Nakonec na mě obvykle dají

ROZHOVOR: Nejsem kverulant, jenom se dívám dopředu o kousek dál, než mají ve zvyku jiní, říká Oldřich Botlík

Matematik Oldřich Botlík, který se léta zabývá školstvím, patří k nejvytrvalejším a nejostřejším kritikům státem zadávaných testů a státního Centra pro zjišťování výsledků vzdělávání (Cermat). Nedávno dokonce podal správní žalobu na ministerstvo školství.

LN O co vám tou žalobou jde?

Navrhuji soudu, aby nařídil zveřejnit jména autorů maturitních testů z jara 2017. Je to součástí mého dlouhodobého úsilí o zpřístupnění maturitních dat, jež pokládám za velmi úspěšné.

LN Nestačí vám, že se zveřejňují výsledky a analýzy?

Základní výsledky se zveřejňují, všechna data a všechny důležité informace zdaleka ne. Mírný pokrok ale vnímám. Kdyby byl razantnější, měli by v Cermatu ode mě už brzy pokoj.

LN Proč tedy chcete ta jména?

V roce 2017 Cermat v tichosti změnil bodování několika úloh v maturitním testu češtiny. Šlo hlavně o úlohy typu ANO/NE, jejichž formát zůstává pořád stejný, je ale pokaždé naplněn jiným obsahem. Žáci třeba posuzují věty a odpovídají na otázku, zda je v nich pravopisná chyba. Tehdejší ředitel Cermatu napsal, že změny bodování jsou zcela běžné, protože pro bodování testových úloh neexistují žádná pravidla, a to ani interní. O způsobu bodování prý každý rok rozhodují autoři testů. Jejich jména ale Cermat trvale utajuje, ačkoli školský zákon říká jasně, že utajovat jména autorů jarních testů je možné jenom do 10. června téhož roku.

LN Něco takového ale maturanty asi nepálí. Mělo by?

Ze zveřejněných maturitních dat jsem spočítal, že v důsledku změny bodování propadlo o několik tisíc žáků méně. Což jim sice přeji, ale příště to může být zase naopak. A pak už by je to pálilo pořádně. Pokud bodování neupravují pravidla, nesmějí přece o životních osudech tolika maturantů rozhodovat anonymní lidé. O jména autorů jsem proto požádal podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Nedostal jsem je, tak jsem se obrátil na soud.

LN Vy jste se zjišťování výsledků vzdělávání věnoval léta také, byť to nebylo pro stát, ale pro školy. Nemluví z vás cosi jako oborová rivalita?

Určitě ne – moje zkušenosti mi ale umožnily zorientovat se dříve než většina ostatních. O státní maturitě jsem už dlouho před jejím spuštěním tvrdil, že je třeba důkladně zvážit všechna pro a proti. Lidé, kteří chtěli především snížit počet žáků v maturitních oborech, sice tehdy dočasně vyhráli, dnes už je ale zřejmé, že státní maturita působí škody mnohem závažnější než ty dva tři tisíce žáků, kteří každoročně možná získali maturitní vysvědčení neprávem. Z centra se totiž prostřednictvím testů, nyní už také přijímacích, šíří velmi jednostranné představy o tom, jak má kvalitní vzdělání v češtině a v matematice vypadat.

LN Tuhle výhradu dneska uznávají mnozí.

Už dávno jsem si uvědomil, že ministerstvo školství obvykle nakonec udělá to, co jsem navrhoval, jenom později. Někdy o dva roky, jindy třeba o patnáct let. Vlastně to ani nikomu nemám za zlé, protože rozumím tomu, že lidé si prostě musejí na řadu věcí zvyknout. Třeba když šla naše starší dcera na začátku 90. let do první třídy, chodil jsem se dívat do okolních škol na učitelky, abych našel tu správnou. Tehdy jsem to líčil v televizi a byl jsem za exota. Dnes spousta lidí dělá totéž, protože pochopili, jak je důležité, aby učitelka na prvním stupni byla řekněme rozumná. Mnozí z těch, kteří takovou nenajdou, raději začnou učit své děti sami. Nebo – pokud zjistí, že je jich víc – se někdy spojí a založí vlastní komunitní školu. Já se jen snažím veřejně upozorňovat na závažné problémy školství, a to obvykle mnohem dřív, než se projeví naplno. Nejsem kverulant, jenom se dívám dopředu o kousek dál, než mají ve zvyku jiní.

LN Kde ty problémy vidíte?

Pojetí školní výuky mnoha žákům škodí. Hlavně těm, kterým rodiče nedokážou pomoci. Anebo ani nechtějí. O tom, co se bude probírat a také testovat, totiž rozhodují do značné míry lidé, jimž záleží především na tom, aby budoucí studenti přišli na fakultu co nejlépe vybaveni třeba znalostí termínů. Lingvistických, botanických, geografických – podle toho, co budou studovat. Univerzitní učitelé se tím už nechtějí zdržovat – rádi by je co nejdříve přivedli ke všem krásám svého oboru, i těm nejskrytějším. Jenže budoucích bohemistů jsou třeba dvě stovky z osmdesáti tisíc dětí v jednom ročníku – ostatní by rády studovaly něco jiného, případně nechtějí studovat vůbec.

LN Co navrhujete? Dejme tomu v češtině.

K tomu, aby se děti naučily rozumět psanému i mluvenému slovu, aby se uměly vyjadřovat a dokázaly vnímat krásu literárních děl, vede spousta různých cest. Přesto se dnes všichni žáci učí pojmenovat nejbizarnější druhy vedlejších vět, poznávat přísudek jmenný se sponou, přístavek i doplněk. Tohle abstraktní pojetí výuky je většinou odrazuje a nudí. Chybí jim to, co bychom mohli nazvat „skutečným světem“. V hodinách češtiny se žáci mají přít o vlastní výklady toho, co přečetli, protože je to zajímalo. Mají hledat v cizích textech myšlenky. Pak ty texty mohou na počítači krátit, aby se dostali na stanovený rozsah, ale zachovali podstatu. Namísto toho se učí, že „páf“se správně píše „páv“, ale obvykle netuší, co nebo kdo to je.

LN Třeba v matematice se ale abstrakci nevyhnete.

To je pravda, ale mně se zdá, že zrovna ve výuce matematiky si škola plete abstrakci s formalismem. Třeba geometrie by mohla řadu žáků zajímat, protože vidí kolem sebe příklady těles i obrazců. Jenomže než se naučí zapsat postup konstrukce tak, jak to vyžaduje škola, ztratí zájem. Kdysi jsme třeba zjišťovali, co vlastně žáci narýsují, když mají s tužkou, trojúhelníkem a kružítkem provést formálně zapsaný krátký postup. Většina to vzdala po dvou nebo třech čarách. Zbytečný důraz na formalismus zcela překryje krásné myšlenky, které obsahuje i matematika na základce.

LN Neučí se ale děti z přirozenosti hlavně odkoukáváním?

Ne pokaždé a ne v každém předmětu. Pokud v matematice jen odkoukávají, co učitel nebo spolužák píše na tabuli – a dělá to většina dětí –, naučí se zase jen odkoukávat. Ve školní matematice by mělo jít daleko víc o hledání vlastní cesty k výsledku než o výsledek samotný. I malé děti by se měly učit argumentovat, hledat třeba příklady a protipříklady. Měly by ve škole spolu mluvit o tom, co dělají a na co přišly, navzájem si potvrzovat či vyvracet své představy.

LN Mohl byste uvést nějaký konkrétní příklad, řekněme na úrovni třetí třídy?

Když třeba spolužák řekne, že 18 není dělitelné čtyřmi beze zbytku, protože 18 je sudé číslo, měli by ostatní zpozornět. A také přijít na to, že tohle tvrzení se dá vyvrátit třeba číslem 16: to je současně sudé a dělitelné čtyřmi beze zbytku. Žáci by se měli učit, jak dospět rozumnou cestou k vlastnímu názoru a jak ho potom hájit. To je mnohem důležitější než si osvojit, jak matematici označují délku úsečky s krajními body A, B nebo kružnici se středem S a poloměrem r. V češtině je jistě vhodné, aby si děti uvědomily, že je věta jednoduchá a souvětí, tedy věta, kterou tvoří víc vět jednoduchých. Není už ale tak důležité, aby uměly správně pojmenovat kdejaký druh vedlejší věty.

LN Myslíte, že nové technologie školu rozvrátí, nebo jí naopak pomohou?

Všem dopadům nových technologií nejspíš úplně nerozumíme. Já v nich vidím velkou příležitost, ale obávám se, že ji škola promarní. Škola. Děti ne. Devítiletá dcera mého kamaráda si pořád něco staví v Minecraftu a prý už má díky tomu lepší prostorovou představivost než on. Před pár dny jsem od něho dostal e-mail: „Terka právě zažila velmi výchovnou situaci. Postavila si dům s krbem, nechala tam hořet oheň a šla pryč. A dům jí shořel. Dala si s ním velkou práci, dělala to celé dny, měla to nádherné, rozlehlé, s květinami, koberci, křesly, obrazy, okny, terasami a automatickým osvětlovacím systémem. A teď je to celé zničené. Je to skvělá hra!“Odpověděl jsem, že je mi Terky líto, a zeptal jsem se, jestli to obrečela. „Kupodivu neobrečela. Začala hned vyvíjet poloautomatický hasicí systém. Chvilku se vztekala a určitě ji to hodně mrzí. Ale bere to věcně. Prostě ten požár uhasila, pak uklidila nepořádek a začíná dům postupně opravovat.“Moderní technologie umožňují, aby se děti samostatně pouštěly do virtuálních projektů, na kterých by si vylámal zuby kdejaký dospělý. Mohou se tam leccos naučit.

LN

Vraťme se ale k maturitám.

LN Nyní se přece rozbíhají práce na revizi závazných dokumentů pro obsah a cíle výuky. V nich snad revizoři technologický pokrok zohlední.

Ale kdepak! Vždyť jsme si právě konečně zvykli na plošné testování u přijímaček a u maturit. Používá sice dávno překonaný formát převážně zaškrtávacích testů a obsahuje řadu úkolů, které jsou ve světě plném moderních technologií nesmyslným anachronismem. Někteří tuší, že vzdělaný člověk má umět něco jiného, než stát těmi testy ověřuje, nakonec se ale podřídí všichni. Vědí, že je čeká to, nač jsou víceméně zvyklí. Vymyslet nové druhy tréninku mozku, které budou vhodné pro školu, totiž není snadné. Může se stát, že než se to podaří, přestane škola žáky zajímat úplně.

Prostřednictvím testů se šíří velmi jednostranné představy o tom, jak má kvalitní vzdělání v matematice a češtině vypadat

LN Proč vy vlastně jen kritizujete? Nelákali vás někdy, abyste například pro ten státní Cermat nebo pro ministerstvo školství pracoval?

Lákali. Jenže školství se může měnit k lepšímu jen díky odvážným a přemýšlivým učitelům a ředitelům. Plošné testy musejí respektovat „stádo“, a tak ještě dlouho nevybřednou z úkolů typu: „V Kocourkově postavili televizní věž ze samých krychlí.“Ať si takové hlouposti vymýšlejí jiní. Já budu dál podporovat inovátory.