Česká touha po rakouském platu

Velikonoční odvolání ředitele Národní galerie Jiřího Fajta ukázalo českou politickou kulturu v celé její perverzitě. Respektovaný odborník, který Národní galerii nepochybně pozvedl, je vyhozen na základě toho, že si navyšoval plat formou, kterou mu posvětil předchozí ministr kultury. A šermuje se při tom trestními oznámeními, o jejichž obsahu není ministr ochoten nic říci? To je úplný Kocourkov.

Celá kauza nicméně otvírá další otázky. Jiří Fajt si oprávněně stěžuje na svůj příliš malý plat. V rozhovoru s Jiřím Peňásem (Echo24.cz) říká: „Plat ředitele vídeňského Kunsthistorického muzea je tři sta padesát tisíc eur za rok. Plat ředitele Národní galerie se tomu neblíží ani náznakem. Moje dcera, která skončila před nedávnem školu v Berlíně a nastoupila teď do jedné umělecké organizace, ho má větší než já.“Ukážeme, jak si Národní galerie vážíme, když jejího šéfa budeme platit stejně, jako by byl placen v Rakousku? Proč by ale takové platové vyrovnání měl dostávat jen ředitel, a ne všichni ostatní zaměstnanci galerie? A proč jen Národní galerie? Proč ne třeba Národního muzea nebo Národního divadla?

Průměrná česká mzda je zhruba třetinou té rakouské. Fajt však bral jen desetinu toho, co jeho vídeňský kolega. To ukazuje, jak si český stát váží kultury. Pracovníci

příspěvkových organizací ministerstva kultury jsou placeni snad ještě hůře než učitelé, o dalších kategoriích státních zaměstnanců ani nemluvě.

Místo aby ministerstvo kultury dalo řediteli Národní galerie plat, který bude alespoň tou třetinou rakouského, dá mu běžnou tabulku a volnou ruku k malým domů v podobě autorských smluv. Ředitel tak údajně po nocích a víkendech připravuje koncepce expozic a za to pobírá autorské honoráře, čímž si svůj plat zdvojnásobí. Vydávat ale za autorskou činnost přípravy expozic, jejich koordinaci, dohled nad jejich tvorbou, či dokonce komunikaci s umělci, jak Fajt činí v rozhovoru s Danielem Konrádem (Aktuálně.cz), je dost odvážné. V podobných institucích tuto práci vykonávají pracovníci v rámci svých úvazků a dostávají za ni maximálně odměny, jejichž výše je o dva řády nižší než Fajtovy honoráře. Pro ředitele muzeí a galerií je příprava výstav nebo komunikace s umělci či sběrateli naprosto běžnou součástí výkonu funkce, za kterou nejsou nijak honorováni.

No a když se na ministerstvu vymění politická garnitura, místo toho, aby řediteli NG řekla, že příště už si autorské honoráře platit nemůže, a našla nějaký jiný způsob, jak mu plat zvýšit na důstojnou úroveň, na něj podá trestní oznámení? Kocourkov a Hulvátov, jak říká klasik.

Pokud nedokáže český stát zajistit mzdy, které by se alespoň blížily těm rakouským, čeká nás osud Bulharska či Pobaltí, tedy regionů, které se katastrofálním způsobem vylidňují, protože každý, kdo mohl, odešel za lepším do ciziny. Jak teď nepochybně učiní i Jiří Fajt.

Průměrná česká mzda je zhruba třetinou té rakouské. Fajt však bral jen desetinu toho, co jeho vídeňský kolega. To ukazuje, jak si český stát váží kultury.