Už Německo vyrostlo z velikášství?
Olga si náhle uvědomí: „Budoucnost je od jistého okamžiku jen nutností žít v minulosti.“A Olga v jednom z dopisů taktéž píše: „Družný člověk žije v přítomnosti, osamělý v minulosti.“Pokud by měl někdo dojem, že je Olga poněkud monotematická, pak první citát pochází z románu Dny opuštění Eleny Ferrante a druhý z románu Olga Bernharda Schlinka.
Dny opuštění, kde se hlavní hrdinka jmenuje rovněž Olga, teď byly česky publikovány znovu po osmi letech – tehdy šlo o první český překlad z díla italské spisovatelky a z hlediska nakladatelského o takzvaný předčasný výstřel. Nyní totiž román vychází po celosvětovém úspěchu tetralogie Geniální přítelkyně – a to je už úplně jiná káva, chodníček k širokému čtenářstvu je umeten.
Německý prozaik Bernhard Schlink (1944) se pro změnu celosvětově proslavil Předčítačem (1995). A když bylo řečeno, že celosvětově, pak opravdu bez nadsázky – důkazem budiž filmové zpracování s Kate Winsletovou v hlavní roli, která za ni pak získala i Oscara. V českém překladu pak byl Předčítač publikován již v šesti vydáních.
Ovšem pokud se v poslední době hovořilo v souvislosti s Lipským knižním veletrhem o tom, jak moc velké šance mají čeští spisovatelé proniknout do německého literárního prostředí, potom si musíme rovněž říct, že do češtiny je překládána řada německých autorů, ale z jejich knih se zde bestsellery rovněž nestávají. A že nejen česká literatura za Hrabalem a Kunderou bohužel má velkou propast, taktéž německá literatura smrtí Güntera Grasse ztratila onu velkou personu. I když, pravda, disponuje nositelkou Nobelovy ceny Hertou Müllerovou, k níž se mohou mladší spisovatelé vztahovat či se vůči ní vymezovat – to zdejší literatura postrádá.
Ve stínu úspěchu
Úspěch Předčítače – milostného příběhu mladého hocha, později studenta práv, a zralé ženy, jež má za sebou minulost dozorkyně v koncentračním táboře – může jistě každý literát Bernhardu Schlinkovi jen závidět. Německý prozaik ale zas může většině ostatních závidět, že nevydávají své další knihy ve stínu takového kolosálního úspěchu, neboť je evidentní, že takový sukces prakticky není zopakovatelný.
Bernhard Schlink nicméně psal již před Předčítačem – a píše i po něm, přičemž často při koncipování příběhů využívá právě své právnické profese. Česky tak vyšel kriminální román Spravedlnost podle Selba (1987), jejž napsal společně s Walterem Poppem. Jedná se o úvodní příběh série se soukromým detektivem Selbem, jenž má za sebou rovněž neblahou nacistickou minulost. V českém prostředí vznikla i zdařilá rozhlasová dramatizace s Jiřím Štěpničkou v hlavní roli.
Nacistická minulost je též tématem románu Návrat (2006), který však nepatří mezi nejpovedenější autorova díla. O něco lepší byl následující Víkend, jenž pro změnu obhlížel problematiku RAF, tedy německé teroristické skupiny Frakce Rudé armády. Román ovšem vyšel v roce 2008, tedy v době, kdy do kin šel film Baader Meinhof Komplex zpracovávající totožné téma, a to daleko efektněji a přístupněji.
Do češtiny byly převedeny i Schlinkovy povídkové soubory Útěky z lásky (2000) a Letní lži (2010), přičemž oba tituly zaujímají v autorově díle místo středové v tom smyslu, že nejsou zklamáním, ale ani nejsou knihami, po jejichž čtení by člověk zahořel k německému prozaikovi vášnivou příchylností.
Jedná se o pouhé inteligentní kratochvilné čtivo a jakési vyplnění oddechového času mezi romány. I když ani v samotných románech, jak již bylo naznačeno, se Bernhard Schlink nijak nezlepšuje. Nic, po čem by se dalo říct, že Předčítač je slavný, nicméně přece jen až příliš snadno poživatelný text, zatímco nyní německý spisovatel předvedl, že je skutečně velkým romanopiscem.
Do krvavých zemí
Po několika vlažných následovnících Předčítače tak člověk k autorově novince přistupuje se značnou dávnou skepse. Zvlášť když si na záložce přečte, že se opět noří do historie 20. století – navíc na pouhých dvou stovkách stran – a román se jmenuje naprosto nevzrušivě Olga
(2018). K tomu je třeba připočíst skutečnost, již zjišťujeme hned na první stránce: totiž že německý autor nás hodlá tím velkým časovým rozpětím provést chronologicky.
Jediným kladným bodem tak na začátku románu je, že osud titulní hrdinku zavane do Pomořanska a následně ještě dál, až k řece Němen, do oněch historicky zkoušených, avšak z hlediska příběhu atraktivních „krvavých zemí“, kde se přelévaly vládnoucí národy a kde se často posouvaly hranice.
Obavy z archaičnosti, chronologičnosti a z toho, že zkrátka historii 20. století dobře známe, tudíž nám z toho, na jakou stranu se postava přikloní, bude brzy zřejmé, jak dopadne, ovšem Bernhard Schlink rychle zahání. A obavy z povrchnosti zas odvrací krátkými kapitolami, které spíše načrtávají, než vykreslují Olžiny životní kroky, takže nechávají dost prostoru k tomu, aby si čtenář mohl domýšlet – přesněji je tímto způsobem psaní k domýšlení přímo vybízen. Bernhard Schlink má dokonce – poznáváme postupně – ohledně odražení povrchnosti vše tak dobře podchyceno, že může vyprávět vlastně banální příběh o tom, jak se chudá dívka Olga – sirotek žijící u citově chladné babičky – zamilovala do Herberta z úplné a zámožné rodiny. Milostný motiv je však jen prvním plánem románu. Bernhard Schlink
Herbert, modelovaný podle skutečného historického předobrazu, je typem muže, jenž zůstal dítětem. Možná má díky zámožnosti rodiny taky příliš mnoho možností – kdyby jich neměl tolik, byl by uzemněnější. Takhle se po vojenské škole vydává vstříc dobrodružným výpravám do kolonií – kupříkladu do Afriky –, stejně jako do dalších koutů světa, a to včetně těch ještě neprobádaných, to jest Arktidy.
Herbertův cestovatelský „koníček“poněkud rozdrobuje setrvalost smutného osudu jeho lásky k Olze, neboť rodina jejich svazku nepřeje. Rodiče mu doporučují sňatek z rozumu, případně vyhrožují vyděděním, a Herbertova sestra se dokonce postará o to, aby byla Olga přeložena ještě dál na východ, do Východního Pruska… Toto milostné otálení, zapříčiněné mnoha dobovými okolnostmi, má pak fatální důsledky.
Stejně fatální důsledky má ale i fakt, že Olga, jež si nakonec vyvzdorovala studium v učitelském semináři, se jakožto učitelka nemůže vdát a mít děti, aniž by přišla o místo. Je to jednoduchá volba: učení dětí, anebo svatba a děti, oboje zároveň nelze.
Olga prázdno po toulavém Herbertovi vyplňuje citovou příchylností k Eikovi, synovi své přítelkyně. A ještě později, to ale až po druhé světové válce, příchylností k dalšímu mladíkovi z rodiny, pro niž pracuje, Ferdinandovi. Zde jako by se autor vracel ke vzorci použitému v Předčítači, ke vztahu starší ženy a mladého muže.
Ztratit se v nicotě
Olga v jedné pasáži románu Herbertovi píše: „Neuplyne týden, abych v novinách nečetla o budoucnosti Německa na moři a v Africe a v Asii, o důležitosti našich kolonií, o síle naší flotily a naší armády, o velikosti Německa, jako bychom z naší země vyrostli, tak jako se vyrůstá ze šatů, a potřebovali větší… Ty fantazie směřují do prázdna a tohle prázdno je také to, co skutečně milujete a hledáte. Píšeš o oddanosti velké věci, ale myslíš tím – ztratit se v prázdnotě, v nicotě. Bojím se nicoty, v níž se chceš ztratit.“
Takový přístup ke světu se ovšem netýká pouze Herberta, nýbrž později i Eika. Zatímco u Herberta však šlo ještě o jakýsi naivní entuziasmus objevitele, v Eikově případě už má vše daleko hnědší odstín. A hlavně tyto dětinské touhy po velkém Německu nemají dopad výhradně na samotného Eika, nýbrž i na ostatní Němce – a zdaleka ne jen Němce. Včetně Olgy, která je nucena na konci války utíkat do zmenšujícího se velkého Německa – na území, jemuž se následně říkalo západní Německo. Najednou Německo není velké, a navíc je rozbombardované a rozdělené.
Bernhard Schlink tak v Olze podrobuje analýze, ne-li kritice onen rys němectví, který máme stále dobře zažitý – minimálně z filmů – ve formě nacistického pořvávání. Některé tento aspekt německé mentality děsí ještě v současnosti, třeba jen při zahlédnutí německých biatlonistů. Protože když má Němec na nohou lyže a na zádech pušku, vypadá to, jako by se rozhodl, že tentokrát už Moskvu konečně dobude, jelikož životní prostor je přece nutno rozšiřovat směrem na východ.
To samotná Olga se s nacismem nikterak nezaplete, a to ani jako učitelka, neboť dřív, než by byla propuštěna pro svou odbojnou povahu, musí odejít kvůli tomu, že v důsledku nemoci ohluchla. Jako by nechtěla ono válečné dunění a esesácké štěkání poslouchat. Což je motiv, kterým se Bernhard Schlink nijak neopájí, zbytečně ho nezdůrazňuje, a přitom je velmi výmluvný – je to něco na způsob umíněného rozhodnutí Oskárka Matzeratha z Grassova Plechového bubínku, že přestane růst.
Německý prozaik Bernhard Schlink se stal před čtvrtstoletím slavným díky románu Předčítač. Od té doby vydal řadu dalších knih, ty byly ale spíš zklamáním. Nyní se však objevil román Olga, diagnóza národní nemoci 20. století – touhy po velikém Německu.
Napiš mi aspoň dopis
Olga je tedy románem o mužích, kteří jsou jako děti, a přitom jejich konání má často strašné důsledky, a to nejen pro ně, nýbrž pro celý svět. Ovšem je vlastně i románem o všech těch, kteří si pořád nemohou pomoci a musí dávat veškeré své síly do služeb toho, aby náš svět byl lepší, do služeb nějaké ideologie, jež má pokaždé na konci na svědomí spoustu mrtvých, vězněných a dalších křivd, jež mají dopad na život následujících generací.
A stejně tak je nejnovější román Bernharda Schlinka příběhem o ženě, jež se musela prokousávat nejen sociálními, ale i genderovými nerovnostmi. Díky tomu, jaká byla, to dotáhla alespoň k učitelskému místu a ekonomické samostatnosti, nicméně cítíme, že dnes by mohla daleko víc – nepřímo úměrně tomu, že Herbert by v současnosti mohl daleko méně, neboť všechny oblasti světa už byly prozkoumány, a to včetně záhad neúspěšných expedic z doby tohoto nadšeného objevování.
Dosud poslední literární počin německého prozaika je však rovněž patrně jednou z labutích písní epistolárního románu. Závěrečná část Olgy je totiž složena z dopisů. A připusťme si, že možnost použití dopisů v literatuře se každým rokem snižuje – je přijatelná výhradně u takovýchto návratů do minulosti, u románů ze současnosti už je vlastně vyloučena. Stejně jako již odzvonilo kdysi tak oblíbeným zápletkám, kdy se hlavnímu hrdinovi v noci rozezvoní telefon a ozve se neznámý hlas.
Právě ze závěrečného konvolutu dopisů se dozvíme o Olze a Herbertovi jedno velké tajemství, které zpětně změní celé vyznění předchozích kapitol. Takže Bernhard Schlink dokázal do Olgy vtěsnat i jakýsi příběhový zvrat, a to dokonce dvojitý. Jde tak o román nikoliv pouze časově rozlehlý a příběhově košatý, ale ve své náznakovosti i důkladně propracovaný a rafinovaný.
Od autora Předčítače už se asi nic velkého nečekalo. Navíc když mu bylo již sedmdesát. Přesto se Bernhardu Schlinkovi v Olze podařilo umně propojit řadu motivů a stvořit důvěryhodný celek. Jistě, kupříkladu se zmíněným Plechovým bubínkem novinku německého autora srovnávat nelze. Nicméně Olga ukazuje, že když se oproti některým jiným románům Bernharda Schlinka najednou dostaví více nadhledu a méně se tlačí na pilu, hned je výsledek dobrý. Ba velmi dobrý.
Olga je i románem o všech těch, kteří si pořád nemohou pomoci a musí dávat veškeré své síly do služeb toho, aby náš svět byl lepší. Se vší hrůzou, ke které to pravidelně vede.