Země, která se zbavila noční můry
Česko méně kvete, bzučí, poletuje a voní. Chudne a je čas začít mu vracet jeho bohatství
Pondělí zpravidla nebývá úplně oblíbeným dnem. To nejbližší ale slibuje neobvykle sváteční atmosféru. Křesťané budou pokračovat ve slavení Velikonoc, koledníkům odstartují „svátky jara“a všichni společně si pak připomeneme Den Země. Jak se naše krajina proměnila za to bezmála půlstoletí od časů, kdy se planetární svátek slavil poprvé?
Představte si, že v Česku najednou začnou ubývat silnice. Nevinně a pomalu se každý den kousíček kamsi vypaří. Kilometr u Zlína. Příště sto metrů mezi Ondřejovem a Kostelními Střímelicemi. Nebo dvě zatáčky a rovinka nad Hronovem. Na první pohled žádná velká změna. Bez toho či onoho úseku se dá žít, koneckonců uzavírky a objížďky tu byly vždycky. Ale kdybychom takhle postupně a nenápadně, kousek po kousku, přicházeli o silniční síť, časem si začneme dělat starost.
V české krajině se teď děje něco podobného. Plošně z ní mizí kousíčky přírody, jenž každý sám o sobě mají skoro zanedbatelný význam – ale pohromadě se sčítají
do úkazu, který začíná dělat starosti vědcům, praktikům i ekonomům.
V létě 1982 jsme s otcem strávili dva týdny na chalupě jeho polského kolegy matematika, která se nacházela v opuštěné vesničce pár kilometrů za hranicí kdesi v podhůří Belianských Tater. Stavil se pro nás cestou z Francie – Poláci směli cestovat poněkud svobodněji než tuzemci – a pak jsme úmorné hodiny jeli napříč Československem. Uprostřed noci naše expedice dorazila na hraniční přechod a nuda pokračovala.
Pan Krzystof si během několikaměsíčního vědeckého pobytu koupil renaulta. Proto polským celníkům trvalo, než vyřídili formality. Auto z kapitalistické ciziny přitom pečlivě prohledali. V kufru ležela bedna jakýchsi součástek, jež kolega prohlásil za náhradní díly. Až později tátovi prozradil, že to byla rozmontovaná kopírka. Provážel ji pro své známé v polském podzemí. Já se mezitím strašlivě otravoval: osmiletý kluk unavený z cesty, pozdní noční hodina a dlouhatánské čekání. A při postávání před reflektory odstaveného vozu jsem poprvé postřehl drobnost, která dostává nový význam při dnešní konverzaci o proměnách naší přírody.
Světla byla oblepená rozplácnutým mrtvým hmyzem. Doma jsme tehdy ještě neměli auto. Nikdy mi proto nedošlo, jaká kvanta havěti na sebe za jízdy nachytá. Hřbitov breberek mi utkvěl jako hlavní vzpomínka na hraniční přechod Tatranská Javorina / Łysa Polana. Pravidelní řidiči znali nalepené mrtvolky z každodenní zkušenosti. Proto je po letech pozoruhodné, kolik z nich si dneska všímá, že masakry bývají mnohem menší. Vozy přitom věru k poletující bezobratlé zvěři nejsou o nic přátelštější. Nemají se však s čím srážet. Nad silnicemi létá mnohem méně hmyzu než v dobách mého dětství.
Dárek z Albionu
Britští entomologové v roce 1964 rozmístili po celé zemi síť asi osmdesáti pastí, které průběžně světlem lákají a loví poletující hmyz. Program původně vznikl proto, aby prověřil, jestli se různé části Albionu liší v počtu havěti, jako jsou mšice. Dlouhé trvání mu ale dalo přidanou hodnotu – dovoluje srovnávat v čase. Sečtená data se rok po roku ukládala. Po čtyřiceti letech se výzkumníci vrátili do archivů, vytáhli z nich součty nachytaných nočních můr a položili vedle sebe. A objevili něco podobného jako ptákozpytci. Každou dekádu se počet ulovených kusů snižoval přibližně o 12 procent. Čísla byla ještě dramatičtější v úrodné a intenzivně obdělávané jižní Anglii. Spojené království nenápadně a potichu přichází o své můry – kdysi kromobyčejná stvoření, která v noci nalétávala na svítící okna a lampy.
Na první pohled dvanáct procent není mnoho. Pokud však takový trend vytrvale pokračuje dekádu po dekádě bezmála půl století, život v krajině se začne viditelně proměňovat. Ostrovní můry přitom vůbec nejsou izolovaný případ. Ještě drastičtěji vyzněla předloni publikovaná prověrka v depozitářích jistého západoněmeckého klubu amatérských entomologů, který podobné vzorky léta sbíral od konce osmdesátých let na třiašedesáti místech v Porýní. Dodatečně spočetli, že po čtvrtstoletí se jim do pasti chytá o tři čtvrtiny méně hmyzu. V Česku už úplně vyhynulo 11 procent všech druhů denních motýlů a dalších 48 procent se ocitlo na červeném seznamu zvířat, kterým hrozí vyhubení. Hubí je pesticidy, nedostatek potravy i místa k životu. Krajina totiž přichází o rozmanitou mozaiku biotopů a přestává kvést. Dříve pestrobarevné louky se proměňují v monokultury produkčních trav. Při krajích cest nebo polí namísto zvonků, hvozdíků či mateřídoušek rostou kopřivy, kterým vyhovuje soustavný příliv dusíku z hnojiv.
Ochrana přírody se během poválečných desetiletí stala jednou z velkých starostí evropské společnosti. Rovněž Čechům a Češkám přišlo důležité pečovat o živý svět kolem sebe. Výzkumníci z Masarykovy univerzity v loni vydané knize posbírali výsledky desítek studií, které v minulém čtvrtstoletí náš vztah k němu z různých perspektiv prověřovaly. Překvapivá je především míra konsenzu, který v tuzemsku panuje a kontrastuje se všudypřítomnou polarizací. Pouhých devět procent populace nepovažuje za potřebné chránit divokou přírodu. Tři čtvrtiny soudí, že by stát měl aktivně řešit úbytek různých zvířat a rostlin. Fauna a flóra má „stejné právo na existenci jako člověk“podle 83 procent. A také nejvíce ze všech národů v Evropské unii jezdíme na dovolenou do přírody.
Pozornost se soustřeďuje hlavně na spektakulární vzácnosti. Spoustu úsilí jsme věnovali našim národním parkům i korálovým útesům v tropech, orlům a rysům, slonům či tygrům. Staráme se o nenahraditelné klenoty, jako jsou poslední pralesy na Šumavě, Koněpruské jeskyně a kvetoucí stepi na Pálavě. Kromě vlajkových lodí globální a české divočiny je ale ještě jeden rozměr: víceméně fádní příroda, jakou potkáváme každý den kolem svého domova, cestou z práce nebo při pohledu za humna.
Před sedmatřiceti lety ornitologové spustili program, jaký dodnes nemá v Česku obdoby. Každé jaro výzkumníci dvakrát projdou na stovku tras, jež se táhnou po šesti kilometrech napříč českou krajinou. Po každých třech stovkách metrů se zastaví a pět minut zapisují každého ptáka, kterého uvidí nebo uslyší. Postupně tak nasbírali zhruba milion záznamů. Můžeme se tedy podívat, jestli a jak se naše příroda během necelých čtyř dekád nějak proměnila.
Ze všech unijních národů jsou to právě Češi, kdo jezdí nejraději na dovolenou do přírody. Není tedy divu, že její ochrana se u nás stala jedním z velkých témat.
Proměnila. Hodně. Běžných polních druhů ptáků, jako jsou skřivani, čejky nebo hrdlička divoká, dneska na našem venkově žije o třetinu méně. Koroptví ubylo 97 procent. Česká společnost ornitologická odhaduje, že zdejší krajina přišla o deset milionů ptáků.
Až nezaprší a uschne
Česko přitom není neobvyklý příběh. Podobně ubývá opeřenců všude jinde. Exodus hmyzu či polních ptáků je jenom jedním z mnoha úkazů, které jsme prozatím sledovali separátně. Postupně ale začínáme naznávat, že vlastně tvoří jednu velkou proměnu. Z naší krajiny se vypařuje běžná každodenní příroda: skřivani, čmeláci a žížaly, tůně nebo mateřídouškové stráně.
Není pražádnou novinkou, že v krajině ubylo drobné zeleně. Protiklad mezi pestrým předválečným venkovem a monotónní současností patří mezi hlavní chmury české národní paměti. Koneckonců rozorání mezí se s velkou slávou stalo propagandistickou ikonou kolektivizace. Po desítky let truchlivě sledujeme, jak z nekonečných lánů při dešti s vodou odtéká také orná půda. Kontrast mezi velkoplošnou tuzemskou krajinou a selskými polnostmi uhodil do očí každého, kdo někdy přejel hranici u Znojma. České země od počátku padesátých let přišly o 49 tisíc kilometrů mezí a 158 tisíc kilometrů polních cest. Průměrná výměra jednoho pole stoupla z půldruhého hektaru na desetinásobek.
Něco podobného však probíhá napříč Evropou. Rakouská, francouzská nebo britská půda sice neutrpěly násilné trauma padesátých let, kdy se během několika roků ze statisíců selských statků stalo pouhých pár tisíc agrárních velkopodniků. Koncentrace farem – a související ubývání přírody – tam nicméně probíhá také, jenom pomaleji a plíživěji. A hlavně rozptýlená zeleň je pouze asi nejviditelnějším dílkem v mnoharozměrné skládačce. Kromě hardwaru krajinných struktur – tůní a mezí, starých sadů nebo meandrujících potůčků – přicházíme také o hůře uchopitelný a nenápadnější, ale důležitý živý svět. Méně kvete, bzučí, poletuje a voní.
Krajina, z níž postupně mizí skřivani, včely a tůňky, remízky nebo žížaly, je možná smutnější, prázdnější a monotónnější. A patrně se rozchází s naším sdíleným obrazem domova. Ekonomové a vědci však začínají mluvit také o tom, že s luxováním přírody postupně vyčerpáváme důležitý hospodářský kapitál.
Poprvé si toho česká společenská konverzace naplno všimla nejspíš v létě 1997. Moravou se provalily záplavy – ale meandry, louky a lužní lesy v chráněné krajinné oblasti nad Ostravou zadržely 89 milionů krychlových metrů vody. Povodňovou vlnu v severomoravské metropoli dokázaly stlačit o 100 kubíků za sekundu. Jinde ale voda rychle proudila narovnanými koryty přímo na města a vesnice. Během dvacátého století se celková délka českých potoků a řek zkrátila o třetinu. Tehdy jsme se poprvé začali ptát, jestli by škody nebyly menší, kdybychom v Česku měli více podobných přírodních niv, kde se koryto může svobodně kroutit a bezpečně rozlévat.
S nastupujícím suchem pozorujeme pouto mezi chudší krajinou a ekonomickými náklady ještě patrněji. Vysušené mokřady, nedostatek humusu v půdě a pole vzoru Kazachstán kousíček po kousíčku, leč měřitelně zatěžují finanční bilanci vodárenských podniků, radnic a koneckonců i farmářů. Při dobrém obsahu humusu by česká pole zadržovala skoro osm a půl miliardy kubíků vody. Dokážou však jen asi pět miliard. Rozdíl mezi potenciálem a realitou odpovídá dvouapůlnásobku vltavské kaskády.
Hmatatelné konsekvence však mají také kradmější a éteričtější proměny živého světa. Pokud venkov méně bzučí, plošně z něj mizí důležitá součástka agrární ekonomiky. Hlavním produktem včelařství není med, nýbrž opylování. Ze 107 hlavních globálních zemědělských plodin patří dvě pětiny mezi ty, jejichž úroda ze 40–100 procent závisí na opylujících zvířátkách či zvířatech. Jenomže hojné a zdravé úly, jakkoli důležité, zdaleka nestačí. Zhruba dvě třetiny opylování v evropských krajinách obstarávají čmeláci, samotářské včely či mouchám příbuzné pestřenky, motýli, brouci a další divoký hmyz. Pokud ho nyní velkoplošně ubývá, máme důvod ke starostem veskrze hmotného rázu.
Květy po sečuánsku
V horách čínské provincie S’-čchuan je na včely moc zima; čmeláky už v osmdesátých letech vyhubily pesticidy a klučení přírodní vegetace – kombinace, která se nápadně podobá dění na našem venkově. Každé jaro do sečuánských jabloňových či hrušňových sadů nastoupí tisíce dělníků s kartáčky vyrobenými ze slepičího peří a cigaretových filtrů a ručně opylují. Strom po stromu, květ po květu.
Poněkud postapokalyptický obrázek patrně českou krajinu nečeká. Přesto úbytek hmyzu tiká jako časovaná puma rovněž pod tuzemským zemědělstvím. V Česku už nadobro vyhynulo 86 druhů včel. Při experimentech se opakovaně ukázalo, že úroda roste s rozmanitostí opylovačů. Myriády různých breberek opylují květy účinněji než jeden druh. S přibýváním divokých opylovačů stoupá výnos dvakrát rychleji než s přibýváním včel medonosných. Proto pěstitelé ovoce, jahod, rajčat či okurek, slunečnice nebo koneckonců také řepky potřebují, aby v krajině kromě včelařů prosperovalo rovněž bohaté společenstvo hmyzu.
Ekonomové na to reagovali konceptem přírodního kapitálu. Příroda je aktivum, které vytváří konkrétní (a přinejmenším v principu také měřitelný) hospodářský prospěch. Přicházíme-li o ni, jako kdyby nám ubývalo silnic nebo v továrnách padaly výrobní haly. Paralela s infrastrukturou se přímo nabízí. Přitom se živá příroda – stejně jako dálnice, univerzity či broadband – fundamentálně liší od neobnovitelných surovin. Ložisko ropy nebo rud použijeme jednou a provždy. Život se dá čerpat znovu a znovu. Jenom se musíme postarat o jeho údržbu.
Přinejmenším jedno hospodářské odvětví už kdysi udělalo podobný intelektuální skok. Renesanční evropské lesnictví připomínalo těžbu uhlí. Lesy vypadaly prakticky nevyčerpatelně. Proto se prakticky drancovaly podobně jako dodnes v Amazonii, Indonésii nebo na Sibiři. Dřevaři přišli do ponejvíce opuštěných hvozdů, vykáceli je, dřevo odvezli a svahy ponechali svému osudu. Jak ale pralesy docházely, během osmnáctého století se ve střední Evropě vynořil nový koncept: pěstování lesů od sazeničky po těžbu a opět nanovo.
Lesníci měli snadnější cestu. Pěstováním dřeva prakticky kopírovali zemědělství, které Evropa měla po tisíce let zažité – jenom s tím rozdílem, že úroda nepřichází každý rok, nýbrž jedenkrát za mnoho let. V lese také nakonec pečujeme o dostatečný přísun samotného komerčního produktu. Naopak příroda nám s včelami, vláhou nebo žížalami dodává služby, jež teprve slouží jako vstup do ekonomické rozvahy. Poskytuje je zadarmo a my se naučili je brát víceméně jako samozřejmost. Proto infrastruktura a údržba možná protentokrát poslouží jako lepší metafory než statek a pěstování.
Česko, mistr Evropy
Druhá intelektuální bariéra, kterou potřebujeme překonat, je iluze o dirigování krajiny. Nedostatek jsme po staletí řešili cílenou intervencí. Když lesy nerostly dost rychle, naučili jsme se pěstovat smrkové monokultury. Pokud půdě chybí živiny, přidáváme je v syntetických hnojivech. Vodu řídíme sofistikovaným systémem regulací, hrází a nádrží. Často se to osvědčovalo. Ale několik roků sucha ukázalo, kde má řízení své meze. Americký řetězec hypermarketů Walmart loni patentoval miniaturní drony, jež mají sloužit k opylování tam, kde se nedostává opravdového hmyzu. Technicky je to krásný a vlastně úctyhodně komplikovaný projekt, který musí úspěšně kombinovat řadu pokročilých funkcí. Jenomže tudy cesta očividně nepovede. Stačí se podívat na višeň, která mi právě kvete pod oknem, a chvíli počítat. Aby nahradil včelaře nebo divoké opylovače, musel by dodavatel jenom v malém Česku vyrobit, provozovat, řídit a udržovat miliardy robovčel.
K péči o všední krajinu se nedají použít řešení, která se osvědčila při péči o vzácné přírodní klenoty nebo vymírající faunu. Nelze udělat národní park z každé tůně nebo kvetoucího úvozu. Také žížalám, čmelákům nebo skřivanům příliš nepomůže sebepřísnější zákaz záměrného hubení, jaký platí pro vlky nebo sokoly. Proto bude potřeba přijít s novými nápady.
Třiapadesát z každé stovky hektarů české krajiny tvoří zemědělská půda. Proto patrně nejhmotnějším příspěvkem k oživení se stává rostoucí poptávka po biopotravinách. Zákazníci v nich chtějí vidět hlavně zdravější zboží. Ale ekologické statky jsou v prvé řadě účinným receptem, jak pečovat o úrodnou půdu. Kvůli kombinaci propracovaných pěstebních postupů, které vytvořily během uplynulého půlstoletí, umí dělat úctyhodné výnosy a přitom vracet život na venkov. Přírodovědci během let udělali řadu testů, v nichž je srovnávali se sousedními parcelami. V půdě naměřili nejen více humusu, ale také našli pětinásobek žížal. Na krajích polí několikrát hustěji rostly kvetoucí rostliny. Napočítali zde více ptáků, netopýrů i střevlíků, slunéček a pavouků, kteří loví škůdce. Švédský biolog Jan Bengtsson s kolegy shrnul šest desítek dílčích studií na hromadu a přepočítal, jaký dávají souhrnný obrázek. Vyšlo jim, že na biofarmách se nachází v průměru o polovinu více divoké fauny a flóry. Každé biovajíčko, litr biomléka, kilo biomouky nebo kus biosalátu, jež spotřebitelé koupí v obchodech, pomáhají utvořit ostrůvky života v lánech intenzivní velkovýroby.
Někde ztrácet, jinde získávat
V posledku budou pro samotné zemědělce možná důležitější než pro jejich sousedy. Náš model intenzivní velkovýroby – Česko je bezkonkurenčním mistrem Evropské unie v průměrné velikosti agrárního podniku – má krátkodobě nesporné ekonomické přednosti. Očividně však nemůže vydržet nadlouho. Voda z polí splachuje 21 milionů tun ornice ročně. Rovněž kolaps života v půdě i nad ní podkopává příští prosperitu farem více než kohokoli jiného.
Biofarmy prozatím tvoří sedminu českého zemědělství. Jak ale pomoci zbývajícím šesti sedminám, aby se chtěly a mohly přidat? A jak přivést developery či majitele lesů? Oxfordský ekonom Dieter Helm navrhuje pro správu krajiny analogii s utilitami – veřejnými službami, jež pro společnost zajišťují sítě jako vodovody, elektřinu nebo komunikace. Vůbec není nutné vytvořit formální podnik s ředitelem, akcionáři a zápisem v obchodním rejstříku. Stačilo by smysluplné řešení, jak majitelům pozemků v povodí platit za zadržování vláhy nebo farmářům za podporu života.
Přitom bohatá a zdravá krajina se může a bude měnit, někde ztrácet a jinde zase získávat. Neumíme každou tůňku chránit jako unikátní horskou tundru v Krkonoších – ale také nemusíme každou tůňku chránit jako unikátní horskou tundru v Krkonoších. Pokud čelíme deficitu zeleně a života, nepotřebujeme uchovat současný obraz, nýbrž úhrnné množství přírody. Tudíž by stačila pravidla, která zajistí, že za každý zabraný kus vznikne adekvátní náhrada. Spojené státy přišly s principem takzvané nulové čisté ztráty už v devadesátých letech při ochraně mokřadů. Pro vybrané případy se používá v Německu a britská vláda uvažuje, že z něj udělá jeden ze středobodů péče o krajinu. Koneckonců k různým kompenzacím se někdy sahá také v Česku.
Pro některé případy se skutečně hodí. Praktický koncept má však také meze. Především se dá použít jenom někde: na rozdíl od polní cesty či malého mokřadu nejde v rozumné časové perspektivě vyrobit adekvátní náhradu za alej staletých stromů, prales nebo rašeliniště. To lze ovšem snadno ošetřit dílčími pravidly. Více práce bude s hledáním řešení, jaká vyhoví společným potřebám i soukromým prožitkům. Zeleň v krajině neslouží jenom coby utilitární dodavatel ekonomických služeb. Utváří rovněž náš domov. Papírově možná nový remízek za humny nebo meandrující potůček poslouží jako náhrada za starý kout, takže úhrnné množství přírody zůstane stejné. Asi to ale úplně nepotěší sousedy, kteří sem chodili na procházku.
Množství přírody se ale nakonec nemusí měřit jenom hektary zeleně. Podtrženo a sečteno přinejmenším stejně jde o počet ptáků, hustotu cvrkotu, hektolitry vody nebo tuny žížal. Pokud jich má napříště přibývat, bude to v krajině, která se proměňuje kolem nás, s námi a díky nám.
Každé jaro do sečuánských jabloňových sadů nastoupí tisíce dělníků s kartáčky ze slepičího peří a cigaretových filtrů a ručně opylují. Strom po stromu. Květ po květu.
Autor, biolog, je analytikem institutu Glopolis