Dobro má poslední slovo
Bojujeme o pozornost člověka – lidé i rozumem přijdou na to, že je něco přesahuje, říká katolický kněz Richard Greisiger
S páterem Richardem Greisigerem jsme se sešli na Svatém Hostýně, jednom z nejznámějších mariánských poutních míst na Moravě, při příležitosti Velikonoc. V rozhovoru se však věnuje i současným problémům: „Máme mobily, počítače, ale když se člověk uzavírá s tím, že má svět v mobilu, pohltí ho to. Stává se závislým a ztrácí svobodu.“A mluví i o tom, jak mu vyléčení z rakoviny pomohlo stát se katolickým knězem.
LN Na Hostýně jste již osmý rok. Jaký je život uprostřed Hostýnských vrchů?
Vzhledem k dřívějším častým změnám působení je to dlouhá doba. Práce tady se mi líbí, rád zpovídám a vedu mše svaté. Jsem tu i rád, protože mohu mít zvířata. Pomáhají mi se odreagovat. Už mám ale jen jednu kozu a kůzlátko, loni mi druhá uhynula, měla těžký porod. Zůstala po ní dvě kůzlata. Celkem pět jsem jich krmil sušeným mlékem. Je to pro mě nové, tak málo koz jsem nikdy neměl.
LN Je netradiční, když páter, navíc na tomto poutním místě, chová kozy a drůbež.
Kdysi jsem si dvě kozy pořídil, abych pomohl nemocnému kamarádovi. Věděl jsem, že kozí mléko je proti rakovině, alergiím a osteoporóze. Tehdy mu pomohlo. Rád při procházkách něco dělám, třeba sbírám byliny. Zvířata mě nutí chodit ven, ať je hezky, nebo prší. Člověk pak ví, kolik práce je třeba, aby mléko vyrobil. Váží si více toho, co má, když ví, kolik ho to stojí námahy. Rád ho také poskytuji lidem, kteří ho potřebují pro své zdraví.
LN Studium veterinárního lékařství vás neuspokojovalo. To se změnilo?
Na začátku se člověk vždy hledá, a čím jsem starší, tím více cítím pohodu, klid. I přípravy na kázání jsou klidnější. Když se snažíte lidem předat něco hezkého, co i mě oslovuje, vždy bylo a je třeba si něco nastudovat, rozumět tématu, pracovat se slovem a předat ho. Je třeba nad tím sedět. Je to jako s jídlem, rychle se sní, ale vaření trvá dlouho.
LN Proč jste se rozhodl pro duchovní život v řádu Tovaryšstva Ježíšova?
Moje maminka, učitelka, byla kvůli náboženství totalitním režimem pronásledována. Do školství se dostala, protože byla s touto otázkou vyrovnaná. Vychovávala nás ve víře tajně. Když jsem byl ve čtvrtém ročníku veterinárního lékařství a farmacie, onemocněl jsem rakovinou. I nemoc přispěla k tomu, že jsem se zamýšlel nad životem, nad jeho smyslem – co je to „více“. Mám sice zvířata velmi rád, ale uvědomil jsem si, že lidé jsou více.
Jako absolvent jsem neustále pociťoval nespokojenost, že stále nejsem tam, kde bych měl být. A hledal jsem cestu k duchovnímu povolání. Bylo to nakonec přes našeho místního katolického kněze, pátera Jána Ďuricu, který říkal, že zná řeholi jezuitů. Neřekl mi, že k nim patří, bylo to za totality, ale že může zprostředkovat kontakt. Trochu se to ale protahovalo, protože nechtěli přijmout nemocného člověka.
Dost dlouho mě zkoušeli. Odkládali. Nakonec asi pomohlo, že jsem s mladými jezuity odjel do Roháčů. Mnozí byli na túře dost unavení a já šel v předvoji, aby páter, který byl na ubytovně, mohl vzít auto a přijet jim naproti. Trochu mě otestovali, zjistili, že mám sílu a nejsem nemocí tolik podlomený. Dost to nahrálo tomu, že mě nakonec do Slovenské provincie Tovaryšstva Ježíšova v roce 1988 přijali.
LN Proto následovalo studium teologie?
Pracoval jsem v Ústavu zoohygieny a veterinární techniky v Trnavě a soukromě jsem se jednou za měsíc s ostatními scházel a studovali jsme stanovy, životopis svatého Ignáce, modlitby, zkrátka duchovní život. V roce 1991 jsem začal oficiálně studovat na Teologickém institutu sv. Aloise v Bratislavě nejprve filozofii, potom teologii. Když jsem později působil v Piešťanech, bývalý provinciál páter Petr Bujko mi sdělil, že by potřebovali do Čech mladšího zástupce. Měli málo páterů. Dal mi na výběr buď Český Těšín, Svatý Hostýn, nebo trnavskou nemocnici. Nechal jsem výběr na něm – a zvolil Svatý Hostýn.
LN Vracejí se za vámi lidé?
Někteří si u mne udělali třicetidenní duchovní cvičení, jiní přicházejí každý rok. Lidé se vracejí i kvůli zpovědi. Někomu vyhovuji, jinému možná ne. Jsem rád, když věci rozebereme, abych mohl poradit. Nerad spěchám.
LN Se svou sestrou jste napsal knihu Boh môjho života, která je o vyrovnávání se s nemocemi. Jak vznikla?
Moje sestra, která je lékařkou, dostala nabídku od vatikánského rozhlasu, aby se věnovala nemocem a nemocným lidem. Souhlasila, ale jen ve spolupráci se mnou. Lidé nám posílali ohlasy a ptali se po něčem ucelenějším. Vznikla tedy kniha z témat, která jsme dva tři roky ve vatikánském rozhlase pro nemocné připravovali.
LN Vyléčil jste se z rakoviny, vycházel jste tedy i z vlastní zkušenosti. Jak vám tento prožitek pomáhá v práci?
Pomáhá v tom smyslu, že vím, co nemocný člověk prožívá. Pamatuji si například na paní, která onemocněla rakovinou a řekla mi: „Mám dny spočítané, pátere. Potřebuji vaše povzbuzení, prosím vás o to.“Povzbudil jsem ji, jak jsem nejvíce mohl. Poděkovala a odcházela spokojená.
LN V kolika letech jste onemocněl?
Ve 23 nebo 24 letech, byl jsem ve čtvrtém ročníku. Vzpomínám si, že když jsem byl v Rožmberku už jako kněz, zavolali mě ke zpovědi jednoho mladíka do nemocnice. Studoval medicínu, byl ve čtvrtém ročníku. Bylo pro mě nepochopitelné, že na rakovinu téměř umíral, ale do poslední chvíle tuto nemoc tajil před svými rodiči. Stále to oddaloval, protože nevěděl, jak jim to říct. Až v závěrečném stadiu se o nemoci dozvěděli.
Měl rakovinu kůže – chtěl být zdravý a hodně se opaloval na slunci. Bylo pro mne povzbuzením, že přestože prakticky umíral, stále se učil neurologii na zkoušku. I já jsem při své nemoci zápasil s tím, má-li smysl dostudovat. Proto jsem ho velmi obdivoval. Říkal mi, že kdyby se uzdravil, rád by šel na misii do rozvojových zemí jako lékař.
Můžeme jeden druhému pomáhat, jsme jedna Boží rodina. A toho se týká i velikonoční Velká noc – vítězství ducha. Je jaro, život se probouzí. Duchovno je velké, materiálno pomíjivé, neustále v pohybu.
LN Co jste mu řekl?
V Bohu se nic neztratí. To, že pečlivě do poslední chvíle studujete, se neztratí. Vaše námaha se počítá. Bůh vzbudí touhu v někom jiném jít do misie místo vás. To funguje. Můžete štafetu odevzdat dalším. Pokud věříme, že veškeré dobro, které uděláme, jde dál. To jsou krásné souvislosti. Jednou se na věčnosti dozvíme, zda Bůh tuto naši oběť použil pro naše bližní. Takto nás na zemi spojuje s různými lidmi. Jeden druhému můžeme pomáhat, to je jedna Boží rodina.
O tom je i velikonoční Velká noc. Prožíváme radost ze života. Je jaro a život se probouzí. Duchovno v nás je velké. Materiálno je pomíjivé, neustále v pohybu. Ale na základě duchovna bude znovu obnoveno. Řekl bych, že Velká noc je vítězství ducha. Dobro má poslední slovo. V tom smyslu, že zlo je od do. Dobro má v Bohu počátek i završení.