Odešel hokejový král
V sobotu zemřel vynikající český trenér a expert, „hokejový profesor“Luděk Bukač
Opustila nás legenda světově uznávaného kalibru – člověk, hráč a především skvělý trenér a erudovaný expert.
Minimálně jeden neobvyklý trenérský primát mu už nikdo nevezme: Dokázal vybojovat dva tituly mistrů světa ve dvou různých režimech a de facto i pro dva rozdílné státy. Nejprve v roce 1985 v Praze pro tehdejší Československou socialistickou republiku a poté v roce 1996 ve Vídni už pro samostatnou Českou republiku.
Luděk Bukač byl typem „hokejového šachisty“, velmi přemýšlivého, inteligentního kouče, jenž striktně trval na tom, aby hráči přesně dodržovali jeho taktické pokyny. Za každým takovým pokynem se zpravidla skrýval promyšlený motiv, který vždy nesl či nésti měl konkrétní výsledek.
Nezapomenutelný je stále pro mnoho z nás bezesporu šampionát v Praze v roce 1985. Příklad Bukačovy geniality se nejvýrazněji projevil při klíčovém zápasu s tehdy neporazitelnou sbornou Sovětského svazu, kdy prostřednictvím speciálně vytvořené formace dokázal ale naprosto anihilovat obávanou útočnou vozbu tria Makarov–Larionov–Krutov.
Náročný na sebe i na ostatní
Po úspěšném domácím šampionátu v roce 1985 Luděk Bukač od československé reprezentace odešel, aby se pak v polovině devadesátých let vrátil, ovšem za diametrálně odlišných podmínek, kdy už byl nucen akceptovat hokejový mor této doby, „sametový exodus“našich nejlepších hráčů do zahraničí a zejména do slavné NHL. Ale přestože musel poskládat tým bez velkých hvězd, dokázal vytvořit kompaktní mužstvo prvních českých mistrů světa.
Položil tím (nehledě na následný neúspěch ve Světovém poháru) základní stavební kámen k dalším, doposud největším úspěchům českého hokeje – to jest vítězství na ZOH v Naganu (1998) a tři po sobě jdoucí tituly mistrů světa (1999–2001).
Luděk Bukač byl především celoživotní profesionál, náročný na sebe i na ostatní. Nebyl to typ lidového trenéra, jenž při zápase dává příliš najevo své emoce, čímž se hodně lišil například od svých živelných nástupců Ivana Hlinky či Vladimíra Růžičky, kteří (alespoň navenek) prožívali všechna utkání mnohem intenzivněji.
To ale, jak tvrdil, samo o sobě nevypovídalo nic o skutečném stavu jeho trenérské duše, která žila hokejem vždy zjevně na sto procent. Luděk Bukač pouze inklinoval k tezi, že fundamentem je téměř výhradně příprava mužstva a na střídačce už trenér nemá valnou šanci osud utkání čímkoliv zvrátit.
Současně byl také zdatným a vytrvalým komentátorem i kritikem nešvarů českého hokeje. Dlouhodobě se například nepříliš lichotivě vyjadřoval o hokeji jako o byznysu a stroji na peníze.
Přesto i on procházel ve svém dlouhém a intenzivním hokejovém životě určitou názorovou genezí. Nejprve jako hráč, poté trenér a de facto průběžně coby mezinárodně uznávaný hokejový expert a publicista.
Během oněch šedesáti let dokázal racionálně vynášet na světlo byť i nepopulární predikce, jež se také později často naplnily, a nikdy neváhal pojmenovat skutečné problémy pravými jmény, i když tak činil s tradičním taktem a grácií. Logické pochopitelně je, že tímto konfrontačním stylem se nemohl zdaleka zavděčit vždy a všem. To ale ani nepatřilo k jeho ambicím.
V posledních letech k meritorně historicky prověřeným a sobě typickým hodnotám své trenérské kariéry (zmiňované filozofii tvrdé disciplíny a profesionality) přidával ještě jeden aspekt, jejž řadil nade všechny ostatní – radost ze hry, chuť hrát. „V současnosti převažuje tendence vše někomu určovat, ale hra nesmí být žádný stres,“nechal se Bukač slyšet ještě v závěru loňského roku.
Nejlepší reprezentační kouč Prakticky po celou dobu šedesáti let až do současnosti si udržoval dokonalý přehled o nových hokejových trendech a koncepcích ve světě. Luďka Bukače vždy zdobila kultivovaná, inteligentní a diskurzivní rétorika, ovládal čtyři světové jazyky stejně tak jako křehké umění diplomacie.
Vytvořil kompaktní mužstvo prvních českých mistrů světa. Položil tím základní stavební kámen k dalším, doposud největším úspěchům českého hokeje.
Můžeme proto pouze litovat, že takový člověk vlastně nikdy přímo neobhajoval zájmy českého hokeje v rámci Mezinárodní hokejové federace. Těžko si představit někoho, kdo by měl pro takovýto post optimálnější dispozice, zkušenosti a kvalifikaci. Opakovaně přitom odolal vábení ze světa politiky.
V posledních letech se věnoval především práci s malými hokejisty, přesto nezůstal jen u publikování odborných, odlidštěných elaborátů a metodických příruček. Je také autorem vlastní autobiografie, kterou naštěstí stačil dokončit a vydat ještě v říjnu loňského roku pod signifikantním názvem Moje hokejové století. Jaké vlastně bylo?
Luděk Bukač nedokázal žít bez hokeje. Jak si teď poradí český hokej bez něj?
Pro mě osobně zůstává Luděk Bukač vůbec tím nejlepším reprezentačním koučem, jakého kdy Československo či Česko v onom posledním hokejovém půlstoletí mělo.