Všechny tv

Požár katedrály Notre-Dame zasáhl pr a je načase se ptát: Čím byla kated A jaký by mě

a roury. Odlehčující oblouky, o nichž mluvil Viollet-le-Duc, navíc pocházejí zřejmě až z pozdější doby.

Jean Bony, významný francouzský historik architektury minulého století, poukazoval na tehdy jedinečný důraz, který pařížská katedrála klade na prostorovou expanzi nejen po vertikále, ale též horizontálně. Na rozdíl od svých sesterských staveb měla v přízemí po stranách hlavní lodi nikoli jednu boční loď, ale rovnou dvoulodí. Nad vnitřní boční lodí pak v patře probíhala prostorná tribuna, takže boční loď byla jakoby zdvojena nejen vodorovně, ale i ve svislém směru.

Takřka celý obestavěný prostor si tak můžeme představit jako obrovskou geometricky přesnou síť – či jako sestavu zdánlivě nekonečného množství malých kubických jednotek, navzájem zcela nebo téměř zaměnitelných. Pouze hlavní osa je vytažena vysoko nad úroveň bočních lodí převýšeným prostorem hlavní lodi, uzavřené obrovskými šestidílnými klenbami. Pařížská katedrála prostě vnesla nové měřítko do tehdejšího světa – nový řád.

Také Bonyho chápání katedrály bylo již v době jeho publikování problematizováno. Jak lze mluvit o prostorové expanzi po horizontále, když byla východní část kostela přehrazena dodnes zachovanými příčkami, jež oddělovaly prostor před hlavním oltářem, vyhrazený pro místa kanovníků, od zbytku kostela, kde se mohli pohybovat prostí věřící? Není přínosnější studovat konkrétní provoz v katedrále, odrážející sociální rozdělení středověké společnosti, než vytvářet silně abstraktní interpretace její prostorové skladby?

Podobně se měnil pohled na místo katedrály Notre-Dame v širším kulturním kontextu. Dieter Kimpel a Robert Suckale, kteří v polovině osmdesátých let minulého století vydali monumentální a v mnohém úmyslně revoluční monografii o gotických katedrálách, pařížský chrám popisovali jako královskou reprezentativní stavbu. To se zdá být logické vzhledem k tomu, že se nedaleko od ní nacházel královský palác. Kunsthistorik Willibald Sauerländer však ještě v osmdesátých letech poukázal na to, že Paříž 12. a 13. století zdaleka nebyla evropským centrem, jak ji známe z pozdějších dob. Nicméně dobře vnímal rozšíření opus francigenum – stavění „na francouzský způsob“– po tehdejší Evropě.

Co vyplývá z měnících se názorů na význam pařížského biskupského kostela? Snad to, že Notre-Dame – a s ní všechny gotické katedrály – musíme chápat i jako obrovskou projekční plochu našich představ, nezměrnou rezonanční desku, která dává zaznít myšlenkám o architektuře a jejich prostřednictvím o světě, ve kterém žijeme.

Chrám Rozumu

V novodobých dějinách kostela se projevily velké francouzské a vlastně také evropské dějiny. Nejprve to byla revoluce, která přinesla – přinejmenším v hlavách jakobínů – pokus o násilný přelom v dějinách. Tomu odpovídal i revoluční ikonoklasmus, jenž se projevil zničením soch takzvané královské galerie na západním průčelí kostela (jejich hlavy, objevené při archeologickém průzkumu, jsou dnes vystaveny v Museé de Cluny). Na rozdíl od jiných případů zde nehrála roli hrabi