Holení jako terapie

Nevím, jestli k mému dnešnímu pocitu přispěla zkušenost, anebo je to rys pozdního věku. Poradil bych se s psychologem, ale bojím se, že bych mu stejně nevěřil, pokud by se mnou v principu nesouhlasil a nestanovil mi příznivou diagnózu. Nač chodit k někomu, kdo nepotvrdí můj názor, můj pohled na věc a nesdělí mi, že vidím problémy správně – a je velká škoda, že je většina lidí nesdílí.

Není dne, abych nezahlédl článek, diskusi nebo rozbor problému přijetí nebo nepřijetí uprchlíků. Někdo cituje bibli a kritizuje vládu a politiky. Někdo straší jako o Halloweenu. Není dne, aby se neobjevil článek plný povzdechů nad naším sobectvím. O stránku dál lze najít obhajobu iracionálního strachu – a také varovaní, že pokud si nedáme pozor, hrozí nám

česko-moravský kalifát s centrem v Brně nebo v Uherském Hradišti.

Složitý problém vyvolává lavinu reakcí. Některé jsou nasměrovány citově, jiné vlastenecky, další protievropsky. Klub přátel rychlého řešení hájí tradici a kulturu naší země, o níž až donedávna věřili, že s pomocí evropských dotací pokvete. Teď by někteří rádi vystoupili z EU. Jiní se inspirují demografickými argumenty, narychlo přišpendlenými k ekonomice. Rodí se málo dětí do výrobního procesu. Plodnost mužů klesá. Už brzy neuslyšíme z kočárků chrastítka těch, kteří se nám mají postarat o budoucí důchod. Když občas zbude trochu místa na papíře nebo minuta ve vysílání, dozvídáme se, že se mění i počasí a hrozí, že ani těch pár budoucích důchodců, kteří přežijí pokus o evropský kalifát, nebude mít čeho se napít.

K dovršení všeho jen málokdo je schopen zpracovat složité téma věcně, aby z něho zmizely invektivy a osočení a na řádku vyskočila myšlenka. Na sociálních sítích místo dialogu lajkujeme a nelajkujeme. Palec nahoru anebo dolů. Meziprostor slouží k vlastní fotografii, k moudrům a citátům posbíraným z webu nebo ke snímku řízku, jehož portrét je zaslán friendům.

How lovely, říkám si jako středoškolák, abych šel s dobou.

Mám dojem, že nastal čas půstu. Důležitější než psát o něčem, o čem vím, že nikam nepovede, je nepsat o tom vůbec. Dokud kvůli své, jednosměrné pravdě hromadíme písmena, je to podobné, jako když nechci jít k psychologovi, protože se obávám, že jeho diagnóza by mi nevyhovovala.

Uvědomuju si, že psaní je – do jisté míry – kompulzivní porucha. Podobá se postižení člověka, který se stále vrací domů, aby si ověřil, že vypnul plyn.

Léčba není snadná. Vím to z vlastní zkušenosti. Mám občas při ranním holení také nutkání se vyjádřit. Pokud ale nával překonám a počkám do večerního čištění zubů – nutkání mizí jako holicí pěna v umyvadle.

Omlouvám se za dva tisíce sedm set dvacet pět zbytečných písmen s mezerami a jdu se raději terapeuticky oholit.

Tomáše Baldýnského dnes zastupuje spisovatel Ivan Kraus IVAN KRAUS