Autem k demokracii a zase zpátky
Civilizace zahlcená až k nefunkčnosti se brání
Nejezdíte-li autem, ba osobní automobil ani nemáte, patříte k dosti úzké menšině ve společnosti. Dost možná k počtem srovnatelné menšině, jakou před sto lety tvořili naopak motoristé či majitelé osobních aut. Je to samozřejmě zcela banální zjištění, ale má své dopady. Třeba ten, že veškeré legislativní či normativní úpravy provozu aut, jejich bezpečnosti, ekologičnosti či pravidel jízdy jsou motorizovanou většinou vnímány jako úřední buzerace. De facto jako omezení práv.
Můžete se vsadit, že takto se bude vnímat a široce komentovat i návrh Evropské komise pro bezpečnostní normy aut od roku 2022. Kdykoliv se takový návrh objeví, je terčem kritiky, posměchu i orwellovských příměrů. Často jim sám nahrává bizarními body, které až příliš prozrazují úřednickou duši a radost z moci někoho omezit. Uplatní se i praktické námitky. Třeba: bude-li součástí povinné výbavy aut tester na alkohol, takový, který v případě zachyceného alkoholu v dechu znemožní auto nastartovat, může to skutečně vyvolat problém. Například: jste na chatě, po obědě jste si dali pivo, ale vaše dítě se právě ošklivě poranilo nožem. Co s tím? Nyní sednete s dítětem do auta a cestu do nemocnice risknete. I kdyby vás chytli, můžete argumentovat jednáním v nouzi, které jistě pochopí i „orgán“. Ale „chytrý tester“by takové pochopení neměl a v cestě by vám zabránil.
Takových situací si každý jistě vybaví více. A k nim lze říci, že jde-li jen o návrh normy, tak její definitivní podoba se může v tom či onom upravit. Ale obecně platí, že život motoristy je normami svazován stále víc. Ať už jako výsledek kreativity úředníků, nebo prostého faktu, že auta a jejich provoz naši civilizaci zahlcují stále víc.
Žít bez auta je v dnešní době luxus. Je možný jen ve velkých městech, ale už ne na venkově. Proto auta blokují nejen parkoviště a silnice (komunikace jim určené), ale do značné míry i demokracii. Před sto lety patřilo osobní auto mezi buldozery demokracie a rovnosti vůči pravidlům. I v zemích jako Británie, známých třídním rozvrstvením společnosti, přestávalo platit heslo „pán na voze, kmán za vozem“. Před dopravními značkami a semafory si byli všichni rovni. Na červenou musel zastavit rolls-royce i ojetý křáp.
Jenže v době, kdy je na Zemi už víc než miliarda osobních aut, se tato rovnost obrací sama proti sobě. Společnost uvyklou na nárokový charakter čehokoliv vede k přesvědčení, že jet autem kamkoliv, třeba do centra města, je mé právo. Ale toto právo naráží na zahlcení infrastruktury stále větším počtem aut. Osobní automobil se z buldozeru demokracie stává její brzdou a blokem: bez auta to nejde (na venkově ani nenakoupíte), s autem také ne (ve městě nezaparkujete).
Západní, v tomto případě unijní demokracie se brání, jak umí – úřednickou reglementací toho či onoho. Ale společností vnímaný rozpor sílí. Jezdit autem je zápas s čím dál větším zablokováním civilizace a čím dál větší buzerací předpisů a norem. Nejezdit autem je luxus, který si mohou dopřát jen někteří. Má-li demokracie pud sebezáchovy, ať hledá cesty, aby nejezdit autem nebylo luxusem. Říká se tomu svoboda jako poznaná nutnost. A nepochází to od Marxe, jak se často tvrdívá, ale už od Spinozy.
Ale obecně platí, že život motoristy je normami svazován stále víc. Ať už jako výsledek kreativity úředníků, nebo jen prostého faktu, že auta a jejich provoz naši civilizaci zahlcují stále víc. Žít bez auta je v dnešní době luxus.