Roztínání golanského uzlu

Situace je složitá, ale současně jednoduchá. Celý svět uznává Golany za syrské výsostné území. Nic se na tom nezměnilo ani po roce 1967, kdy je vojensky obsadil Izrael, tím méně v roce 1981, když je izraelský parlament prohlásil za izraelské území.

S Trumpem nesouhlasí Evropané, Arabové, Rusové ani Íránci. Podobného názoru byly i předchozí americké administrativy a i dnešní experti varují, že podobný krok může usnadnit třeba legalizaci ruské okupace Krymu nebo podnítit jednostranné kroky v Kašmíru nebo na Tchaj-wanu.

Všechny spory, které Izrael vede, jako kdyby se nacházely pod gigantickým zvětšovacím sklem. Golany ale opravdu důležité jsou, jsou tu zásoby vody, nacházejí se na hranicích čtyř států a jsou přirozeným nárazníkovým pásmem mezi Izraelem a Sýrií. Horské soutěsky ostatně Izrael ochránily při syrském útoku v roce 1973 před vpádem útočníků do vnitrozemí. V posledních letech se syrské části Golan zmocnily džihádistické skupiny, na vyčištěných územích se pak s požehnáním syrské vlády objevili vysocí představitelé Íránských revolučních gard a na zveřejněných snímcích významně hleděli do Izraele.

Historie neučí nic

Je trochu ironií, že už ve starověku byly výšiny předmětem sporů mezi židovskými královstvími a státními celky na území dnešní Sýrie. Jinou ironií je, že na Golanech podporovali židovské osídlení Peršané, předchůdci dnešních Íránců. Mnohem později, za osmanských dob, se v nepřístupném a málo úrodném kraji usazovaly pronásledované menšiny, třeba Drúzové nebo po roce 1877 kavkazští uprchlíci z rusko-tureckých válek.

Teprve poté, co se před sto lety rozpadla osmanská říše, začalo být důležité, kde vlastně nakreslit přesnou hranici Golanských výšin. Učinili tak v roce 1923 Francouzi a Britové, když vytyčovali, kde končí „francouzská“Sýrie a začíná „britská“Palestina. Londýn se Golan velkoryse vzdal, ale vymínil si, že Sýrie nebude mít přístup k východním břehům Genezaretského jezera. Tudy, asi deset metrů od vody, vedla i hranice Syrské republiky, když roku 1946 získala nezávislost.

Když byl krátce nato vyhlášen Izrael, Sýrie byla mezi státy, které ho roku 1948 napadly. Odstranění židovského státu se nezdařilo a o rok později byla mezi oběma státy dojednána linie příměří. Ta tentokrát vedla blíž k břehům Genezaretského jezera, Sýrie navíc počátkem 50. let obsadila část demilitarizovaných zón. Jenže když Sýrie Izrael v roce 1967 znovu napadla, Izraelci Golany obsadili a otázka přístupu k vodě zanikla.

Damašek dosud žádá návrat Golan až k vodě. Paradoxně to byli právě Syřané, kdo si v dohodě o příměří z roku 1949 vymohl, že linie příměří nesmí být chápána jako základ budoucí hranice s Izraelem. Počítali totiž s tím, že v příštích válkách upraví hranici ve svůj prospěch. Sýrie se samozřejmě nechce dovolávat „francouzské“hranice z roku 1923, jež platila v době, kdy Syrská arabská republika získala nezávislost, protože ta je méně výhodná. Je tu ovšem otázka, proč dávat jedné linii příměří přednost před nějakou jinou, novější. Sám Trump vidí situaci jinak a Izraelci mají třetí, případně čtvrtý názor.

V Izraeli totiž nikdy nedospěli k jasné pozici. Sami po šestidenní válce nabídli arabským zemím vrácení všech dobytých území za mír a diplomatické uznání, což Sýrie jednoznačně odmítla stále ještě v naději, že jednou zruší celý Izrael. Krátce nato začali Izraelci budovat na Golanech síť sídel, což je tamní zavedený způsob, jak mít přehled o nějakém území. A nakonec roku 1981 přišla anexe, zdánlivě tedy poslední slovo z izraelské strany.

Přesto prakticky všichni premiéři, dokonce včetně Netanjahua, během posledních 25 let vstupovali do jednání se syrskou stranou o tom, že by se za určitých okolností mohli Golan vzdát. I Jeruzalém tedy dával (Sýrii) najevo, že jeho rozhodnutí není definitivní. Je to vidět i na formě anexe: Izraelci východní část Jeruzaléma prostě přičlenili ke svému teritoriu. Naopak Gazu a Západní břeh Izrael neanektoval a nanejvýš hodlal jednat o přičlenění bloků osad k Izraeli výměnou za jiná území; i tak by se jednalo řádově o procenta rozlohy Západního břehu (teprve teď Netanjahu přišel s návrhem na jednostrannou anexi tří bloků osad).

Golany jsou v izraelském způsobu uvažování někde napůl cesty, vláda si jejich území nepřivtělila tak jako v Jeruzalémě, ale jen do nich rozšířila izraelskou jurisdikci a a administraci – a to je přece jen jiná káva. Izraelci se až do Trumpova překvapivého kroku spokojili jen s kontrolou území, jež je klíčem k jejich bezpečnosti. Izraelská okupace Golan je vlastně legální, vznikla v obranné válce a může trvat, dokud Sýrie nebude připravena Izraeli garantovat bezpečnost.

To, že by Izraelci doufali v legalizaci dlouhodobé dočasnosti, je vlastně novinka. Vzhledem k tomu, že i hlavní Netanjahuův protihráč Benny Gantz před volbami prohlásil, že Golan se vzdát nehodlá, věci se změnily v hlubších vrstvách než jen u premiéra. Přitom izraelští právníci nadále tvrdí, že Golany mohou získat jen na základě (nepravděpodobné) dohody s Asadem, a někteří politologové pochybují, že anexe může (vedle politických ztrát) Izraeli něco hmatatelného přinést.

Je tu ještě jedna skutečnost, z Evropy málo viditelná. Izrael svou legitimitu i nadále odvozuje z rozhodnutí OSN o rozdělení Palestiny z roku 1947. Současně ale velmi dobře chápe, že jeho hranice rozhodně negarantuje „mezinárodní právo“, ale výhradně jeho vlastní odstrašující schopnost. Naposledy se to projevilo, když se k izraelským hranicím přiblížil Islámský stát. Vedlo to tehdy mimo jiné k velkému posunu ve vnímání izraelského státu ze strany tamních Arabů, stejně jako drúzů, kteří na Golanech žijí.

Měkké hranice

Sýrie samozřejmě nadále požaduje vrácení Golan a mezinárodní společenství tento problém vnímá jako její hlavní pohraniční problém na jejích nejkratších hranicích. Opak je pravdou.

Blízkovýchodní státy mají obecně rozštěpený postoj k vlastním hranicím, velká část veřejnosti je považuje za cosi cizího a vnuceného – například ze strany Francie a Spojeného království, které si po 1. světové válce rozdělily vliv a nakreslily tamním státům hranice podle vlastního uvážení (ovšem i s ohledem na zájmy Arabů v neprospěch jiných menšin). Systém suverénních států byl inspirován uspořádáním Evropy po vestfálském míru z roku 1648.

Nemilovaný vestfálský systém je současně předmětem velmi bedlivého střežení, zejména ze strany vlád. Velmi zřetelně se to ukázalo, když měly vlády Iráku nebo Sýrie ukázat trochu velkorysosti vůči svým Kurdům, v Bagdádu i Damašku to chápali jako smrtelné ohrožení své celistvosti.

Syrská vláda se v současné době musí smířit s tím, že kurdská Rojava na severovýchodě země zůstává kapsou mimo jeho kontrolu, stejně jako provincie Idlíb na severozápadě v rukou sunnitských ozbrojenců. Jiným charakteristickým úkazem bylo vymazání hranice mezi Irákem a Sýrií ze strany Islámského státu, který tak zrušil nejen někdejší koloniální čáru podle pravítka (slavné Sykes-Pivotovy dohody), ale postavil se i proti vůli „národních“vlád ve jménu nadnárodního islámu.

V tu samou dobu Turecká republika více méně vygumovala svou hranici se Sýrií s tím, že potřebuje zabezpečit své vlastní území proti syrským Kurdům, Islámskému státu nebo vytvořit bezpečnostní zóny pro uprchlíky. Pověstné sestřelení ruského letounu, po kterém Putin „zaklekl“na Erdogana, bylo součástí aktivní ozbrojené ochrany turkické komunity v Sýrii. Ve stejném roce turečtí vojáci provedli pozoruhodnou operaci, při níž v rámci syrského území přemístili hrob Sulejmana Šáha, předka zakladatele osmanské říše, na bezpečnější místo.

Naopak Sýrie v letech své bujnosti v podstatě neuznávala svou hranici s Libanonem, který se stal přívěskem syrských zájmů. Ještě před čtyřmi lety to spíše vypadalo, že se Sýrie rozpadne, Asadovi alavité si vytvoří svůj polozávislý „Alavistán“a vlastně nebude žádný jasný nástupce, který by mohl žádat návrat ztracených provincií.

Je tu ještě jeden pozoruhodný historický moment, který ze všech nejvíce připomíná nyní zmiňovaný Krym. Jde o Alexandrettu, která původně patřila předválečné Sýrii. Turecko v letech 1938–1939 provedlo hybridní operaci, při níž provincii (několikanásobně větší i lidnatější než Golany) nejdříve od Sýrie odtrhlo a pak v „referendu“nechalo přičlenit ke svému území pod názvem Hatay. Stalo se tak ve stejné době jako Mnichov, za asistence Francie, která měla správně vystupovat jako garant syrské celistvosti. Sýrie po celé generace prohlašovala Alexandrettu za svou, teprve nedávno, v naprosté tichosti, své nároky stáhla. Nic podobného si ale Asad ve věci Golan dovolit nemůže.

Golany jsou v izraelských rukou už mnohem déle než v syrských. Je to i nadále „nelegální“, ale znamená to také, že je to nemorální? Izraelská anexe Golan není uznávána, protože porušuje princip, podle kterého nelze získávat území silou. Proti tomu lze postavit několik skutečností. Jednou je, že Sýrie Golany v rozporu s dohodami používala k systematickým útokům na izraelské civilisty, a poté o území přišla ve válce, kterou sama vyvolala. Trvat na zmíněném principu tedy vlastně znamená zvýhodňovat agresora, který by teoreticky mohl útočit neomezeně často, aniž by riskoval ztrátu svého území.

Jiný druh argumentů poukazuje na skutečnost, že tento princip se stejně nedodržuje. Celý svět uznává anexi Jižního Vietnamu komunistickým severem, ačkoli byl proveden násilně. O přivtělení Tibetu k Číně ani nemluvě. Řada zemí, které protestovaly proti anexi Golan, podporuje marocké pohlcení Západní Sahary. V tomto smyslu „mezinárodní právo“vystupuje nikoli jako systém obecných nestranných norem, ale soubor politicky motivovaných rozhodnutí.

Donald Trump je hrdý na to, jak se nenechává rušit detaily, a dokáže prý proto rázně řešit letité problémy. Když tweetoval, že je čas uznat izraelskou suverenitu na Golanech, zaskočil nejen své odpůrce a spojence, ale dokonce i vlastní spolupracovníky. Co když ale na jeho postoji něco je? Americký prezident šokoval nápadem uznat Golany za izraelské území. Úlet, nebo součást neodhaleného velkého Trumpova plánu na blízkovýchodní mír?

Že by něco chystal?

Měl něco z toho na mysli i Trump? Ve svém tweetu uvedl hned několik důvodů, proč by USA měly oblast uznat za součást Izraele; věc trvá už dlouho, je to otázka izraelské bezpečnosti a je to v zájmu regionální stability. Můžeme to chápat tak, že ze strany prezidenta nešlo o náhlý poryv vášně, ale promyšlený krok.

Výklady jsou různé: předvolební pomoc příteli Netanjahuovi, snaha potěšit americké evangelikály, kteří mají tak rádi Genezaretské jezero, po kterém kráčíval Ježíš, anebo to je ve skutečnosti dojednáno i se spřátelenými arabskými zeměmi? Ty sice formálně protestovaly, podobně jako v případě uznání Jeruzaléma za izraelské hlavní město, ale ve skutečnosti jsou jim obě otázky ukradené. Mnohem více je zajímá vytvoření účinného bloku proti Íránu a jeho expanzi v arabském světě – navíc Golany zpátky v syrských rukou jsou vlastně další dárek Teheránu.

Golanský krok je tedy možná součástí dosud neodhaleného velkého Trumpova plánu na blízkovýchodní mír, včetně souhlasu s izraelskými anexemi, jež budou vyváženy jinými ústupky vůči Arabům – to je možná Trumpova záhadná „regionální stabilita“. Dokonce nelze vyloučit, že s věcí je nějak srozuměno i Rusko.

Golanský rébus, a všeobecně izraelsko-arabský spor, nenabízí snadné odpovědi politicky ani morálně, spíše připomíná zamotaný uzel. Nelze vyloučit, že má řešení jen jednoduché a prosté. Jako Trump.

Autor je komentátorem ČRo