Neztratit ani den

Jiří Fajt je odborník mezinárodního významu. Jeho odvolání Národní galerii poškodí

Národní galerie už dávno potřebovala, aby ji vedla osobnost mezinárodního významu, což se od roku 1990 dlouhodobě nedařilo. V posledních letech jsme se tomu přiblížili v osobě Jiřího Fajta, který má zkušenosti ze zahraničí, a navíc již v Národní galerii dříve pracoval jako ředitel Sbírky starého umění.

Když se vrátíme do historie, byl takovou osobností před ním naposledy Jiří Kotalík, i když k němu můžeme mít četné výhrady. Ten ji řídil od roku 1967 až do roku 1990, kdy byl odvolán. Měl pro tuto funkci všechny předpoklady, stal se mezinárodně uznávaným odborníkem. Navíc byl diplomat, uměl jednat s tehdejším vedením státu představovaným vševládnoucí komunistickou stranou. Nebylo to příliš sympatické, ale byla to jediná možnost, jak se udržet ve funkci. Dokázal pro Národní galerii získat Veletržní palác, za něj se také opravil klášter svaté Anežky České, otevřela se stálá expozice starého umění v klášteře svatého Jiří. Musel samozřejmě dělat četné ústupky, některé až příliš velké, mnohé ze současných českých autorů nemohl vystavovat, ale aspoň se od nich čas od času něco zakoupilo do sbírek. Přes všechny výhrady však byla Národní galerie pro své zaměstnance svým způsobem oázou. V roce 1990 byl krátce po sametové revoluci odvolán. Jednak byl už starý a chyběla mu energie, navíc byl bohužel až příliš propojen s minulým režimem.

Ředitel s vizí

Pak se ovšem další ředitelé střídali jako na běžícím pásu. Většinou ani nestačili rozvinout své plány a už byli odvoláváni. A navíc, nenašla se mezi nimi žádná skutečná osobnost, nikdo, kdo by měl vizi na mezinárodní úrovni. Ani jeden z nich nedokázal navázat úzké vztahy s ostatními evropskými a světovými institucemi podobného významu. Někteří byli příliš slabí, aby své vize prosadili a uskutečnili, jiní žádné představy a plány neměli.

Pražská Národní galerie má kvalitní sbírky z období gotiky, baroka, nádhernou sbírku francouzského a evropského moderního umění. To všechno se mohlo a může nabídnout výměnou za výstavy ze sbírek zahraničních institucí. Nikdo z ředitelů se o to vlastně ani nepokusil, až teprve Jiří Fajt. A to především v oblasti starého umění. Podařilo se mu s úspěchem vyvézt gotické umění a v jeho období se podobně jako ve Vídni, Mnichově nebo Berlíně začaly v Praze objevovat takové výstavy jako retrospektiva Celníka Rousseaua, výstava slavného německého malíře Gerharda Richtera či projekt Aj Wej-weje.

Byly to ovšem jen první kroky, po kterých měly pravidelně následovat další. Jiří Fajt bohužel poněkud zanedbal obsazení místa ředitele Sbírky moderního a současného umění. Po tři roky zastávala tuto pozici Milena Kalinovská, která na tuto funkci v žádném případě nestačila. Její jmenování byl velký omyl. Nemá potřebné vzdělání, přehled a znalosti, a tak nenastal žádný pokrok ve vyjednávání kvalitních výstavních projektů. Právě teď se však situace začala měnit k lepšímu, sbírka už má nového šéfa.

Za Fajta se v Národní galerii opět konaly zajímavé a také podstatně lépe navštěvované výstavy, jejichž koncepce vyvolávala zájem širší veřejnosti i odborníků. Bylo to po více než desetiletém hlubokém propadu za Knížákovy éry skutečné osvěžení. Můžeme mít k Jiřímu Fajtovi výhrady, ale nelze mu upřít úspěchy v oblasti odborné práce. Totéž platí o rozvíjení mezinárodních vztahů.

Důvody Fajtova odvolání, které uvedl ministr kultury Antonín Staněk, jsou sporné a hrají na strunu lidské závisti

Urychleně ven z krize

Jsem přesvědčený, že jeho odvolání mělo politické důvody. Evidentně se znelíbil prezidentu Zemanovi. Je pravděpodobné, že tlak na jeho odvolání vyvíjel také někdejší ředitel Knížák, který od počátku Jiřího Fajta nenáviděl.

Důvody Fajtova odvolání, které ministr kultury Antonín Staněk uvedl, jsou sporné a hrají na strunu lidské závisti: ředitel si nechal dobře zaplatit autorskou práci. Tady opět narážíme na chybějící zákon o veřejnoprávní instituci v kultuře – ředitelé významných státních kulturních institucí mají ve srovnání s vedením třeba nefungující České pošty směšné platy. A přitom je Národní galerie možná hospodářsky přínosnější než pošta, jakkoliv to není souměřitelné. Chce-li stát kvalitu, musí ji zaplatit, finanční podhodnocení kultury se za třicet let prakticky nezměnilo. Jiří Fajt měl ve své práci pokračovat. Zatím se ze všech ředitelů, a byla jich už celá řada, ukázal jako nejschopnější.

A jak nyní instituci vyvést z nového krizového období? Urychleně připravit výběrové řízení na ředitele, sestavit komisi ze skutečných odborníků, kteří by v komisi výrazně převažovali nad úředníky, aby volba nebyla pouhou předem domluvenou formalitou, jak už se to v minulosti stalo. A pak už nečekat na nic a vytvářet kvalitní program všech sbírek, dát postupně do pořádku budovu Veletržního paláce, aniž by se přerušila výstavní činnost.

Národní galerie svým dlouholetým váháním a přešlapováním na místě ztratila tolik času, že by se už neměl ztratit ani den.