Kam mizí důstojnost
Osobní výběr ze světového tisku
Jako by se lidé na Západě už nedělili na levici a pravici. Dnes se dělí spíše na „sluníčkáře“a „identitáře“či na „ty odkudkoliv“a „ty odněkud“. Identita hýbe západním světem a hýbe jím i nejnovější kniha Francise Fukuyamy.
V USA vyšla v září jako Identita: požadavek důstojnosti a politika vzteku. Nyní vyšla v Německu s titulem Identita: jak ztráta důstojnosti ohrožuje naši demokracii. Zajímavé jsou nejen argumenty amerického filozofa, jenž se proslavil svým Koncem dějin, ale i to, jak na ně reagují němečtí recenzenti.
***
Fukuyamovo poselství lze dost zjednodušeně shrnout takto. Západní demokracie podcenily potenciál pocitů, zvláště požadavek na důstojnost. Jimi podporovaný zápas znevýhodněných skupin o důstojnost a rovnoprávnost se stále více stává narativem, na který se odvolávají i jiné skupiny. Z toho podle něj vzniká nový nebezpečný tribalismus.
To uznává i recenzentka Cornelia Koppetschová ve Frankfurter Allgemeine Zeitung. A sice fakt, že levicová politika identity, mířící na identitu menšin, se stala vzorem pro pravicové identitáře. Jinými slovy: tak dlouho se mluvilo o tom, že jisté znevýhodněné skupiny se cítí diskriminovány, až si jiné skupiny začaly uvědomovat, že i ony mají důvody k tomu, aby se v podmínkách nadvlády kulturní levice cítily znevýhodněny a diskriminovány, takže i ony začaly sázet na svou identitu. Z tohoto zásobníku voličů čerpal třeba Donald Trump.
Co s tím? Tady začínají rozdíly. Francis Fukuyama navrhuje definovat „větší a jednotnější národní identity, jež by zohlednily pestrost liberálnědemokratických společností“. To ovšem znamená etablovat Leitkultur, jak píše německá Wikipedie. A „vůdčí kultura“se v Německu spojuje s temnými stránkami minulosti. Platí téměř za sprosté slovo. Proto je takový postoj nepřijatelný i pro Koppetschovou a její žánr se trochu mění z recenze na polemiku.
Autorka pokládá levicovou politiku identity za univerzalistickou, ale její pravicovou obdobu za partikularistickou, neboť slouží zájmům bílých mužských dělníků, obraně „ztracených či domněle ztracených privilegií“.
Je to složité. Ale jeden se nemůže zbavit dojmu, že považuje-li se třeba černošská identita za univerzalistickou a bělošská za partikulární či reakční, zadělává se tu na nebezpečný tribalismus, před kterým právě varuje Fukuyama.
***
Důstojnost se obtížně definuje (třeba právně), ale v pocitech hraje silnou roli. A roli hraje i to, že politika opírající se o pocity se nazývá populistickou. Ale jsou novinářsky zachycené příběhy o důstojnosti populistické? Toť otázka. Nejde o velkou politiku, ideologii či nějaké -ismy, ale o lidi, které lze označit za znevýhodněné, i když opticky patří mezi většinu.
Třeba příběh „babi Ingrid“, který na webu Osa dobra popsala Anabel Schunkeová. „Babi Ingrid“je 85letá německá důchodkyně na vozíku žijící z vdovské penze 725 eur a formálně vzato recidivistka. Už šestkrát ji chytili při krádeži v obchodě, nezaplatila pokutu 1800 eur a má jít do vězení. Vše je podle zákona, leč autorka se táže po pocitu nespravedlnosti, když třeba „King Abode“, libyjský azylant a známá figura, dluží na pokutách 1400 eur, a vězení mu nehrozí.
I našinci vrtá hlavou: mají se ty dvě identity rozlišovat společensky a právně?
Společenské pnutí dnes dobře ilustrují spory, v nichž jsou obě strany přesvědčeny, že dobro a racionalita jsou na jejich straně, ale v očích druhého tábora působí arogantně.
***
Berthold Seewald v listu Die Welt informuje o tržišti v berlínském Kreuzbergu, kde progresivní obchody vytlačují staré. Poslední pobočka diskontního řetězce Aldi má výpověď k 31. červenci a její místo zaujme drogerie firmy DM, podporující fair trade a sociální projekty.
To je život, řeknete si. Ale pro hodně místních má Aldi význam levného nákupu i sociální sítě. Ukazuje se tu nenápadná stránka společenského pnutí, ve kterém jsou obě strany přesvědčeny, že mají svou racionalitu a důstojnost, ale v očích druhého tábora působí arogantně.
Ilustrují to odpovědi progresivní stánkařky k vysoké ceně jí nabízených bioproduktů: „Ano, ale nutriční hodnota mé zeleniny je vyšší, takže se jí nemusí kupovat tolik. A lidé beztak kupují tolik zbytečností.“Jistě, z hlediska nutriční vědy i většiny voličů v Kreuzbergu má pravdu. Jenže z hlediska starších domorodců její slova ztělesňují to, čemu se říká arogance dobra. Autor to shrnuje: „Oproti receptům zlepšovačů světa se i Aldi může jevit jako symbol svobody volby.“
Ano, i tyto věci ovlivňují pocity spravedlnosti a důstojnosti.