Ty naše rady české (rozhlasové)
České mediální rady jsou v současnosti pouhou parodií na nezávislý a dobře fungující orgán
Poslední akvizice do Rady Českého rozhlasu znovu otevírá otázky po smyslu a účinnosti stávajících mediálních rad. Máme tři – vedle takzvané „velké rady“coby ústředního orgánu státní správy pro kontrolu všech televizních a rozhlasových stanic i audiovizuálních mediálních služeb na vyžádání ještě dvě „malé“– Radu Českého rozhlasu a Radu České televize. Noví členové té rozhlasové skutečně vzbuzují údiv, třeba Jan Krůta, jenž má na svém kontě ostudné normalizační aktivity, zejména spoluautorství nechvalně známého denunciačního článku o Plastic People v Mladém světě. Za tento čin si posypal hlavu popelem, což je hezké, ale sotva se může považovat za morální autoritu, v radě jednoduše nemá co dělat. Další staronový radní, Tomáš Kňourek, se domnívá, že penis je sprosté slovo, a rozpoutal tak neskutečný cirkus s údajnými vulgaritami, které se vysílají na Vltavě, což „velká“rada sice smetla ze stolu, ale touto absurditou se vážně zabývalo nemálo lidí a řešila se v médiích.
Tato komedie i jiné předchozí excesy ukazují, jaká je současná podoba Rady ČRo a jak tento orgán funguje. Způsob volby dnešních rad byl sice výdobytek televizní krize, ale de facto je spíše karikaturou toho, jak by to mělo vypadat a co se při vzniku rad deklarovalo. Tedy že půjde o orgány, které budou mimo dosah politiků a exekutivy dohlížet na to, aby média i veřejné služby byly skutečně nezávislé a aby nad nimi veřejnost měla určitou kontrolu, radní jsou tedy jejími zástupci. V praxi ale všechno vypadá jinak, jako stará dobrá cochcárna, a ještě pod taktovkou politických stran.
V hlavní roli intriky
Co vlastně říká zákon? Adepty do Rady ČRo navrhují Poslanecké sněmovně „organizace a sdružení představující kulturní, regionální, sociální, odborové, zaměstnavatelské, náboženské, vzdělávací, vědecké, ekologické i národnostní zájmy“. Tento mechanismus samozřejmě otevírá nekonečný prostor pro dohody, výměnné kšefty a intriky. V praxi to často vypadá tak, že adept se dohodne s příslušnou politickou stranou a pak si najde sdružení, které ho bude nominovat. Třeba Jana Krůtu nominoval TJ Sokol Spálené Poříčí, Kňourka tenisový klub v Libni. V minulosti se dokonce stalo, že spolek vznikl jen za účelem nominování kandidáta. Je to hořce humorné čtení, chybí už jen Spolek přátel žehu, zahrádkáři a horníci, jen proboha nic, co by zavánělo odborností.
Následná volba má několik stupňů, od veřejného slyšení kandidátů až po dvoukolové tajné hlasování na plénu sněmovny. Výběr tak má plně ve svých rukou Poslanecká sněmovna čili politická reprezentace. Při dané sestavě je celkem pochopitelné, že politici dají přednost svým lidem, a ne mediálním specialistům, jako je třeba profesor Jan Jirák, který kandidoval dokonce opakovaně při několikero volbách.
Tento systém se už v dávné minulosti snažil změnit například ministr kultury Pavel Dostál, který přišel s takzvanou trojnožkou – chtěl, aby třetinu volila sněmovna, třetinu Senát, třetinu prezident nebo premiér. Dohoda nebyla možná, nebylo jasné, kdo by měl jakou zodpovědnost, kdo a za co by mohl radu jako celek odvolávat a podobně. A co sněmovna schvátí, nikdy nevydá. Nedávno se do věci vložila Hana Marvanová s německým modelem. V Německu funguje dobře, ale k nám z různých důvodů nebyl přenositelný. Především dvoustupňová rada vzniklá podle tohoto vzoru by svou činností přesahovala kompetence generálního ředitele, ale přitom by neměla žádnou zodpovědnost. Žádný model nelze převzít beze zbytku. Návrh nakonec neprošel.
Moc, anebo peníze?
Pozorovatel si musí položit otázku, proč je o členství v radě takový zájem. Jde o tak lukrativní posty, nebo o pocit moci? Z aktuální výroční zprávy lze vypočítat, že odměna, která se podle zákona odvozuje z průměrné měsíční mzdy zaměstnanců ČRo, činí v případě členů rady téměř třicet dva tisíc korun měsíčně. Předsedkyně má padesát tisíc, dva místopředsedové po čtyřiceti tisících. U řadových členů přitom jde o pracovní vytížení cirka tři hodiny měsíčně. Když o něco jde, rada si umyje ruce a praví, že nemůže věc posuzovat, a pozve si experty zvenčí. Jako při poslední kauze s šéfredaktorem Vltavy Petrem Fischerem o posuzování kvality této stanice. Šéfka rady Dohnálková zcela vážně prohlásila, že členové rad nemají čas, a oslovila „dva experty, starší pány, kteří mají v mediální oblasti velké zkušenosti“.
Na to sice má ze zákona právo, ale asi každého napadne, k čemu tedy rada je. Je to kolektivní orgán bez právní subjektivity a bez jakékoliv zodpovědnosti, placený subjektem, který kontroluje. Politické strany tam protlačují své vysloužilce, viz případ Vítězslava Jandáka. Jde i z velké části o pocit, že členové rady ovládají veřejnoprávní médium, což se nedávno výborně podařilo předvést radnímu Kňourkovi. Mustrují rozhlas a vytýkají mu nepodstatné věci, které se pak nesmyslně propírají v médiích i na veřejnosti a odvádějí pozornost od skutečných problémů. Další věc je, nakolik rada v obavě před odpovědností místo schvalování strategických materiálů je pouze bere na vědomí, ale na druhé straně překračuje své kompetence, aniž za svá rozhodnutí nese následky. Což je ve vysoce konkurenčním prostředí, v jakém se média dnes pohybují, skutečně na pováženou.
Rada všehoschopná
Současná rada postrádá osobnosti, její členové mají hlavně politické zadání a svým jednáním rozhlasu spíš škodí. Nikdo nezpochybňuje potřebnost kontroly, jenže to rada nečiní, zabývá se nesmysly. Rada Českého rozhlasu je součástí kontrolního systému médií, je to orgán, jímž se uplatňuje právo veřejnosti na kontrolu činnosti Českého rozhlasu. Zastupuje veřejnost, ale nemá status správního orgánu a nerozhoduje ve správním řízení, čili může si v tomto směru dělat, co chce. Když se radní špatně vyspí a napadne ho, že penis je vulgarita a že za užití tohoto termínu je třeba příslušnou stanici obvinit z ohrožování mravního vývoje dětí a mládeže, žádné právní prostředky obrany nejsou. Rada ČRo (stejně jako Rada ČT) na rozdíl od „velké“vysílací rady coby ústředního orgánu státní správy pro média nedisponuje úřadem, kde by fungovali právníci a analytici. Její neodbornost tak stojí za trapnými přehmaty, jakým bylo například tažení proti Radiu Wave v letech 2007–2008.
Rádio bylo kritizováno za anglické názvy hudebních pořadů nebo za hudební dramaturgii. Za sérií absurdních výtek ovšem tehdy nebylo nic jiného než nekalý konkurenční boj, neboť někteří radní byli spojeni se soukromými stanicemi, kterým stoupající popularita Radia Wave nešla pod nos. Jednání rady kulminovalo skutečnou trapností, kdy radní obvinili rádio z propagace fašismu, jelikož si špatně přeložili skladbu Swastika Eyes od skupiny Primal Scream. Vyznění skladby bylo přirozeně zcela opačné. Tehdy se také konaly masivní protesty proti radě, které vyvrcholily koncertem a happeningem na Václavském náměstí. Zdá se, že dnes už by na Václavském náměstí nikdo kvůli radě neprotestoval, i když Kňourkovo vystoupení si nezadalo s čistokrevným kabaretem a vyvolalo značnou vlnu kritiky. To, že po takovém lapsu je tento radní znovu v sedle a že k němu přibude normalizační kariérista, by ale jedno být nemělo a celá problematika by se měla přehodnotit, nakonec proč by na všechno nestačila jedna mediální rada. Co by se asi tak stalo? Nic, pár pánů a dáma by přišli o bezpracné prebendy.
Současná rada postrádá osobnosti, její členové mají hlavně politické zadání a svým jednáním rozhlasu spíš škodí