E Naší Paní
Aždého. Od neštěstí uplynulo několik dní vé době? Co všechno symbolizuje? další osud?
vost, ale skutečně čistě „ideové“důvody. Kostel sám byl využíván ke kultu Rozumu, jenž měl nahradit proskribované křesťanství, dokud iniciátoři tohoto bizarního kultu sami neskončili po občansku pod gilotinou.
Po revoluci následovalo Napoleonovo císařství. Bonaparte si v Notre-Dame sám nasadil korunu během obřadu, který zahrnoval prvky starších královských korunovací. Ty se ale odehrávaly v katedrále v Remeši a obsahovaly i pomazání posvátným olejem z ampule, jež dle legendy spadla z nebe. Napoleon tedy ukázal, že povaha jeho moci se sice zásadně odlišuje od moci Kapetovců, ale že ani jí nechybí vyšší posvěcení. Právě za něj byly do katedrály přeneseny relikvie dříve uložené v Sainte-Chapelle, někdejší dvorské kapli při královském paláci. Mezi nimi čelné místo zaujímá údajná trnová koruna, jíž byl na posměch korunován Ježíš.
Jakkoli lze dnes mít skeptické výhrady k pravosti podobných předmětů, nelze nevidět, jak se jejich osud proplétá s dějinami národa a státu trpělivě budovaného od středověku, dnešní Francie. A jako se lze jen pousmát nad módními představami o národu jako „pouhém“konstruktu, nelze nevnímat, že se právě na příbězích takových kolosálních staveb, jako je pařížská katedrála, ukazuje, jak se v dějinách mění představy o státu, národu, moci, významu pospolitosti a úloze jednotlivců.
Chrám Matky Boží
První mezi pařížskými chrámy pak svůj význam poněkud paradoxně znovu potvrdil ne v době obnovení vlády Bourbonů (1815–1830), ale až za červencové monarchie, tedy v době, kdy po svržení Karla X. vládl ve Francii Ludvík Filip z vedlejší větve Bourbonů. Rok po jeho nástupu vydává Victor Hugo svůj slavný román Chrám Matky Boží v Paříži, v originále doslova „Pařížská Matka Boží“.
Ve čtyřicátých letech 19. století pak začíná rozsáhlá renovace katedrály. Pověřeni jí byli mladí architekti Jean-Baptiste Lassus a již zmíněný Eugene Viollet-le-Duc. Pod jejich vedením byla provedena rozsáhlá restaurace zejména exteriéru a vyšších partií stavby.
Opravy pokračovaly i po změně režimu, kdy na místo Ludvíka Filipa nastoupil Napoleonův synovec. Za něj se rozvinula rozsáhlá asanace staré Paříže, jíž se říká haussmannizace – podle barona Haussmanna, jenž byl pověřen komplexní přestavbou města. Katedrála Notre-Dame se tak postupně stala ostrovem předmoderního světa v novodobém moři. Anebo naopak: Paříž – hlavní město 19. století – jako by svůj smysl stále odvozovala od zakotvení v dějinách.
V tomto městě si katedrála Notre-Dame udržuje zvláštní postavení náboženského a národního symbolu sekulárního národa. Po zrušení napoleonského konkordátu na začátku 20. století prosazuje francouzská republika strategii laicity, přísného oddělení státu od církve. Přesto se chrám Matky Boží znovu a znovu vrací do národního povědomí v momentech, jako bylo poslední rozloučení s generálem de Gaullem či prezidentem Mitterrandem.
Restaurátor Viollet-le-Duc stál na rozhraní epoch. Je nesporné, že některé jeho zásahy byly natolik svébytné, že dnes by patrně nebyly schváleny. Možná to platí i o oné velké věži nad křížením, která zanikla toto pondělí při dosud neobjasněném požáru. Viollet-le-Duc ji vytvořil desítky let poté, co byla snesena stará věž. Jeho konstrukce využila dřevo, tradiční materiál, ale byla navržena zřejmě lépe než její předchůdkyně, která se údajně nakláněla ve větru. Viollet-le-Duc tedy tradici zachoval – a zároveň ji (alespoň ze svého hlediska) překonal.
Chrám jako znamení doby
Katedrály byly stavěny s tím, že budou neustále, průběžně opravovány jako ideálně existující trojrozměrný tvar v prostoru. Proto je povinností těch, kdo budou kostel obnovovat, tento tvar dodržet. Tam, kde to bude možné a kde to dává smysl, by se měli držet dochovaných plánů či dokumentace a tradičních technologií i materiálů. Tam, kde by to smysl nemělo nebo kde to prostě možné není, budou muset využít možností, jež nabízí současná technika.
Věž, kterou postavil Eugene Viollet-le-Duc, by měla dostat nástupkyni stejně odvážnou a stejně skromnou, jako byla ona – neměla by být vystřídána úplným novotvarem, který by pro potěšení snobů či několika politiků usiloval o „vyjádření naší doby“, když nikdo neví, co tato fráze vlastně znamená. Ať ale výsledná rekonstrukce dopadne jakkoli, její uskutečnění hodně napoví o tom, v jakém stavu se nachází současná evropská civilizace.
Požár, který tento týden zachvátil střechu pařížské katedrály Notre-Dame, nebyl možná ani tak symbolem či znamením jako především zkouškou. Skrze clony kouře jsme na ulicích plných modlících se křesťanů či Francouzů zpívajících hymnu mohli na chvíli zahlédnout lid. Povede obnova katedrály k tomu, že z ní Francie vyjde jako obnovená pospolitost? Anebo – jako už tolikrát – nad vším zvítězí bezduchá ziskuchtivost, bezohledný exhibicionismus a arogance moci?
Autor je historik umění