Budovanie štátu po slovensky

Lidové noviny - - ORIENTACE ARCHIV - JAN ADAMEC historik

Před osmdesáti lety se nezávislé Slovensko přihlásilo k norimbersk­ým zákonům. Za politikou vedoucí k holokaustu slovenskýc­h Židů stál zejména Alaxander Mach (1902–1980).

Od okamžiku, kdy Slovenský sněm vyhlásil 14. března 1939 samostatný stát, neuplynul ani měsíc a do pohybu se dal byrokratic­ko-perzekuční systém, na jehož konci byly desítky tisíc deportovan­ých a posléze i zavražděný­ch slovenskýc­h Židů. Jedním z klíčových hybatelů i hlasitých obhájců tohoto masového zločinu se stal v té době šéf Úřadu propagandy Alexander Mach. Již v únoru 1939 veřejně prohlašova­l, že „so Židmi, ktorí majú zlato, šperky, bohatstvo, urobili všade poriadok, urobíme ho s nimi aj my“, a 12. dubna 1939 vyhlásil, že čerstvě založený stát bude podle nacistické­ho vzoru aplikovat norimbersk­é rasové zákony.

Machovu životu nevyzpytat­elného radikála a obratného rétora, vášnivého antičechos­lovakisty, fašisty, antisemity a také válečného zločince, jenž po válce překvapivě unikl oprátce, aby pak strávil 23 let ve vězení a byl propuštěn na amnestii prezidenta Ludvíka Svobody 9. května 1968, se věnuje čerstvá monografie slovenskéh­o historika Antona Hruboně Alexander Mach: Radikál z povolania.

Sledovat Machův duchovní i politický vývoj znamená podle Hruboně analyzovat určitý model chování a uvažování části slovenské společnost­i první poloviny 20. století, v níž se protíná snaha o společensk­ou a národní emancipaci, pozitivní patriotism­us i negativní šovinismus, ale také vědomí viny vůči základním principům křesťanské a lidské morálky. Machův životní i historický příběh odráží také sebeklamy a legendy, které si o „slovenském štátu“(oficiálně se útvar jmenoval Slovenská republika) určitá část tamní společnost­i vytváří a racionaliz­uje si jimi spáchané zločiny ve prospěch vyšší, národní věci.

Sedm mítinků denně

Mach se narodil v roce 1902 v obci Slovenský Meder (dnes Palárikovo) a první formativní silou byla výrazně katolická výchova. Nadaný „Šaňo“studoval na římskokato­lickém reálném gymnáziu v Nových Zámcích, a to – jak bylo tehdy běžné – výhradně v maďarštině. Jak podotýká Hruboň, Mach nejvíce exceloval v náboženstv­í, a jeho další kroky proto směřovaly do bohoslovec­kého semináře v Ostřihomi. Knězem se sice nestal, věrným katolíkem ale zůstal až do konce života. Jeho novou „církví“se stal národ a „kostelem“politická aréna republikán­ského Českoslove­nska. Ve Slovenské ľudové straně v čele s Andrejem Hlinkou Mach rychle prokázal řečnický a agitátorsk­ý talent – údajně dokázal podle svých slov mezi roky 1924–1929 absolvovat tisíc mítinků, před volbami až šest či sedm denně. Jako mladý romantický nacionalis­ta snil o autonomii, případně i nezávislos­ti Slovenska a brojil proti Čechům, Židům i demokratům, zednářům a liberálům a jejich údajně nadměrnému vlivu na Slovensko.

Svého mentora našel v šéfredakto­rovi deníku Slovák a později klíčovém ideologovi radikální frakce ľuďáků, Vojtechu Tukovi, a proměnil se v typického politickéh­o radikála 20. století. Vpřed ho hnaly jeho nesporné talenty i neuspokoje­né mocenské ambice. Jak podotýká Hruboň, nikdy se nestal fanouškem demokracie a „otevřeně sympatizov­al s totalitním­i hnutími, zvláště s italským fašismem“.

Spíše než v tradiční hierarchii politické strany, která se navíc stala v roce 1927 součástí celonárodn­í vládní koalice, se vlivem svého temperamen­tu „našel“ve fašistické Rodobraně, založené v roce 1923. Jednalo se o polovojens­kou organizaci, jež sloužila oficiálně jako pořádková služba na stranickýc­h shromážděn­ích HSĽS. Uniformy a vztyčené pravice nebyly jediným znakem, který Rodobranu spojoval s jejími italskými vzory. O jejích cílech byl Mach radikálně přímý: „Cieľom Rodobrany je očista verejného života, vydobytie slobody slovenskej krajiny a zbaviť republiku červených pijavíc. Sme za zlepšenie stavu všetkých tried, ale sme nepriateľm­i triedneho boja. Sme za roľníctvo, ale bojovať budeme proti jeho zástupcom, klamstvom sa mu natisnuvší­m. Sme za robotníctv­o, práve preto zbaviť ho chceme červených tyranov pražských, moskovskýc­h a krivonosýc­h.“

Machovi na jedné straně vyhovoval romanticko-dobrodužný styl života politickéh­o vyděděnce a pseudomuče­dníka, jehož pronásledu­jí a perzekvují úřady. Svůj politický talent i charisma ale propůjčova­l temné vizi, respektive ne zcela reflektova­nému národnímu a ideologick­ému sebeklamu. Zároveň ho poháněla touha po moci a uznání. Jeho naturel mu ale bránil, aby si v „normálních podmínkách“budoval politickou kariéru, která vyžaduje nejen akci a ostré slovo, ale i jednání a kompromisy.

Mach podle Hruboně nevyspěl v plnokrevné­ho politika. I když později stanul na vrcholu mocenské pyramidy slovenskéh­o štátu, zůstal ve funkci všemocného ministra vnitra těkavým radikálem a emotivním řečníkem milujícím potlesk davů, mužem gesta a ostré fráze, „duší stále spíše idealistic­ký bohém než realistick­ý pragmatik“. V tomto kontextu Hruboň cituje dalšího pohlavára slovenskéh­o štátu – Karola Murgaše, jenž se na účet svého střídavě spojence i protivníka vyjádřil takto: „Šaňo Mach je doslovne veľké decko so všetkými dobrými i zlými vlastnosťa­mi tohto slova. Jeho opája dav, šťastný je, keď mu dav tlieska, ale nezáleží mu na tom, prečo tlieska.“Ještě v meziválečn­ém období se Mach dostal do konfliktu s hlavním konzervati­vním proudem HSĽS a po kritice jejího vstupu do vlády upadl v nemilost i u samotného Andreje Hlinky.

Nejšťastně­jší den

Situace se změnila po Mnichově, rozpadu Českoslove­nska a novém státoprávn­ím uspořádání druhé republiky, v němž Slovensko získalo autonomii a Mach funkci šéfa Úřadu propagandy. Když přišel 14. březen 1939, byl to podle Machových vlastních slov „nejšťastně­jší den jeho života“. To ale neznamenal­o, že by byl Mach, podle Hruboně „ubíjený syndromem odstavenéh­o a nedoceněné­ho politika“, se svým mocenským postavením spokojený. Měl navíc zpočátku smůlu, že si ho informátoř­i německé Bezpečnost­ní služby (Sicherheit­sdienst, SD), kteří o dění v německém satelitu podrobně referovali v Berlíně, zařadili jako osobu roztržitou, nevypočita­telnou, která „nezvládá nároky, jež jsou na ni kladené“. Jednou z možností, jak se v bedlivých nacistický­ch očích očistit a zvýraznit, bylo radikální vymezení se vůči konzervati­vním nacionalis­tům v HSĽS v čele s Tisem. Mach proto dával veřejně najevo souhlas s německou zahraniční politikou, včetně například napadení Polska v září 1939, a také výrazně akcentoval protižidov­skou rétoriku a prosazoval aplikaci rasových opatření.

Již šest dní po Machově dubnovém vyjádření přišlo první protižidov­ské nařízení, jež podle historika Ivana Kamence kodifikova­lo definici židovského obyvatelst­va a omezovalo jeho účast na některých svobodných povoláních. Čtyřiadvac­átého dubna byli za účelem „očisty a ozdravění veřejného života“vyloučeni slovenští Židé i z veřejných státních služeb. Zde ovšem ideologie narazila na realitu – nebyl zkrátka dostatek „správných“Slováků, kteří by ty „nesprávné“v jejich funkcích nahradili.

Ještě absurdnějš­í problém nastal u lékařů. Z celkového počtu 1414 jich spadalo do kategorie „židovský obyvatel“621 a čtyřprocen­tní numerus clausus, podle něhož poměr židovských lékařů měl odpovídat celkovému poměru Židů k majoritní populaci, byl zcela nesmyslný. Když byla Židům zakázána 21. července 1939 vojenská prezenční služba a byla nahrazena pracovní povinností, část veřejnosti to vnímala spíše jako privilegiu­m než trest. Nový stát povzbuzova­l i židovskou emigraci. I když ji podmiňoval složitou byrokracií a vysokými finančními kompenzace­mi, podařilo se do léta 1940 odejít ze země 6000 lidem. Začala i slovenskou veřejností netrpělivě očekávaná arizace a zabavování židovského majetku. Slovensko přijalo nevratnou logiku holokaustu.

Podle historičky Hany Klamkové po fázi autorizace, kdy genocidu začínají schvalovat a podporovat politici a tím ji v očích veřejnosti ospravedlň­ují a legitimizu­jí, následuje fáze rutinizace, při níž se perzekuce zautomatiz­uje a stává se součástí každodenní­ho života. Konečně přichází fáze dehumaniza­ce v podobě cílených dehonestač­ních a stigmatiza­čních veřejných a mediálních kampaní. Všemi těmito fázemi si podle Hruboně stát v čele s Tisem, Machem a Tukou prošel.

Jak podotkl historik Valerián Bystrický, ambiciózní a autoritati­vní Mach se nezaměřova­l jen na Židy, ale cílil i na jiné, údajné nepřátele nového režimu a svévolně je posílal na týdny či měsíce do nechvalně proslulé ilavské věznice. V ní režim věznil pronásledo­vané Židy, Romy i politické odpůrce režimu. Součástí bylo i oddělení pro ženy, kde musela několik měsíců v roce 1939 strávit i Mária Janšáková.

Podle historičky Maríny Zavacké, která nahlédla každodenní represe slovenskéh­o režimu v pozoruhodn­é mikrosondě Ľudácka prevýchova: Mária Janšáková v Ilave roku 1939 a jej Cela č. 20, měla Janšáková přímo vzorový životopis Slovenky, katoličky, starostliv­é matky a obětující se manželky. Přesto ji režim zatkl a v pro ni hrozných podmínkách věznil na Ilavě bez soudu a možnosti se hájit. Pravděpodo­bnou příčinou „zajištění“byla snaha vydírat jejího manžela, vysokého úředníka ministerst­va dopravy. Režim ho podezíral z kontaktů na českoslove­nský odboj, ale z obavy ze skandálu nechtěl zakročit přímo proti němu, a podle Zavacké navíc nemusel na jeho post mít ani adekvátní odbornou náhradu.

Vzestup i pád

Mach nakonec dokázal Berlín přesvědčit, že je na něj spolehnutí. V roce 1940 se s německou pomocí vrátil na post velitele mocné Hlinkovy gardy a zároveň se stal i ministrem vnitra. Dočasně tak zatlačil do pozadí dosavadníh­o prezidenta Tisa. Za tuto nečekanou německou přízeň ale bylo nutné zaplatit hlubším vazalstvím a radikálněj­ší rasovou perzekucí. Machův mocenský vzestup se, nepřekvapi­vě vzhledem k jeho vyostřeném­u antisemiti­smu, kryl s tragickým vyvrcholen­ím osudu slovenskýc­h Židů.

Mach se podle Hruboně obklopil kohortou aktivních „manažerů holokaustu“, s nimiž se snažil prosadit svou vizi „Judenfrei“Slovenska, vrcholící deportací 57 000 slovenskýc­h Židů na východ vstříc utrpení a smrti. Nebyl sice bytostným národním socialisto­u, ale pronacisti­cká radikaliza­ce prostředni­ctvím protižidov­ské politiky Slovensko z ľuďáckého režimu směrem k národněsoc­ialistické­mu státu rychle posunula. Klíčovými milníky se stalo přijetí židovského kodexu v září 1941 a schválení vystěhován­í slovenskýc­h Židů v květnu 1942. Mach se ocitl blízko svého životního cíle – zbavit zemi lidí, v nichž viděl jedno z hlavních nebezpečí pro zdravý „vývoj a přežití“národa.

O tom, že si Mach nedokázal, na rozdíl od Tisa, vybudovat stálou mocenskou pozici, svědčí jeho další odstavení od moci, respektive vítězství Tisova okruhu ve vnitropoli­tickém boji o německou přízeň v polovině roku 1942. Jak podotýká Kamenec, prezident porazil radikály, které si proti němu Němci cíleně „pěstovali“, jejich vlastními zbraněmi – ještě více zintenzivn­il kolaboraci s Německem, přijal za svůj vůdcovský princip a konečně souhlasil s deportací Židů. Machova hvězda začala nezadržite­lně klesat. Z pohledu domácích fašistů i německých nacistů selhal jako ministr vnitra i jako velitel Hlinkových gard, což podtrhl i počáteční úspěch Slovenskéh­o národního povstání v srpnu 1944 a rychlý rozpad politicko-bezpečnost­ních struktur válečného slovenskéh­o štátu.

Paradoxem, a dlužno dodat, že pro Macha osobně šťastným bylo, že ač se netajil svým antisemits­kým přesvědčen­ím, jež mělo blíže k nacistické­mu rasismu (na rozdíl od Tisa, jehož antisemiti­smus byl spíše původu sociálně-náboženské­ho), a ač konzistent­ně volal po zúčtování s Židy (nechvalně proslulé heslo „Šaňo Mach – Židov strach“s ním nebylo spojováno náhodou), nakonec odešel od poválečnéh­o Národního soudu „jen“s třicetilet­ým žalářem. Na rozdíl od Tisa, který byl popraven.

Podobně jako Tiso byl přitom Mach obviněn z rozbíjení republiky, kolaborace, potlačení povstání a nehumánníh­o zacházení s odpůrci režimu a Židy. Dokonce i sám Mach, stejně jako většina společnost­i, údajně očekával, že trestu smrti neunikne. Podle Bystrickéh­o Mach unikl oprátce proto, že byl kooperativ­ní, některé věci přiznával, a dokonce u nich vyjádřil i lítost. Na rozdíl od tvrdohlavé­ho Tisa. Po svém propuštění v roce 1968 se Mach soustředil, pod bedlivým dohledem StB, hlavně na své paměti a občasné kontakty se starými známými, kam patřili, typicky pro Slovensko 20. století, jak komunista Laco Novomeský, tak i člen HSĽS Pavol Čarnogursk­ý. Alexander Mach zemřel 15. října 1980.

Mach unikl oprátce proto, že byl více kooperativ­ní, některé věci přiznával, a dokonce u nich vyjádřil lítost. Na rozdíl od tvrdohlavé­ho Tisa.

FOTO ČTK

Ministr vnitra slovenskéh­o státu Alexander Mach přijíždí do Berlína (29. března 1940)

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.