Stavitel zlatých týmů
PRAHA Velice erudovaný trenér a odborník, který se dokázal o hokeji, a především o tom českém, bavit hodiny. Ale také despota a puntičkář, který dovedl z hráčů vymačkat absolutní maximum. Tak o Luďku Bukačovi alias „Bukansonovi“hovoří jeho svěřenci.
Jako reprezentační trenér dovedl k titulu mistrů světa dvě generace, každou z nich v jiném režimu. Tu první – československou za komunismu – postavil kolem končících matadorů Králíka, Richtera či Lukáče a nastupujících mladíků Šejby, Růžičky a Rosola. Svůj potenciál naznačili už na stříbrné olympiádě v Sarajevu 1984 a korunovali následující jaro na domácím šampionátu v Praze. Nezastavily je ani budoucí hvězdy NHL: Sověti Fetisov, Larionov, Makarov či Kanaďané Lemieux, Yzerman a Francis.
Čechoslováci ve finálové fázi jako první připravili o body tehdy suverénní Sověty (2:1), smetli USA (11:2) a v závěrečné bitvě neporažených o zlato udolali i díky Šejbovu hattricku Kanadu 5:3.
„Byl to vynikající psycholog. Jednoznačně nejlepší kouč, co mě vedl. Uměl odhadnout psychiku hráče a pak s ním po celý turnaj spolupracovat. Zároveň byl lidský, dokázal se s hráči zasmát,“vzpomíná pro LN tehdejší kapitán šampionů Dárius Rusnák.
„Sověti jsou lidi jako vy“
Ten připomněl slavný Bukačův tah, když Čechoslováci prohráli v závěrečném zápase základní skupiny se SSSR 1:5 a za dva dny se oba týmy utkaly ve finálové skupině. „Nechal nás se projít ve Stromovce, abychom si to sami mezi sebou vyříkali a pomohli klukům, kteří snášeli špatně psychický tlak. A pak při rozcvičce před zápasem zvýšil hlas a řval: ‚Co se bojíte? Vždyť jsou stejní lidi jako vy! Když nedostanete rychle gól, Sověti se pose*ou!‘ A přesně to se stalo. Nápor jsme přečkali. Vláďa Růžička dal po Myškinově chybě gól, ve 12. minutě jsme vedli 2:0 a Rusové už se z toho nevzpamatovali,“vzpomínal Rusnák na klíčový moment zápasu.
Druhým Bukačovým hvězdným momentem pak byl první titul mistrů světa pro Českou republiku v roce 1996, tedy 11 let po předchozím triumfu. I ve Vídni se Bukač držel svého osvědčeného receptu. Vedle zkušených matadorů Stavjani, Kadlece či Kučery postavil řadu mladíků – Výborného, Ujčíka, Vejvodu, Pateru, Procházku, Langa. A stejně tak jako v Praze zvolil nečekaného kapitána – jen 24letého Roberta Reichela.
„Před turnajem jsem týmu oznámil, že kapitánem na šampionátu bude Robert Reichel. A když se na mou otázku, zdali má někdo námitky, ozval jen Tonda Stavjaňa, řekl jsem: ‚Kapitánem je Robert‘,“uvedl Bukač ve své biografii Moje hokejové století.
A, světe, div se. Češi zvládli celý turnaj suverénně a z osmi zápasů jen jednou ztratili bod za remízu 2:2 s Norskem. Ve čtvrtfinále rozdrtili 6:1 Německo, v semifinále 5:0 Američany a ve slavném finále pak Češi porazili 4:2 Kanadu, když vítězný gól vstřelil v čase 59:41 Martin Procházka.
„Po převratu nám do hokeje i sportu obecně vlezl chaos. My s tou svobodou neuměli zacházet a panovaly představy, že vše rozhodují peníze. To přineslo pokles výkonnosti, hokej byl neúspěšný. A my se zase museli vrátit k myšlení, že úspěchu lze docílit jen na základě tréninku,“prozradil Bukač svůj recept na úspěch.
„Kluci jako Procházka, Patera, Reichel, Lang měli hokejové srdce. Vše podřídili úspěchu. Jako trenér občas cítíte, že mužstvo nějakou vaši radu považuje za zbytečnou, oni ne. V otázce tréninku a přípravy nám šli strašně na ruku. Vídeň byla začátek zlaté cesty. Měli v sobě touhu. Neuspokojili se prvním úspěchem a makali dál. Podle toho to taky v dalších letech vypadalo,“poukázal Bukač na vznik „zlaté“generace, která získala později i olympijské zlato v Naganu a na mistrovství světa v letech 1999, 2000, 2001 a 2005.
Jenže stavitel tohoto týmu už u triumfů chyběl. V létě 1996 totiž Češi v sestavě nabité Jágrem či Nedvědem pod Bukačovým vedením vyhořeli na Světovém poháru. „Pamatuji si to dobře – prohra 0:3 (se Švédskem) ve sportovní hale na Spartě. Lidé po nás házeli plechovkama. Já ale dodnes říkám – a nejsem sám –, že díky tomu, jakou jsme tehdy dostali facku, jsme potom vyhráli olympiádu,“vzpomíná Martin Ručinský.
Sám Bukač, který příští rok po Švédských hrách rezignoval na funkci trenéra, později přiznal, že právě Jágra a Nedvěda nezvládl v týmu ukočírovat. „Dostávali jsme nakládačku od Finů a já v průběhu hry mimoděk zabrousil pohledem vedle střídačky. Stáli tam Patera s Procházkou a Vejvodou. Kluci, kteří si nezasloužili zůstat stát mimo sestavu,“uznal Bukač.
Od té doby se stáhl do ústraní. Přesto byl v české hokejové sféře ještě donedávna velmi aktivní, když se nebál říct, co si myslí o současné výchově hráčů u nás. Sílu, aby se dostal z oboustranného zápalu plic, však již neměl.
Dvakrát přivedl národní tým k titulu mistrů světa. Po konci trenérské kariéry energicky poukazoval na nevábnou situaci v současném českém hokeji. To byl hokejový filozof Luděk Bukač, který v sobotu v 83 letech zemřel na selhání srdce. Vídeň byla začátek zlaté cesty. Tehdejší hráči měli v sobě touhu, neuspokojili se prvním úspěchem a makali dál. Podle toho to pak vypadalo.
Komentář k tématu čtěte na straně 11