímavě vyjádřil i francouzský ekonom Jean Pisani-Ferry. Podle něj Evropa po mnoho dekád sloužila jako stevard poválečného liberálního pořádku, kdy národní ambice byly podřízeny společným cílům v multilaterálních institucích. Ale s tím, jak Čína a USA začaly mixovat ekonomiku s nacionalistickou agendou, se Evropa bude muset přizpůsobit.

Před sto lety napsal Lenin, že imperialismus definuje pět rysů: koncentrace výroby, spojení finančního a průmyslového kapitálu, export kapitálu, nadnárodní kartely a teritoriální rozdělení světa mezi kapitalistické mocnosti. Donedávna

tomu věřili jen skalní bolševici, ale najednou to vypadá jako docela přesná charakteristika.

Donedávna globalizace ředila tržní podíly a stimulovala konkurenci. A předpokládalo se, že zvýšená ekonomická přeshraniční propojenost zabrání mezinárodním konfliktům. Donedávna byl citován Josef Schumpeter, ekonom, který identifikoval „kreativní destrukci“jako hnací sílu pokroku. A bývalý britský státník Norman Angell tvrdil, že „vzájemná ekonomická závislost potlačí militarismus“. A stejně jsme zase vstoupili do světa ekonomických monopolů a geopolitické rivality.

První problém symbolizují americké technologické a internetové společnosti, ale ve skutečnosti je to velice rozšířené. Podle OECD se tržní koncentrace rozšířila v celé řadě sektorů, v USA i v Evropě, a samozřejmě je tu Čína, jež záměrně vytváří národní šampiony chráněné státem. Je zjevné, že se Amerika vzdala myšlenky, že čínská integrace do světové ekonomiky povede k politické konvergenci Číny se zaběhlým liberálním západním pořádkem. V říjnu 2018 prohlásil americký viceprezident Mike Pence, že Amerika nyní považuje Čínu „za strategického rivala v nové době konkurence mocností“.

Ekonomická koncentrace a geopolitická rivalita jsou neoddělitelné. Internet byl kdysi založen jako univerzální doména, nyní už je rozdělen do souostroví separátních subsystémů, z nichž některé jsou administrovány vládami. Existují důvodné obavy, že dominance hardwaru firmy Huawei může být použita pro geopolitické zisky. A podle německého svazu průmyslu (BDI) vstoupila Čína do „systematické konkurence s liberálními trhy a ekonomikami“. Čína je prý úspěšná ve „spojování kapacit a politických a ekonomických cílů s vysokou efektivitou“.

USA nedávno schválily legislativu, která umožňuje ministerstvu financí vetovat „strategicky motivované“investice, jež mohou znamenat „nebezpečí pro americkou technologickou nadřazenost a národní bezpečnost“. Čína je viněna z toho, že míchá politiku s ekonomikou, ale USA dělají totéž především v tom, jak politicky využívají dolar coby mezinárodní rezervní měnu. Například k tomu, aby mohly skrze politiku sekundárních sankcí diktovat Evropě svou politiku sankcí proti Íránu. Evropa se musí naučit jinak pohlížet na svou antimonopolní politiku a musí se naučit spojovat ekonomické a bezpečnostní cíle.

Tolik některé myšlenky francouzského ekonoma. Dodejme, že Evropa začne být brána vážně, až bude mít svoje technologické giganty typu Googlu a až to bude Evropa, kdo v zájmu podpory svého exportu bude stavět vlastní „hedvábné stezky“až někam do Kazachstánu. Ať si každý odpoví sám na otázku, jak moc je tohle očekávání realistické.