Bonzy, poctivci i účelovky
Hele, a byl ten tvůj minulý Šinkansen apríl, anebo ne?! S takovou větou se na mne obrátil redakční kolega, jemuž se nechtělo věřit, že americkou vědou otřásá tak obří skandál. Pro připomenutí: dne 1. dubna tady vyšel text, jenž popisoval kauzu ze špičkové Duke University, jejíž bioložka – tedy Erin Potts-Kantová, tu ostudu si zaslouží – léta falšovala data, aby z agentur vylákala od roku 2006 granty za více než 200 milionů dolarů.
To byl ranec, ale tím šokem je, že Duke vrátí státu 112,5 milionu dolarů čili 2,6 miliardy korun, přičemž dle specifik amerického práva si whistleblower z téže laborky, jenž na letité machinace, o nichž škola tušila, upozornil, přijde na třetinu částky: 776 milionů korun!
Takže: Ne, nebyl to apríl. Případ nadále rezonuje a klade otázky, zda se nezačnou ozývat další a další vědečtí „bonzáci“– ať už lidé čestní, zhrzení, anebo přímo zákeřní –, kteří vidí kolegům pod ruce. Jen si to představte: vidina podílu z podvodně získaných (a jakoby zachráněných) grantů může být věru mocným stimulem, co na koho kdy „vytáhnout“.
V aktuálním magazínu Nature se tématu věnuje Arturo Casadevall, molekulární biolog z Johns Hopkins University, když píše, jak strašlivý dopad má kauza viníků-jednotlivců na celou instituci, kde většina lidí poctivě bádá. Ale dodává: „Bojím se, že semínka prohřešků, přestože vzklíčí jen v pár jedincích, jsou zakořeněna v srdci biomedicínských věd.“Proč?
Kariéry moderních badatelů dle něj závisejí na honbě za velkými impakty a dopady, nikoliv snahou tisknout správné výsledky poznávání. „Hon za úspěchem přináší cílení na určité časopisy, z toho narůstající citace a někdy i pozornost médií,“píše. A připomíná, že impakty nemusejí vždy odpovídat reálné významnosti. Potěší, když jako příklad precizního, ovšem „po dekády přehlíženého“pionýrského výzkumu uvádí Gregora Mendela, jenž trpělivě pěstoval hrách ve Starobrněnském opatství – a zasel genetiku. Co dál? Autor varuje před „nablýskanou vědou“a vybízí k pečlivé práci, prověřování, ale i změně „impaktového“diskurzu. Jeden slovutný matematik mi ostatně již před lety řekl: „Co máte pořád s tou posedlostí elitními časopisy: Science, Nature... Vždyť je to takové vědecké porno.“
Ne, nebyl to apríl. Případ nadále rezonuje a klade otázky, zda se nezačnou ozývat další a další vědečtí „bonzáci“– ať už lidé čestní, zhrzení, anebo přímo zákeřní –, kteří vidí kolegům pod ruce.
Ve sloupku jsem též letmo nadhodil, zda by se nám podobná zákonná úprava, jež štědře oceňuje v USA ony „upozorňovatele“, nešikla také v Česku – provětralo by to prostředí a ochránilo veřejné peníze, anebo spíše vedlo k udavačské kultuře? Reakce byly rozličné; například takováto z úst vědeckého veterána: „Zbláznil ses? Bojí se toho i za velkou louží, takže si ani nechci představovat, co by to přineslo v našem akademickém rybníku...“Je s podivem, že aktuální kauzy – historiků, antropologů či chemiků – vyplavují delikty staré dvacet, patnáct a dvanáct let. Náhodou až tehdy, když na poctivost nastane „správný čas“.