Nejsem ráda za mazance
Velikonoční svátky v sobě dozajista ukrývají radost. Těžko říct, jestli by to tak bylo, i kdyby se slavily třeba počátkem listopadu, v kulisách holých stromů a bezútěšných blátivých polí; jejich umístění v kalendáři a naše zeměpisná poloha ale zaručují, že vedle radosti ze Vzkříšení, které oslavují křesťané, si je většina lidí spojuje s radostí z jara. Z rašící zeleni, zurčících praménků a cvrlikajícího ptactva. Ze skotačících kůzlat, dovádějících štěňat a klubajících se kuřátek. Na požádání by se dalo pokračovat, dokud by stoupající míra sentimentality nedosahovala mírně toxické úrovně.
Přiznávám, že všechny zmíněné jarní úkazy mi působí nefalšovanou radost. Jsem ráda, když to zima začne vzdávat, a nakonec to vzdá definitivně. Mám jaro ráda. Proč to opakuji pořád dokola: v poslední době si všímám, že kdekdo je rád za něco. „Dostali ten grant a jsou za to rádi.“„Za dnešní výhru jsme rádi.“„Můj soused je samouk a je za to rád.“Jsem si poměrně jistá, že tato fráze se rozbujela až zhruba v posledních deseti letech. Je sice méně strašlivá než „je to o něčem“a spíš než překladem z angličtiny pravděpodobně vznikla zkřížením dvou vazeb (být něčemu rád a být za něco vděčný), ale za povšimnutí stojí.
Jsem-li „za něco ráda“, vyjadřuji jen svůj libý pocit – děkovat netřeba. Kdo ví – třeba se v jazyce odráží i všeobecný úbytek vděčnosti.