Belgie mění pohled na dějiny
Africké muzeum v Belgii označované za památku s nejsilnější koloniální stopou na světě prošlo rozsáhlou renovací. Se svou koloniální minulostí, ke které patří i miliony mrtvých v Kongu, se ale Belgičané smiřují jen pomalu.
BRUSEL V malé studené galerii se za zábradlím ohrady krčí sochy těl obyvatel Afriky. Černou barvu pleti ještě zvýrazňují okolní bílé stěny a zachmuřené výrazy střídají bojovné tváře. Mezi převážně nahými sochami vyčnívá postava, které zakrývá hlavu a horní polovinu těla látka s leopardím vzorem. „Dříve byly tyto sochy součástí stálé expozice a vyobrazovaly Afričany jako velmi primitivní lidi. To ale samozřejmě není způsob, jímž je chceme prezentovat dnes. Proto jsme sochy ze stálé expozice vyjmuli a umístili je do oddělené místnosti,“vysvětluje Guido Gryseels, ředitel Afrického muzea, ležícího v Tervurenu na okraji Bruselu.
Při prohlídce galerie s domorodci a leopardím mužem ředitel zastavuje u jediného obrazu, jenž zdobí jinak prázdné stěny. „Požádal jsem jednoho slavného malíře z Konga, aby vyobrazil, jak v muzeu vnímáme renovaci,“popisuje. Do centra obrazu umělec umístil právě sochu leopardího muže, který je pro mnoho Konžanů symbolem koloniálního útlaku. O sochu přivázanou lany svádí před budovou muzea boj dvě skupiny lidí. Zatímco Konžané se ze všech sil snaží dostat leopardího muže pryč z muzea, lidé bílé pleti ho tahají zpět dovnitř. „Když se na ten obraz dnes zadívám, vybaví se mi problémy, s nimiž jsme se museli při renovaci vypořádat,“vzpomíná Gryseels.
Africké muzeum, původně nazývané Královské muzeum pro střední Afriku, nechal vybudovat někdejší belgický král a kolonizátor Leopold II., jeho otevření v roce 1910 se už ale nedožil. Panovník proslulý svou krutostí považoval kolonizaci za „misi vyspělé civilizace“. „Když jsem se stal ředitelem, zjistil jsem, že se stálá expozice nezměnila od doby, co jsem sem chodil jako malý kluk. Bylo očividné, že to musíme změnit a koloniální minulost prezentovat jinou optikou,“vysvětluje Gryseels. Vedení muzea proto zahájilo rozsáhlou renovaci a po pětileté přestávce se pro veřejnost znovu otevřelo loni v prosinci.
„Lidská zoo“
Z pohledu nové infrastruktury sklízí muzeum podle ředitele velký úspěch. Emocionální debata se zato vede kolem stálé expozice a interpretace koloniální minulosti. „Téměř každá belgická rodina má někoho, kdo pracoval v Kongu, Rwandě nebo Burundi. Celý život si Belgičané mysleli, že v těchto afrických zemích bylo všechno v pořádku. Najednou jim ale otvíráme zcela nový pohled na koloniální systém,“upozorňuje ředitel. O koloniální historii se v Belgii na středních školách podle něj nevyučuje.
Zatímco pro jedny tak může být šokující odhalení, kolik utrpení Belgie do Konga přinesla, jiní muzeum kritizují za to, že dostatečně explicitně nepopisuje násilí, kterého se Belgičané na Afričanech dopouštěli. „Vede se velká debata ohledně soch, jež jsou součástí stálé výstavy a které jsou rasistické už ze své podstaty. Tyto sochy totiž nesou nápisy jako ‚Belgie přináší do Konga civilizaci‘ či ‚blahobyt‘. Jenže to jsou chráněné památky, a z výstavy je proto nemůžeme odstranit,“argumentuje Gryseels. Přesto se muzeum snaží s těmito relikty kolonialismu vypořádat. „Na místa se silným koloniálním otiskem jsme přizvali ke spolupráci současné umělce a požádali je, aby vytvořili dílo, které by nabízelo dialog a vytvářelo kontrast ke koloniálnímu poselství.“
Jako příklad lze uvést dlouhou bílou stěnu muzejní haly s pamětní deskou se jmény půldruhého tisíce Belgičanů, kteří při kolonizaci zahynuli v Kongu. Nově na stěnu po poledni z protějších oken dopadají stíny jmen Konžanů, již naopak zahynuli v Belgii před více než sto lety coby součást živé expozice přezdívané „lidská zoo“. Leopold II. používal živé lidské exponáty, aby evropské západní společnosti ukázal, jak vypadal život v afrických vesnicích. „Projekce jmen nám připomíná nespočet afrických obětí kolonizace a vrhá stín na belgickou koloniální minulost,“vysvětluje Gryseels. Během kolonizace přišly miliony Konžanů o život v důsledku zotročení, hladovění, nemocí, ale také masového vyvražďování.
Přes veškerou kritiku si ředitel Gryseels nemyslí, že by diskusi prospělo prosté odstranění všech kontroverzních soch nebo jiných sporných prvků výstavy, a raději podporuje dialog. „Pokud nerozumíme historii, těžko přes noc změníme svět k lepšímu,“domnívá se.