Agnus Dei – a my všichni ostatní
Co si tak počít, abychom byli zdrávi, syti a šťastni? Tak se ptali a dodnes ptají nesčetní lidé, kteří věří, že si lze u vyšší moci „zařídit“přímluvu. Nikoliv zdarma, ale nějakým svým vlastním přičiněním, darem, vzdáním se cennosti či jiného majetku – prostě obětí. Pro evropské ateisty je to jistě jev stále cizejší, ale i dnešní neznabozi sem tam vhodí drobné mince do kostelní pokladničky či pošlou peníze na charitu, aby si tam nahoře udělali „očko“... Co kdyby!
Naši slovanští předci však nikterak nepochybovali. Svým četným božstvům obětovali často a zvláště tehdy, pakliže je něco soužilo. Již kolem roku 560 se Prokopios z Kaisareie zmiňuje o Slovanech, kteří když se blíží jejich smrt – buď že onemocní, anebo jdou do války –, slibují bohu, že mu ihned přinesou děkovnou oběť, jestliže přežijí; a když vyváznou, obětují mu, co slíbili, a předpokládají, že touto obětí vykoupili svou záchranu. Uctívají řeky, vodní víly (nymfai) a různá další božstva (daimonia), obětují jim všem a z těchto obětí vyvozují věštby...
K nekrvavým obětem bohům, ale i duchům či rusalkám patřívalo zrní, chléb, sýr, med či víno; typická byla oběť z prvních plodů, z úlovků. A různé kmeny obětovaly různě. Třeba Slované na ostrově Chorticja na řece Dněpr uctívali posvátný dub tím, že u něj obětovali ptáky, losovali, které kohouty podříznout, a „dokola (něj) zapichují šípy, jiní zas kousky chleba, maso či co každý z nich má,“jak zapsal roku 950 učený byzantský vladař Konstantin VII. Porfyrogennetos.
O nám bližších Luticích zase v 11. století referoval biskup Dětmar z Merseburku. A nijak je, tyto polabské pohany, coby křesťan neidealizoval. Ve své Kronice tudíž popisuje, jak mívali podobizny démonů v chrámech, kde vzdávají pocty těm, kteří se vypravují do války, sem ukládají žádané dary, když se šťastně navracejí, a zde kněží losováním a věštbami s koněm (o čemž už jsme v LN psali) bedlivě zkoumají, jakou oběť nabídnout k uspokojení bohům. Lidskou i zvířecí krví uklidňují jejich nevýslovný hněv...
Oběti lidské... a oběť božská
Je to tak, i Slované praktikovali – vedle podříznutých slepic a kozlů – lidské oběti. Ty měly zajistit přízeň bohů. Dle cestovatele Ibn Rusta, jenž počátkem 10. věku zapsal též prosebnou modlitbu, Slované obětovali zvířata (popřípadě i člověka) tak, že je pověsili za oprátku na břevno, dokud nevydechla, ale častější byly obětiny rituálními noži – Svantovitovi skot, Radegastovi ovce, Svarožicovi selata...
Saský kněz Helmold uváděl, že si slovanští bohové v krvi libovali a obětník prý po zabití oběti prýštící tekutinu okusil, neboť „démonové se krví snadněji přivabují“. Adam Brémský zase zmínil mučednickou smrt i v případě dvou misionářů z Čech.
Archeolog Zdeněk Váňa v knize Svět slovanských bohů a démonů (1990) vyvozuje: Obětování křesťana pohanskému bohu bylo považováno za vítězství nad cizí ideologií, jak naznačuje (trochu propagandistická) zpráva arcibiskupa Adelgota z roku 1108 o obřadu na oltáři Pripegalově, při němž kněží pozvedali misky naplněné lidskou krví se zvoláním: „Radujme se, Kristus je poražen!“Jak ovšem víme z křesťanské věrouky, Ježíš se dokázal zvednout, ožít a sebeobětováním na kříži přinesl lidstvu vykoupení – byl ztotožněn s beránkem Božím (Agnus Dei), jenž snímá hříchy všech. „Ať ho tak označují druzí nebo ať se tak označuje sám, označení vychází z jeho úlohy oběti, jejíž nevina nebyla doceněna,“tvrdí René Girard, jenž tématu věnoval celou knihu Obětní beránek (česky 1997).
Obecně je oběť kultovním darem nadpřirozeným bytostem. Lidé nabízejí od nepaměti bohům věci či životy, aby si sjednali žádoucí vztahy. Náš výraz oběť souvisí ostatně se „slibem“(rusky obeščanie); jinak se v našich končinách užívalo ještě pojmu žrtva, jenž se odvozuje od íránského zaothra, případně staroindického grnáti (= vzývat), anebo starobylého výrazu trěba, tedy toho, co je potřebné. Cest k vyprošení si prospěchu byla fůra. Buddhisté, kteří odmítají zabíjení, kladou před oltáře lampičky, cukroví, květiny, ovoce i peníze.
Svérázné oběti přinášejí ovšem i horníci z cínových dolů v Bolívii, kteří věří, že se vzácnou rudou mohou v podzemí hýbat jacísi ďáblíci. Aby se těžaři vyhnuli neštěstí a naklonili si „žíly“, zbudovali v podzemí svatyňky s modlami démonů, jimž jako obětiny přinášejí lístky koky, cigarety a alkohol. Celá Jižní Amerika má pestrou tradici obětování: obřadně se tam pálila kukuřice, vylévaly se omamné nápoje, zabíjela morčata i lamy. K poctě bohů a Inků byly vysoko v Andách výjimečně obětovávány – v nejtěžších časech – i bezúhonné a krásné děti, nejprve zdrogované. To dosvědčuje nález zmrzlých mumií z Llullaillaka (ve věku šesti, sedmi a patnácti let). „Je pravděpodobné, že pro rodinu či vesnici bylo velkou ctí mít dítě, jež bylo vybráno k obětování,“míní přední archeolog Paul Bahn.
Nejcennější oběti, ty člověčí, drásají naši představivost jistě nejvíc. V Mexiku se lidská krev stala doslova mazivem aztécké společnosti, o jejich obřadech vytrhávání srdce neboli „klenotu“se už toho napsalo snad až příliš – loni se v magazínu Science objevila zpráva z vykopávek, které dosvědčují španělské zvěsti Sahagúna či de Tapii o obřích lešeních plných tisíců lebek (tzompantli)! Lidské oběti bohům byly v Mezoamerice běžné: přinášely se i stětím, zastřelením šípy, utopením, stažením z kůže (k poctění boha jara a probouzení přírody Xipe Toteka, jenž býval zobrazován oděný v lidské kůži), upálení či shození z výšky.
Své nepřátele a bližní obřadně zabíjeli i v Oceánii. Proč proboha? V roce 2016 vydal Joseph Watts s kolegy zásadní studii ve vědeckém časopise Nature , v níž na vzorku 93 austronéských společností nastínili, jak praxe rituálních obětí vedla k legitimizaci politické autority. Vědci rozdělili kultury dle společenské organizace na tři typy a zjistili, že obětování osob bylo známo ve čtyřiceti z 93 společností. Lidské oběti byly praktikovány v pěti z dvaceti egalitářských společností (25 procent), v sedmnácti ze 46 středně stratifikovaných (37 procent), ale v osmnácti z 27 vysoce stratifikovaných společností (67 procent), uvedli religionisté. Z toho – a z velmi složitě propočítaných evolučních modelů – vyvodili, že obětování lidských životů mohlo sehrát klíčovou roli v ustanovování společenských tříd, přinášelo hierarchii a také stabilitu. Zjednodušeně: oběti vedly ke složitějším režimům, potažmo až královstvím.
V novozákonním evangeliu podle Jana se praví: „Druhého dne uzřel Jan Ježíše, an jde k němu. I dí: Aj, beránek Boží, kterýž snímá hřích světa...“Kristus se obětoval za odpuštění hříchů lidstva, takže kdy jindy nežli právě o Velikonocích si máme připomenout, že nějaké formy oběti znají všechny společnosti? Nejcennější oběti, ty člověčí, drásají naši představivost snad nejvíc. V Mexiku se lidská krev stala doslova mazivem aztécké společnosti.
A oběžná obětina Egypťanů
Přímluvu u bohů poptávali už staří Mezopotámci, jak dokládají výjevy nesených darů slunečnímu bohu Šamašovi z éry před 3800 lety. Dary patřily i ke kultu ve starověkém Egyptě; potraviny bývaly rituálně očištěny, nakuřovány kadidlem a „posvěceny“dotykem zvláštního žezla. Už od Staré říše byl běžný tzv. oběh obětin, při němž byly tytéž obětiny postupně předkládány v několika různých chrámech a hrobkách, než se nakonec staly součástí běžného přídělu pro kněží. Skutečné obětiny mohly být nahrazeny i jejich seznamem nebo znázorněním, magicky zhmotněným pomocí příslušné formule, vysvětlují čeští egyptologové.
Antika znala krvavé i nekrvavé oběti, existoval též farmakos neboli „obětní beránek“, což byl člověk, jenž měl obřadně očistit celou obec – vyhnáním či zabitím, takže býval vybírán buď zločinec, anebo postižený. Pro Řím byl typický systém dvojí oběti, který kombinuje krvavou porážku vně chrámu s „čistou“obětí na vnitřním oltáři. Římané se ošklíbali nad pohany – Tacitus v Germánii píše, že Semnonové se scházeli v lese, kde obětovali člověka, a Caesar o Galech, že s druidy obětovali „místo zvířecích žertev lidi“–, ale ještě v roce 216 před Kristem sami pohřbili po Hannibalově vítězství zaživa Gala a Galku, Řeka a Řekyni...
Biblická tradice uvádí řadu smírných obřadů včetně celopalu (tedy spalování celého beránka či kůzlete), ale lidské oběti zapovídá – vyzdvihuje oběť duchovní. Ježíšova oběť je vrcholem. Biblista Charles Hauret shrnuje: Kristova oběť je překonáním všech starozákonních obětí, v důsledku své jedinečnosti a důstojnosti Syna Božího, která z jeho oběti činí oběť dokonalou, trvalou a neopakovatelnou...
Jde o oběť, která změnila svět. Amen.
Autor je etnolog a historik kultury