Lidé si myslí, že jsme postavy z románů
S Oksanou Marafiotiovou o tom, proč Američané podléhají romantickým bludům, i o tom, proč k městům přistupujeme s podobnými předsudky jako k lidem.
dostávám –, že mnoha čtenářům doslova otevřela oči: těm, kdo neměli ani ponětí, že Romové mají svoji kulturu, že slovo cikán je vnímáno jako hanlivé označení nebo že Romové jsou etnikum. A pak je samozřejmě ta kniha jiná, jak mi potvrdili redaktoři, jazykem: Jako všichni multilingvní spisovatelé i já nejdříve jakoukoli myšlenku profiltruji všemi jazyky, kterými mluvím, než ji zformuluji anglicky. Občas to dělám mimoděk, zatímco jindy si třeba pár vět napřed napíšu rusky, abych viděla, jak vyzní. Moje řeč má tedy zvláštní příchuť a chovám naději, že je proto zajímavé ji číst.
LN Jaké místo podle vás zaujímají Romové v americké rasové hierarchii?
Jak už jsem naznačila, ve Státech se Romové neberou jako svébytné etnikum s vlastním historickým dědictvím a jazykem, a pro majoritního Američana tak nejsou otázkou rasy, ale spíš životního stylu. V rasové hierarchii proto nijak nefigurují a samotná myšlenka rasové hierarchie se poslední dobou otřásá v základech. Zejména ve způsobu, jakým se o rase mluví. Což je zapříčiněno hlavně generační změnou, která přináší nové způsoby myšlení a pohání jednotlivce za jeho slova a činy k větší odpovědnosti: s rozšířením sociálních sítí je tam dnes snadné cokoli zavánějící rasismem umístit a ostatní pak reagují. To všechno přitom ve velice mladé zemi, která ještě před šedesáti lety důsledně uplatňovala na velké části svého území segregaci nebo za 2. světové války vybudovala pro svoje občany japonského původu internační tábory. Jistě, internet a nová média mají i stinné stránky, ale zrovna tlak mladých, abychom nesli za všechno, co děláme, následky, dle mého soudu velice dobře funguje. LN Nakolik je vůbec v USA holokaust Romů za 2. světové války součástí národního povědomí?
Většinová populace o něm nemá ponětí. Zrovna tak toho moc neví o genocidě Arménů, která navíc není v mnoha částech světa uznávána jako dějinný fakt. Na druhé straně ve Státech působí celá řada romských aktivistů, kteří o holokaustu otevřeně a často mluví, stojíme ale na počátku. Aktivismus podobný tomu, jaký mají třeba Afroameričané za sebou, se u nás teprve rodí. Naším cílem samozřejmě je, aby se všechno, co se dělo nám, přiznalo stejně jako všechno, co se dělo Židům.
LN Kdy jste vy sama musela čelit předsudkům vůči Romům v Evropě a kdy naopak v Americe?
V Rusku mého dětství bylo běžné, že se uráželi a následně diskriminovali všichni, kdo nevypadali řádně slovansky. Ve škole, kde jsem neměla žádné opravdové kamarády, mi tak ostatní žáci přede všemi kvůli snědší pleti nadávali do cigošek – a občas používali i horší výrazy. Zatímco v Americe jsem měla naprosto bizarní incident shodou okolností ve velice dobře známém knihkupectví v sanfranciském Berkeley, paradoxně v jedné z největších bašt liberalismu. Měla jsem tam autorské čtení a autogramiádu, bylo tam plno, a sotva
LN V Brně jste navštívila Muzeum romské kultury. Existuje nějaká srovnatelná instituce i za Atlantikem?
Nikde na světě jsem prozatím žádnou obdobnou instituci neviděla a ani jsem o žádné takové neslyšela, a když jsem se ocitla v tomhle brněnském muzeu poprvé, vzpomínám si, že jsem na chvíli úplně ztratila dech. Tentokrát jsem ale byla připravená a pustila jsem se do předběžného a prozatím neoficiálního jednání, jestli by Muzeum nebylo ochotné zapůjčit nějaké exponáty a nepomohlo s organizací dočasné výstavy romské kultury na univerzitě, kde teď působím. Její součástí je totiž uznávaná galerie, jejíž novátorský tým podobné akce přímo vyhledává: chce ukazovat věci, které nejsou jinde k vidění. A publikum by, pokud mohu soudit, zájem mělo.
LN Las Vegas si ale lidé představují hlavně jako město plné kasin.
Nepopírám, že kasina a hráčství jsou součástí charakteru města, ale nezapomínejme, že určená jsou především pro turisty, kteří navíc ten svůj úzce vymezený prostor kasin, hotelů, restaurací a dalších služeb opustí jen zřídka. A pouhá hrstka z nich tak pozná město tak, jak v něm žijí místní, tedy jako město obklopené překrásnou přírodou, město s živou literární scénou či město s univerzitou, na které se provádí špičkový výzkum a která má etnicky nejvíce diverzifikované studentstvo v celých Spojených státech. Lidé, kteří v Las Vegas podobně jako já už léta žijí, jsou prostě úplně normální a v kasinech se vážně nescházejí, nanejvýš tam někdy zajdou na koncert. Hodně ironicky tedy vnímám, že zrovna já jsem se usadila ve městě, které je podceňované a vykreslované výhradně stereotypně. Na svých turné tak musím bránit nejen svůj původ, ale i místo trvalého bydliště. Z čehož zřetelně plyne, že s místy zacházíme zrovna tak jako s lidmi; pokud je důvěrně nepoznáme, přistupujeme k nim prostřednictvím stereotypů.