Muž, který do všeho šel zpříma
Atak se nad námi zavřely ty rozbouřené vlny a hluboko, daleko živoříme a snad jsme už v tom světě mých představ docela jiní, než jsme bývali tam nahoře, dokud svítilo ještě slunce. Zapadly dveře – ticho. Ticho, samota, přítmí a strach? Ne, jen hluboká bezesná propast smutku – to znáš, bez konce prázdná pustota v duši. Jako by zavalili za mnou náhrobní kámen. Zmizel jsem ze světa a jistě budu ty, kdož mě znali, po nocích strašit, alespoň první čas, než na mě zapomenou. Den – noc – tři – sto, anebo devět set dní a nocí je tomu, co jsem naposled viděl přátelské tváře a pohlédl do očí drahé zmučené matky? Co bude? – Nic. – Tma a mlčení. Zdi kolem jsou silné a němé.
Mezi pozoruhodné literární texty, napsané za druhé světové války v nacistických žalářích, patří i vězeňské reflexe architekta Vladimíra Grégra, jednoho z čelných aktérů českého domácího odboje na počátku německé okupace. Vznikaly v letech 1940–1942 nejprve v pražské pankrácké věznici, poté v berlínské věznici Alt Moabit, kde český odbojář čekal na soudní proces a předpokládaný hrdelní trest. Odhalují vnitřní svět člověka, rozkročeného mezi životem a smrtí a objevujícího z této perspektivy dosud neviděné skutečnosti, muže citlivé umělecké duše, ale též mimořádné odvahy a statečnosti.
Úspěšný architekt
Vladimír Grégr se narodil 3. srpna 1902 v Praze jako syn polygrafického podnikatele Zdislava Grégra, majitele tiskárny a vydavatelství Dr. Eduard Grégr a syn. Jeho dědečkem byl přední český politik a novinář Eduard Grégr (1827–1907), jeden ze zakladate- lů a vůdců mladočeské strany a radikální zastánce českých národních zájmů na pražském zemském sněmu i ve vídeňské říšské radě.
Rodinné prostředí vytvořilo příznivé podmínky pro kultivaci jeho výtvarného talentu i pro jeho široký kulturní rozlet; zvláštní oporu přitom nacházel u své matky, paní Boženy Grégrové, s níž byl po celý život spjat silným citovým poutem. V letech 1922–1927 vystudoval architekturu na pražském Českém vysokém učení technickém a podnikl několik studijních cest do zahraničí, mimo jiné do Spojených států amerických. Roku 1932 si v rodovém domě v Hálkově ulici otevřel vlastní projekční kancelář.
Ve své architektonické tvorbě vyšel z aerodynamického funkcionalismu, v němž rozvíjel vlastní romantizující tvarosloví, inspirované Janem Kotěrou a takzvaným novošpanělským slohem v Kalifornii, zastoupeným mimo jiné v hollywoodských vilových čtvrtích, které osobně poznal. V tomto stylu projektoval řadu vil v Praze (zejména na Ořechovce) i jednotlivé vily v Jevanech, Pyšelích, Velharticích, Novém Městě nad Metují i Luhačovicích – a často také jejich interiéry.
Se stavebním inženýrem a podnikatelem Václavem M. Havlem spolupracoval na plánech moderní vilové čtvrti na Barrandově a projektoval stavební úpravy sportovních podniků pod Barrandovem.
Méně je známo, že navrhoval také karoserie lokomotiv a vagonů pro Československé státní dráhy, například karoserii legendárního vlaku Slovenská strela. Svou širokou kulturní erudici a stylistickou akribii uplatňoval ve statích, publikovaných v časopisech Byt a umění a Stavitel .Na rozdíl od avantgardistických architektů nevnucoval svým zákazníkům vlastní estetické maximy, ale zastával názor, že ráz a účel stavby má určovat klient, nikoliv architekt, za což byl levicovými estéty kritizován.
Na frontě domácího odboje Jakkoliv se účastnil dobového uměleckého i společenského ruchu a zákulisně se angažoval v zednářských kruzích, do politického dění až do konce třicátých let nezasahoval. Tragické události roku 1938 a situace akutního ohrožení národního společenství však neobyčejně aktivizovaly jeho „grégrovské“geny.
Prokop Drtina zaznamenal ve svých pamětech rozhovor, který s ním měl krátce po Mnichovu, na podzim 1938. Vladimír Grégr ho tehdy seznámil se svým plánem, jak čelit poraženeckým náladám a jak stabilizovat vnitřní poměry okleštěného československého státu: „Vycházel z jakéhosi generačního stanoviska a soudil, že novou politickou strukturu státu mají utvořit noví, schopní, odhodlaní mladí lidé, nezatížení politickou minulostí a dosavadními politickými stranami. … Předpokladem mu bylo, že se nebude navazovat na žádný politický směr minulosti a odmítal jakoukoli spolupráci se starými politiky a starými politickými stranami. Jediným cílem tohoto politického hnutí je obrana ohroženého státu a ohrožené národní existence, proto musí být jednotné, musí získat mládež a musí ji současně zachránit, aby ve stínu národní porážky neztratila víru v ideály a aby nepropadla skepsi a nihilismu.“Drtinovi připadala Grégrova koncepce idealistická a nereálná, byl však zaujat jeho nadosobním entuziasmem a smyslem pro vlasteneckou a občanskou povinnost.
Na samém počátku německé okupace, koncem března 1939, se architekt Grégr stal zástupcem vedoucího mládeže v rámci protektorátního Národního souručenství a zároveň se zapojil do ilegální odbojové činnosti. Prostřednictvím organizačních struktur Národního souručenství si vytvořil vlastní zpravodajskou síť po celém protektorátu, udržoval úzké kontakty s představiteli Politického ústředí domácího odboje i s některými činiteli vojenské odbojové organizace Obrana národa (například s podplukovníkem Josefem Balabánem). Na rozdíl od mnoha aktérů počáteční odbojové garnitury dbal striktních zásad konspirace a plně si uvědomoval, proti jakému nepříteli bojuje.
Mnoha československým důstojníkům i ohroženým politikům zprostředkoval odchod do zahraničí. Významnou roli sehrál zejména při organizaci útěku protektorátního ministra zemědělství a jednoho z protagonistů Politického ústředí Ladislava Feierabenda, jehož rezistenční činnost gestapo odhalilo v lednu 1940 a který mohl být každým dnem zatčen. Rychle připravil plán okamžitého a nenápadného ministrova útěku vlakem do ciziny a jeho provedením pověřil své spolehlivé odbojové spolupracovníky z řad železničářů.
Na akci se podílel i osobně. Protože pražská nádraží byla sledována gestapem, odvezl večer 22. ledna 1940 Feierabenda autem z vinohradského náměstí Míru na nádraží v Českém Brodě, kde ho usadil do zajištěného kupé v osobním vlaku do Brna. Pro případ kontroly vozu německými orgány na hranicích Prahy (na tehdejší tzv. potravní čáře neboli akcízu) byl rozhodnut nezastavovat a v případě nutnosti použít pistoli, kterou měl u sebe. Cestou do Českého Brodu požádal Grégr, jenž mimochodem před Mnichovem nepatřil ke stoupencům Hradu, Feierabenda, aby v zahraničí tlumočil plnou důvěru domácí rezistence k bývalému prezidentu Benešovi jako jedinému možnému vůdci zahraniční akce, a jménem domova vyzval všechny představitele československého exilu, aby se v zájmu kýžené jednoty odboje Benešovi podřídili.
Feierabendův útěk se bez problémů podařil a dosavadní protektorátní ministr se za půl roku stal ministrem londýnské exilové vlády. Vladimír Grégr se však záhy poté ocitl v ohrožení, neboť se gestapo dostalo na stopu jeho odbojové činnosti, a bylo záhodno, aby i on rychle unikl z protektorátu. Svůj vlastní odchod do ciziny však stále odkládal, především s ohledem na svou matku, až byl 19. března 1940 zatčen.
K 80. výročí německé okupace připravily LN seriál Protektorát: hrdinové i zrádci. Dnešní díl je věnován architektu Vladimíru Grégrovi (1902–1943), kterého nacisté popravili za odbojovou činnost.
Ve stínu gilotiny
Po martyriu krutých výslechů v Petschkově paláci a několikaměsíčním věznění na Pankráci byl odvezen do berlínské věznice Alt-Moabit, kde v cele číslo 547 dlouhé měsíce čekal na svůj proces. Ani tvrdé podmínky tohoto pověstného žaláře a očekávání absolutního trestu však nedokázaly otřást jeho duševní rovnováhou.
Zajímavé svědectví o jeho tehdejším niterném rozpoložení poskytují zápisky, které si jak na Pankráci, tak v Berlíně zaznamenával na osmerky papíru, na prázdné stránky různých prospektů či zadní strany rozlepených dopisních obálek a které se posléze řízením osudu dostaly k jeho rodině. V zápiscích najdeme úvahy o životě ve vězení i obecně o smyslu lidské existence, vzpomínkové reflexe, excerpta z povolené vězeňské četby, filozofující aforismy i náčrt filozoficko-beletristického díla o budoucnosti duchovní kultury. Ale také plánky bytů a domů, návrh parku kultury v Praze i úvahy o budoucím vývoji organismu hlavního města:
„I město musí v budoucí epoše ,velké trojky‘ – dokonalost duchovní, dokonalost tělesná a výhradně k službám těchto dvou zapojený dokonalý rozum – postupně měnit svoji totožnost, musí se přizpůsobit těmto zásadám… I Praha musí vyhovovat předpokladům zdravého rozumu, tj. pokud jde o její dislokaci, organizaci života a zařízení, o funkci v životě organismu národního a mezinárodního: 1. tedy být životaschopná (vytknutí úkolů ve vlastním rámci mezinárodním); 2. být zdravá (hygiena); 3. být dokonalým prostředím duchovního vývoje, tedy krásná (estetická)… Krása Prahy je v její intimitě. My nemáme Place de ľEtoile a de la Concorde, ani Champs Elysées, máme ale Křižovnické náměstí, jedno nejkrásnějších náměstí světa, máme náměstí Maltézské, máme jedinečný labyrint Malé Strany, stupňující se v úžasné rozmanitosti tvarů, místy vrostlý přímo do přírody starých zahrad...“
Dne 10. září 1942 byl architekt Vladimír Grégr odsouzen „pro zemězrádné podporování nepřítele a přípravu velezrady“k trestu smrti. Po delším drásajícím čekání byl 22. února 1943 v Berlíně-Plötzensee sťat. Svým bratřím před smrtí napsal: „Nepřestal jsem sice milovat svět, ani jsem nepřestal věřit ve vítězství dobra v něm, ale jdu z něho s velkým vnitřním klidem, a to je velká milost, kterou mi Bůh dopřává. Umírám s přesvědčením, že se dozvím, proč to a to, co se nám na zemi zdálo hrůzné, právě tak muselo být.“
Jeden z jeho odbojových spolupracovníků a přátel, dramatik a režisér Jaroslav Kvapil, napsal o Vladimíru Grégrovi výstižně v poválečném nekrologu, že „šel do všeho zpříma odhodlaně, do vezdejších činů právě tak jako poté do Věčnosti“.