Katedrála a slon
Vybrat 800 milionů eur na opravu katedrály Notre-Dame netrvalo ani den od jejího požáru. V obecném vzepětí zájmu a odhodlání se na sociálních sítích ozvaly i překvapivě četné trpké hlasy ochránců přírody. Stěžovali si na nezájem o každoroční požáry tropických lesů či vymírání živočišných druhů. Přitom biologická rozmanitost je přece zjevně cennější než katedrála, neboť je výsledkem milionů let evoluce a nejsme schopni ji znovu vytvořit.
Ochrana katedrál a druhů má dost společného, chráníme je jaksi z plezíru, protože chceme a líbí se nám, nikoli že by na nich závisel každodenní provoz naší civilizace. Ani naprostá většina biologických druhů neexistuje, aby na svých ramenech nesla břímě fungování ekosystémů. Druhy vznikají proto, že mohou, jakmile je nějaká populace fragmentována třeba osídlením ostrova, nebo nové živné rostliny, ne proto, že jsou zapotřebí. V naší krajině si nikdo nestěžuje, že zde máme nedostatečný počet druhů much octomilek, ačkoliv celé dvě třetiny druhů žijí na miniaturních Havajských ostrovech. Stejně tak každý šestý druh sladkovodních ryb žije výhradně v jednom ze tří Afrických jezer (Viktoriině, Tanganice či Malawi) a nezdá se, že by to rybářům ze zbytku světa vadilo.
Ačkoliv biolog, nemyslím, že tvrzení o druzích cennějších katedrál je snadné obhájit. Hodnota většiny druhů i katedrál je veskrze imaginární a záleží na nás, jakou jim ji přisoudíme. I katedrály jsou výsledkem biologické evoluce, totiž součástí rozšířeného fenotypu druhu Homo sapiens. Tak jako mravenci staví mraveniště, lidé zase katedrály. Pro někoho jsou tedy vrcholem evoluce a třeba takový slon, ačkoliv impresivní, je z tohoto pohledu vlastně druh, jenž selhal, protože katedrály nestaví. Druhy jsou sice výsledkem milionů let evoluce, ale je také pravda, že po většinu té doby se toho moc neděje. Kulturní evoluce člověka je mnohem rychlejší, takže v tomto ohledu si Notre-Dame s 856 lety rozhodně nevede špatně.
Informační hodnota druhů, daná tím, že jde o neopakovatelný výsledek evoluce, jenž by s jejich vyhynutím zanikl jakožto poučná zajímavost, je pro mne hlavní motivací pro jejich ochranu, spíše než jejich většinou pofiderní užitečnost ekonomická. Nyní módně zdůrazňované ekosystémové služby je obvykle možné zastat docela dobře i s nepatrným procentem existujících druhů. Například tropický prales si k fixaci CO2 z ovzduší vystačí s pár desítkami druhů stromů, jak to ostatně dělají i lesy naše. Zbývající stovky druhů již z funkčního hlediska nepotřebuje. Ale třeba právě těch neuvěřitelných tisíc druhů octomilek na Havaji či dva tisíce cichlid v afrických jezerech nám poskytují jinde neviděné příklady rychlé evoluce a mechanismů, jimiž druhy vznikají a navzájem se rozrůzňují.
Bohužel samotná evoluce nám biologům argumentaci neusnadňuje tím, jak ona sama marnotratně s druhy zachází. Odhaduje se, že z každé tisícovky druhů, jež na Zemi existovala, je dnes 999 druhů vyhynulých. Nyní jsme uprostřed šestého masového vymírání, pět předchozích nemělo s člověkem nic společného. Kdyby Notre-Dame hořela už pošesté, možná bychom to rovněž brali klidněji.
Vyčítat dárcům peněz, že preferují kulturní artefakty před biologickými, je i poněkud netaktické. Pouze menšina lidstva, a tedy firem i státních organizací, se cítí odpovědnou za udržování rozmanitosti světa, ať již kulturní, či biologické. Jak zkušení propagátoři charity vědí, důležité je přesvědčit pasivní většinu, nikoli se přetahovat o již existující ochotné přispěvatele mezi kulturními i biologickými kauzami. Výčitka, proč přispívat na Notre-Dame, když v Africe trpí sloni, nepomůže ničemu a nikomu – ani katedrále, ani slonům.