Nepřetržitá tradice tetování...
Archeologové prozkoumali a popsali nejstarší vícehroté tetovací náčiní v celé Oceánii – a patrně také na světě.
Fanoušci tetování o velmi těsně přiléhavých „kalhotách“ze souostroví Samoa v Polynésii dobře vědí. Jmenují se pe’a a celosvětově patří k vůbec nejtypičtějším tatuážím původních obyvatel. Akademický zájem o ně nyní oživila odborná studie věnovaná nejstaršímu náčiní a fantastická nová kniha Tatau z Havajské univerzity.
Otom, jak a proč se Samoané v dalekém Tichomoří tetovali, vyprávějí dva mýty. Ten první je o sestrách a bohyních Pi’ilua: „Dvě ženy jménem Taema a Tilafaiga plavaly z Fidži zpět na Samou; na Fidži si asi povšimly, že je tam zvykem tetovat ženy, ne však muže. Když doplavaly na Samou, třásly se chladem – protože byly dlouho ve vodě – a skrze drkotající zuby ze sebe vypravily převrácené poselství: Když muži dorostou, tetuj je,“zapsal v půlce 20. století maorský etnograf Te Rangi Hiroa (Peter Buck).
Nicméně i ženy se tam trochu tetovaly (malu) – drobnějším, filigránským vzorkem. Ovšem tyto obřady nenabyly v centru Polynésie takové komplexnosti jako ty k mužskému tetování, tatau.
Ve druhém příběhu se vypráví o dobrodruhovi, jenž lidem dovednost tetování přinesl z říše duchů – díky němu prý Samoané poznali kostěné hrabičky a poklepávací kladívka pro krášlení svých těl...
Studie důkladně analyzuje čtyři nástavce, hřebeny, jimiž praobyvatelé Tichomoří tetovali své bližní, a dospívá k závěru, že dva z nástavců byly z ptačích kostí, kdežto dva dokonce z kostí lidských... Centrum tichomořského tetování Ostrovy Tonga a Samoa leží uprostřed tzv. polynéského trojúhelníku. Shodně mají nejméně 3000 let nepřetržité tradice tetování mužů i žen, zvláště v oblasti stehen a hýždí.
tradice na sousední Samoi). „Tyto dávné tetovací nástroje jsou výjimečné a hřebeny ze souostroví Tonga o stáří 2700 let jsou nejstarším potvrzeným vícehrotým tetovacím náčiním nejen v Polynésii, ale dle našich znalostí i na světě. Identifikaci hřebínků jako pomůcek k tatuáži dokládá jejich morfologie, podobnost etnograficky doloženým nástrojům i zbytky pigmentu,“uvádějí vědci.
Hřebeny měly zvláštní osud. Vyzdviženy ze země byly již v letech 1963 až 1964 Jensem Poulsenem na Tongatapu, leč nálezy byly domněle ztraceny při požáru skladiště Australské národní univerzity (ANU) v roce 2003. Po pěti letech však byly objeveny v jiném skladu. Pak se dostaly do hledáčku vědců a mnoha interdisciplinárních týmů – a výsledkem je článek o tradici tetování v oblasti.
Tonga (čili Přátelské ostrovy) a sousední Samoa (Plavecké ostrovy) jsou nejvýznamnějšími regiony západní Polynésie, polynéským jádrem, přes něž se patrně šířily dál do Tichomoří různé kulturní prvky – včetně tetování a nástrojů, jež vznikly v řadě variant, ale vždy byly založeny na rychlém poklepávání tyčkou na dřívko s připevněným ostřím z kosti nebo více kostí na plátu z želvoviny.
Prvně jmenované souostroví, sestávající ze tří větších skupin Vava’u, Ha’apai a Tongatapu, bylo objeveno v květnu 1616 Willemem van Schoutenem a Jacobem LeMairem. Od melanéského Fidži po vzdálenější Samojské ostrovy (o 14 ostrovech s největšími Savai’i a Upolu), jimž bude věnována pozornost, byly Evropany poprvé navštíveny až v létě 1722.
II. Zapsané dějiny „tatau“
Samojské ostrovy, které se nacházejí západně od rajského Tahiti, poprvé navštívili Evropané v červnu 1722, kdy k nim zamířil Holanďan Jacob Roggeveen s výpravou. Jeden z jeho lodníků, jistý Behrens, o obyvatelích ostrova Manu’a zapsal: „Zdají se neškodní, dobré povahy, s žádnou stopou prudkosti či divošství. Těl si nemalují, jako to činí jiní indiáni, které jsme viděli; ale od pasu dolů se odívají druhem hedvábných třásní úhledně ovinutých...“Kdyby osazenstvo strávilo na pevnině víc času, vidělo by, že nešlo o upnuté kalhoty. Dnes – po tři sta letech – se nám zdá až neuvěřitelné, jakou neznámou bývala pro Evropany tatuáž...
Až v roce 1768 se o Samou „otřela“další expedice. Vedl ji Louis Antoine de Bougainville s lodí Boudeuse (Vzdorná). Ani jeho námořníci se k domorodcům na delší čas nepřiblížili, obdivovali však jejich zručnost v ovládání pirog, tudíž ostrovy nazvali Plaveckými. Kapitán ke vzhledu obyvatel poznamenal, že „hruď a stehna si až pod kolena barví na tmavomodro“, přičemž už z Tahiti znal tetování. Dle jednoho z námořníků, Charlese-Félixe Fescheho, byly malůvky na stehnech „někdy modré, jindy černé“.
Patrně až námořníci Jeana-Françoise de La Pérouseho v prosinci 1787 stanuli na samojské půdě ostrova Tutuila (dnes na Americké Samoi) déle, takže se dovtípili, co je oním zbarvením: „Mužové mají svá stehna pomalována či tetována tak, že by jeden i nabyl dojmu, že jsou oblečeni, ačkoliv vystupují téměř nazí,“zapsal si šéf expedice do deníku.
U břehů pak kotvili další vyslanci evropské civilizace, nicméně ani takoví kapitáni jako Edward Edwards (1791) či Otto von Kotzebue (1824) nepovažovali za důležité zmínit tetování místních mužů nebo žen.
Až roku 1831 se Gabriel Lafond de Lurcy, jak připomíná nová kniha z vydavatelství University of Hawaii Press, odhodlal popsat lid osady Apia: „Muži nosí kolem beder pás z mořských řas, což není neelegantní. Tetují se od pupku dolů až pod stehna; toto husté tetování vytváří pěkný kontrast s jejich kůží. (...) Na ženách nepokrývá tetuáž vždy tatáž místa jako u mužů; tetují se jakýmisi body, a to řekněme na pažích, ňadrech i nohou,“zní patrně první popis tetování Samoanek, jemuž se dosud říká malu.
Ve 30. letech přibyli do oblasti misionáři John Williams a Charles Barff z Londýnské misijní společnosti (LMS), kteří sem přišli napravovat „divošské zlořády“i neplechy prvních osadníků. Trvalá křesťanská mise vznikla roku 1836. Williams srovnával samojské tetování se souostrovím Tonga, kde si muži tetovali (tatatau) podobná „kaťata“, jak víme i z jedinečné kresby d’Urvilleho ilustrátora Louise Augusta de Sainson z roku 1827.
Kdyby osazenstvo lodi strávilo na pevnině víc času, vidělo by, že nešlo o upnuté kalhoty... Dnes – skoro přesně po tři sta letech – se zdá neuvěřitelné, jakou neznámou bývala pro Evropany tatuáž.