Řečové potíže neskryjete
LN Zvyšuje se v posledních letech počet dětí, které trpí vadami řeči a jazyka?
Nemyslím, že by přibývalo dětí s logopedickými vadami, ale spíš přicházejí se závažnějšími diagnózami, jako je opožděný vývoj řeči, poruchy autistického spektra nebo mnohočetná patlavost, při které dítě hlásky tvoří na nesprávném místě, vynechává je nebo nahrazuje jinými. Častěji se objevují i dětské vývojové dysfázie, kdy je narušen vývoj řeči a dítě pak není schopno vůbec nebo jen s obtížemi verbálně komunikovat.
LN Stoupá i počet odkladů školní docházky právě z těchto důvodů?
Je to jedna z nejčastějších příčin odkladů. Ideálně by dítě mělo nastoupit školní docházku bez vad výslovnosti a s dobrou komunikační schopností. Verbální komunikace je totiž základem pro schopnost naučit se číst a psát. Nemáme v mozku specifická centra čtení a psaní, písmo je jen grafické vyjádření jazykového verbálního kódu.
LN Které logopedické vady se u předškoláků a školáků objevují nejčastěji?
Sigmatismy neboli interdentální výslovnost sykavek „c, s, z“a „č, š, ž“. Projevuje se to tak, že dítě při vyslovování těchto hlásek strká špičku jazyka mezi zuby, lidově řečeno šlape si na jazyk. Často se také objevuje nesprávná výslovnost hlásky l, kdy dítě opírá špičku jazyka za dolní zuby místo za horní, nebo takzvaně ráčkuje a hlásku r tvoří v ústech chybně vibrací čípkem patrových oblouků místo jazykem.
LN Co podle Vás stojí u zrodu dětských poruch řeči?
Když pomineme fakt, že se stále více dětí rodí z rizikových těhotenství, tudíž je u nich větší nebezpečí horšího vývoje řečových center, negativní roli určitě hraje i nadužívaní digitálních technologií ve velmi raném věku. Aby dal potomek takzvaně pokoj, rodiče mu dají do rukou multizábavnou hračku v podobě chytrého telefonu nebo tabletu. Zrovna teď na dovolené jsem běžně viděla už dvouleté děti, které si k jídlu do restaurace nosily tablety a tiskly si je k hrudi tak, jako kdysi jejich rodiče ve stejném věku panenku nebo plyšáčka. Starší děti, a někdy i celé rodiny, stolovaly sice u jednoho stolu, ale každý s pohledem upřeným na displej.
Klinická logopedka Ivana Šemberová s pětadvacetiletou praxí upozorňuje, že přibývá závažnějších logopedických diagnóz, a vysvětluje příčinu vzniku běžných poruch řeči u dětí. Co dříve napomáhalo k jejich spontánní „samoúpravě“a jaké metody používají v logopedických ambulancích dnes?
LN Dřív byla situace v tomto ohledu lepší?
Myslím si, že mírnější řečové vady se dříve častěji upravovaly „samy“. Komunikační dovednosti totiž úzce souvisí s motorikou pravé horní končetiny a s vyjádřením emocí. Starší generace dětí trávily více volného času hrami typu Na krvavé koleno, Na sochy nebo obyčejným skákáním gumy, hrály míčovou nebo švihadlovou školku či přebíračku. Taky se šilo na panenky ze starých odstřižků, děti dělaly kotrmelce, hvězdy, válely sudy a zkoušely veletoče na kdejakém klandru. Přirozeně a s motivací napodobit staršího sourozence nebo obdivovaného kamaráda cvičily jemnou a hrubou motoriku, dokonce s nenásilně stupňovanou obtížností. Tak posílila a dozrála i řečově motorická centra.
LN Jaké metody využíváte k nápravě běžnějších logopedických nedostatků?
Základem vždy je, aby terapie dítě bavila a motivovala ke spolupráci. Nikoho totiž nedonutíte mluvit, když mluvit nechce. Pokud chceme vylepšit například schopnost komunikace, zaměřujeme se na procvičování vyprávění, pojmenování podle zrakového podnětu, opakování a výbavnost slov, tedy aby si dítě dokázalo rychle a dobře vybavit to správné slovo a nenahrazovalo pojmenování například ukazovacími zájmeny. Jde o stejné principy jako když se učíme cizí jazyk.
U koktavosti a breptavosti jsou zase základem nápravy dechová a fonační cvičení, využíváme například prvky z jógy. A vždy je také nutné ošetřit „duši“dítěte, protože tyto problémy jen tak neskryjete a mohou způsobovat různé psychické problémy. Děti i dospělí se svůj řečový handicap snaží různě maskovat. Znala jsem například dospělého člověka, který vadně vyslovoval hlásku ř, a dokázal se velmi obratně vyhýbat slovům, která ji obsahovala. Například používal spojení „já jsem pověděl, oni se mnou mluvili“místo „řekl jsem nebo oni říkali“. Pokud někomu něco diktoval a zapisovatel mu nerozuměl, jednoduše se nepokoušel vyslovit ř, ale oznámil „r s háčkem“.
LN Jak děti k logopedickým cvičením motivovat, aby je to bavilo a nestresovalo?
Zaujmout dítě je dnes čím dál tím těžší. Mezilidská komunikace tváří v tvář nenabízí takovou zábavu jako animovaná postavička, která za deset vteřin udělá se svým obličejem „kouzla“. Logopedická terapie jak vývojových poruch, tak i náprav vad výslovnosti vyžaduje každodenní cvičení, byť i jen v řádu pěti, deseti minut, a to bývá někdy problém. Pravidelnost a řád totiž dnešní děti moc neznají a rodiče mají tendenci jimi opovrhovat v duchu hesla „dejme dětem šťastné dětství bez jakékoliv zátěže“. Určitě je důležité motivovat i je. Zdůraznit, že musí s dítětem cvičit každodenně, co nejčastěji a zároveň co nejkratší dobu. Předkládat jim praktické rady: například ráno, před čištěním zubů do zrcadla může dítě předvést jazykem, jak dělá čert, při obouvání mu tkanička připomene hada (zasyčí) nebo mu můžete vymyslet jednoduché příběhy o jedné, dvou větách, které opakuje. Dodnes jsem vděčná jednomu tatínkovi za větu: Pilot pilotoval letadlo podle letového plánu. Večer před pohádkou pak rodič může udělat s dítětem cvičení zadané logopedem. Vše tak jde bez stresu a zábavnou formou.
LN Stává se, že se děti k logopedovi vrací ještě třeba během dospívání či jako dospělí?
Ano, když se terapie nedotáhne do konce. Většinou se vrací děti nedůsledných rodičů, které každodenní logopedické cvičení se synem nebo dcerou tak trochu obtěžuje. Náprava řečových vad totiž vyžaduje čas a trpělivost. Podle druhu a rozsáhlosti poruchy se téměř vždy jedná o měsíce. Je třeba vyvodit nový zvuk hlásky, přecvičit jiný (tedy správný) motorický vzorec jazyka a mluvidel, zafixovat ho a zautomatizovat tak, aby ho dítě začalo užívat v běžné řeči bez nutnosti dávat si pozor „kam strká jazyk“.
LN Je ve vyšším věku odstraňování řečových vad obtížnější?
Ne, naopak, dospělí mají větší motivaci a vnitřní disciplínu k dosažení cíle. Obtížnější pro ně ale je začít nově naučený správný zvuk používat v běžné řeči. A navíc se potýkají i s překvapenými reakcemi okolí. Jejich blízcí, přátelé i kolegové v práci je mají třeba za třicet let života nějak „naposlouchané“a oni najednou začnou mluvit a znít jinak. Čelí dotazům, co je na na nich divného, a musí to ustát.