Věčně rozpolcená Evropa

Evropa je neustále rozdělená na dvě půlky. Ale pokaždé jinak

Otázka takzvané East–West divide, tedy rozdělení Evropské unie na východ a západ, je stále živá. V zásadě jde o to, že leckdo v západní Evropě má dnes pocit, že rozšíření EU byla chyba. Především uprchlická krize leckomu vyjevila, že střední a východní Evropa jsou prý nesolidární, že si z EU jen berou a nic jí nedávají. Do toho tu máme nacionalismus, populismus a ohýbání vlády práva a neliberalismus v Polsku a Maďarsku. Většina těchto zemí navíc také odmítá další integraci EU. A tak především značka V4 získala v intelektuálských salonech nádech toxicity.

Co je zrovna „in“

Módní témata tu byla vždy. Bývalý americký ministr obrany Donald Rumsfeld už jednou Evropu dělil na „novou“, která podporovala invazi do Iráku, a pochybující „starou“. Po finanční krizi roku 2008 a následné krizi eurozóny roku 2009 probíhalo velké dělení Evropy na linii sever a jih. Dnešní střední a východní Evropa – i když z velké části není v eurozóně – patřila tehdy mezi fiskálně konzervativní státy. A koneckonců Poláci se v tomto směru hlásili k tomu, že jsou severní (nordic) země z hlediska fiskální obezřetnosti.

Zkrátka každou chvíli je v Evropě v módě něco jiného, nějaké jiné dělení, které se vždy v danou chvíli jeví jako hlubší a zásadnější. Přitom v rámci přicházejícího hospodářského zpomalení se vrátí dělení na sever a jih brzy určitě do centra pozornosti. Fiskální problémy olivovníkového pásu a především Itálie nabudou znovu na síle, s čímž bude kontrastovat dobré rozpočtové hospodaření zemí východní Evropy. A co se Polska, Maďarska, Slovinska a Rumunska týče, všechny tyto země patří momentálně mezi premianty ekonomického růstu. Z hlediska důrazu na fiskální pravidla v EU bude Německo v budoucnu potřebovat v EU spojence a kromě Skandinávie je najde právě ve střední a východní Evropě.

S tím souvisí i definice populismu. Populismus byl v minulosti spojován s rozhazovačnou sociální politikou. Ta ovšem v dnešní střední a východní Evropě skutečně není přítomna. S veřejnými penězi se hospodaří relativně rozumně. Podobně je tomu s pracovními návyky a morálkou. Za komunismu se u nás říkalo, že Poláci jsou líní, a proto pořád stávkují. Dnes jsou ale Poláci, a s nimi další národy našeho regionu, jedni z nejpilnějších pracantů (Lenin by možná řekl „užitečných idiotů“) globálního kapitalismu a nestávkují skoro vůbec. A mnoho Poláků či Litevců neváhá zvednout zadek a jdou dřít třeba do Anglie, aby naspořili peníze nebo je poslali domů.

Srovnejme si to prosím s jižní Itálií či Španělskem, kde nezaměstnanost mezi mladými činí skoro padesát procent. Příznačné je, že tuto mládež většinou ani nenapadne zvednout zadek a jít pracovat třeba do Německa, o České republice nebo Polsku ani nemluvě.

Co se hodnot a pravidel týče, dodržování smluv a závazků je také hodnota a zde se řada západních zemí může od Polska učit. Polsko totiž bere závazky v NATO vážně, stejně jako svoji obranyschopnost, a může v tomto ohledu dávat mnohým jiným evropským zemím lekce. A co se týče migrace, třeba v České republice žije více cizinců ze zemí mimo EU na jednoho obyvatele než například ve Francii – a nejedná se vůbec jen o Ukrajince. Jde o Vietnamce, Mongoly, Číňany, Turky apod.

Země našeho regionu jsou evidentně zvyklé na postupný nárůst migrace, ale vadí jim, když se považuje za normální, že se někdo někam vlamuje masovým pochodem. Pokud země střední Evropy žádají důraznou ochranu vnější hranice, pak na tom není nic nesolidárního ani se nejedná o žádný úlet ve věci základních hodnot, spíše se jedná o projev zdravého rozumu.

Každou chvíli je v Evropě v módě něco jiného, nějaké jiné dělení, které se vždy v danou chvíli jeví jako hlubší a zásadnější

Není východ jako východ

Naopak skutečným problémem je situace ve věci právního státu, kde probíhá řízení EU s Polskem a Maďarskem. To se ale vůbec netýká České republiky a Slovenska, nelze to na celý východ Evropy vůbec vztahovat. Stejně tak problém plurality médií se nás, jakožto České republiky, a Slovenska vůbec netýká. Co se nacionalismu týče, nemá s tím trable pouze východní Evropa. Brexit je také projevem nacionalismu, stejně jako katalánská krize nebo žluté vesty ve Francii. To, že zastánci katalánské samostatnosti sedí ve vězení, také není zrovna normální či demokratické.

Orbánovy předvolební sorosovské plakáty sice obsahují nechutnou, podbízivou antisemitskou estetiku, nikoli přímo obsah, s tím jsou však v rozporu přátelské vztahy Orbána a Netanjahua, který také nemá v lásce Sorose. Ve Francii a v Německu sice s něčím takovým vláda nekoketuje, ale nárůst antisemitských incidentů se tam zvyšuje. Polarizace společnosti na linii venkov–města je také všude v Evropě stejná.

Co zůstává, je, že lidé ve střední Evropě se jeden k druhému chovají stále mnohem více obhrouble, než je běžné na Západě, málo se povzbuzují a usmívají a jsou pořád takoví přinaštvaní. Ale třeba to už v příští generaci zmizí.