Když odchází kami – potomek bohů

Byť je současné Japonsko známé spíše kulturou anime a mangy, supermoderním světem robotů či poválečným pacifismem, institut císaře je jedním z nejdůležitějších zdrojů japonské identity a císař je patrně nejmilovanější společenskou figurou. Japonsko se pyšní titulem nejstarší světové monarchie, a sám císař je navíc výrazně odlišný od jiných podobných světových státníků.

Dle šintoistické tradice, která je s jeho postavou pevně svázána, je i současný císař Akihito potomkem nepřerušené rodové linie sahající více než dva a půl tisíce let do minulosti. V roce 660 před křesťanskou érou ji měl založit první panovník Džinmu, jenž byl dle mýtů potomkem sluneční bohyně Amaterasu. Tento narativ dává císaři obrovskou moc a legitimitu. Je vnímán nejen jako zástupce dlouhé tradice výrazně predatující založení moderního japonského státu, ale zároveň je chápán jako „kami“– potomek bohů.

Otázka božskosti císaře je ale ošemetná. Výraz „kami“nevyjadřuje, že by byl císař považován za boha, a ani on sám se tak nechápe. Termín označuje určitou nevšednost; unikátnost, v níž je krása a duchovno převažuje nad racionálním uvažováním. „Kami“lze najít v přírodě, ztělesněné v nezvyklé a starodávné stromy, kameny či třeba tvary pobřeží; stejně tak může jít o duše (či duchy) mrtvých předků. Nejsou odděleny od přírody, naopak, jsou její součástí a nemusí mít jen čistě pozitivní vlastnosti. Sám císař zosobňuje onu nevšední povahu bytí, ale i tak je součástí našeho světa či obecněji přírody.

Možná i proto bylo pro předchozího císaře Hirohita (vládl 1926–1989) nezvyklé, až nepochopitelné, když ho generál americké

armády v Tichomoří Douglas MacArthur donutil zřeknout se božskosti po japonské válečné kapitulaci. Hirohitovi jiná možnost nezbyla a prvního ledna 1946 v památné řeči se svého božského původu zřekl. MacArthurova žádost ovšem zrcadlila nepochopení toho, co císař pro společnost a tradici Šintó znamená.

Ve stínu regentů a šógunů

Po dlouhá staletí byl císař chápán právě jako symbol, vrchol náboženské tradice a ceremoniální postava. K tomuto stavu ovšem nedopomohla jen tradice „kami“, ale i politické ambice bohatých japonských klanů a zejména mocné rodiny Fudžiwarů. Postupem času se totiž vedle instituce císaře ustavila i instituce regenta, tedy rádce a „vykonavatele“císařské vůle. Prvotně měl regent vystupovat za nezletilého císaře, nicméně Fudžiwarům se moc a status zalíbily natolik, že jejich regenti zejména v období Heian (794–1185) začali vystupovat i za císaře zletilé. Ti tak pozbyli veškerého praktického politického vlivu.

Císařova symbolická povaha byla následně potvrzena nástupem šógunů, tedy válečnických generálů, kteří po staletích válek získali faktickou moc nad celým Japonskem. Za pomoci věrných samurajů uzamkli šógunové v období Edo (1603–1868) Japonsko světu, zakázali cizincům vstup na pevninu a systematicky se pokoušeli zemi uchránit od vnějšího vlivu. Často i za cenu krvavých čistek (známé jsou zejména tragické příběhy křesťanských misionářů, poměrně dobře ztvárněné ve Scorseseho filmu Mlčení).

S příjezdem amerických lodí a nástupem mladé generace technokratů v polovině 19. století se japonský systém se šógunem v čele definitivně rozpadl. Vystřídalo ho období 1868–1912 nazývané Meidži (Mimochodem každý císař po své smrti převezme jméno éry, v níž žil a která je s ním spojena. Současný císař Akihito tedy získá jméno „Heisei“.), které provázelo rapidní vyrovnávání se se západním světem, jež následně vyústilo v krvavý kolonialismus a hrůzy druhé světové války v Asii.

Válka se ovšem císaře významně nedotkla. Američané prosadili pouze zřeknutí se božského původu, ale císaře před tokijské tribunály neposlali. Báli se, že by to rozkolísalo už tak zničenou společnost a nevytvořilo podmínky pro poválečnou rekonstrukci. V japonské společnosti byl navíc jasně zřejmý narativ mírového císaře, který za válku nenese žádnou odpovědnost. Lidé věřili, že Hirohito byl rukojmím válečného vůdce Tódžoa a jeho kabinetu; edikty vydával jen na popud vlády a ve skrytu duše s válkou nesouhlasil. Velebili ho za ukončení konfliktu a vyhlášení kapitulace.

Možná i proto ovšem nedošlo v zemi vycházejícího slunce k větší společenské očistě. Diskuse o roli císaře ve válce, které se časem vynořily, byly sporadické a sdílené jen ve velmi úzkých komunitách komunistů a radikálů. Naprostá většina společnosti narativ císaře jako oběti přijala. Ba co víc, vztáhla jej na celé válečné Japonsko.

Čím dál častěji bylo v nacionalistických kruzích slyšet, že Japonsko bylo do války vtaženo, že se snažilo bránit Asii před západní expanzí, že je nutné válku chápat v kontextu ekonomické krize a západního imperialismu. Důraz kladli nacionalisté také na Hirošimu a Nagasaki a poukazovali na nesmírné utrpení generací hibakuša (obětí zasažených radiací). Na politický vrchol se postupně vraceli politici, kteří zastávali vysoké funkce v předválečných či přímo válečných kabinetech: v letech 1957–1960 byl premiérem někdejší správce Mandžuska a ministr municí v Tódžoově vládě Nobusuke Kiši, jehož vnuk Šinzó Abe je premiérem dnes.

Postava císaře v tomto ohledu neměla nejlehčí pozici. V japonské společnosti byla chápána jako symbol tradice a byla široce vzývána nacionalistickými skupinami a politiky. V poválečném Japonsku měla ale hrát roli ochránce pacifismu, demokracie a liberalismu, tedy hodnot, s nimiž nacionalisté obecně nesouhlasili. Navíc byl Hirohito bytostně spojen s válkou. Až současnému císaři Akihitovi se podařilo z tohoto schizmatu vymanit a stát se opravdovým symbolem poválečného mírového Japonska. Této role se přitom zhostil s obrovským pochopením, pokorou a grácií.

Narodil v prosinci roku 1933. Když válka skončila, bylo mu tedy necelých dvanáct let. Za poválečné americké okupace se učil angličtině a západním zvykům. Oženil se – po schválení příslušných orgánů – s ženou „z lidu“jménem Mičiko, kterou potkal na tenisových kurtech. Spolu s ní pak vychoval tři děti: syny Naruhita (nastupující císař), Fumihita (znám jako princ Akišino) a dceru Sajako. Studoval politické vědy, ovšem obor nikdy nedokončil. Místo toho si postupně oblíbil studium mořských ryb a stal se – podobně jako jeho otec – středně významným ichtyologem.

Mnohem věhlasnější je ovšem Akihitův přístup k japonské minulosti a k ostatním asijským státům. Vystupoval vždy jako smířlivý státník. Opakovaně navštěvoval Jižní Koreu, Čínu a ostatní asijské země, které trpěly pod japonskou válečnou nadvládou. Trpělivě a pokorně mluvil s politickými představiteli a omlouval se za japonské válečné činy. Stejně tak působil i dovnitř japonské společnosti. Dobře to ilustruje událost, k níž došlo v roce 1990, tedy nedlouho poté, co nastoupil na chryzantémový trůn. Starosta japonského města Nagasaki Hitoši Motošima tehdy veřejně zpochybnil narativ císaře jako válečné oběti, když zmínil, že Hirohito mohl hrát roli ve válce. Motošima obdržel tisíce výhrůžek od pravicových nacionalistů, které se nakonec i zhmotnily ve skutečný pokus o atentát. Postřeleného Motošimu vzápětí Akihito navštívil a popřál mu brzké uzdravení, byť se kriticky vyjadřoval k roli jeho otce během druhé světové války.

Éra harmonického řádu

I proto byl Akihito vnímán v japonské společnosti někdy poměrně paradoxně. Nacionalistické skupiny uznávaly jeho majestát a instituci, ovšem často nesouhlasily s jeho činy a omluvnými gesty. Určité napětí panovalo i mezi císařem a současným japonským premiérem Šinzóem Abem. Abe totiž pochází z rodiny konzervativních pravicových politiků. Je nositelem dlouhé tradice vysokých úředníků z vládnoucí Liberálně demokratické strany a opakovaně volá po návratu k silnému, stabilnímu a tradičnímu Japonsku. Byl či je členem mnoha parlamentních i mimoparlamentních uskupení, která podporují tradiční složky japonské společnosti, a byť jde o zkušeného diplomata a rétora, jenž se nadále hájí pacifismem, v různých otázkách interpretace historie vystupoval bok po boku s nacionalistickými skupinami. Abe volá po změně mírové ústavy, na které je poválečné Japonsko postaveno, a věří v aktivnější zapojení země vycházejícího slunce do světové politiky, včetně vojenských misí.

Když Akihito oznámil abdikaci (bylo to mimochodem měsíc poté, co Abe oznámil úmysl změnit mírovou ústavu, čímž tuto zprávu zastínil), stál premiér před paradoxní situací: na jednu stranu v mnoha věcech nesouhlasil s liberálním a smířlivým Akihitem, na druhou stranu je abdikace japonského císaře něčím naprosto výjimečným, co odporuje moderní tradici japonského státu (od ústavy přijaté v roce 1889, do té doby byla abdikace jevem častějším).

Abe nicméně připravil všechny podmínky pro to, aby císař odstoupit mohl, a to ještě před olympijskými hrami, které jsou naplánovány do Tokia na příští rok. Kvůli tomu bylo nutné přijmout zákony, které abdikaci upravují, vyřešit status odstupujícího císaře (bude nově nazýván „emeritní císař“), ustavit nové sváteční dny, zvolit jméno nastupující éry a projít dlouhým a náročným kolečkem rituálů, které k abdikaci patří – včetně návštěvy hrobky prvního z císařského rodu Džinmua v Naře či místa posledního odpočinku Akihitova otce Hirohita v Tokiu.

Pětaosmdesátiletý Akihito, kterého dlouhodobě provázely zdravotní problémy, formálně odstoupí na konci dubna a od prvního května jej nahradí jeho prvorozený syn. Jeho narozeniny se změní ve státní svátek a jeho nástupem na trůn se otočí list v japonském kalendáři. Začne nová éra jménem Reiwa (v překladu harmonický řád), a japonský letopočet tedy odstartuje od nuly. Tranzice bude formálně zakončena korunovační ceremonií 22. října, na niž budou pozváni zástupci všech států světa.

Co od nového císaře můžeme čekat? S největší pravděpodobností kontinuitu. Naruhito mnohokrát řekl, že hodlá pokračovat v práci svého otce. Podobně jako on má i Naruhito zkušenost se západními zvyky. Vedle japonské univerzity pro nobilitu Gakušúin vystudoval také Oxford, dlouhodobě se věnuje humanitární činnosti, a to zejména zajištění dodávek pitné vody do postižených oblastí třetího světa. Vždy vystupoval jako ochránce slabších a utiskovaných. Ve své roli korunního prince podnikl cesty do okolních států včetně Vietnamu (byl prvním princem, který kdy tuto zemi oficiálně navštívil) a zasazoval se o posílení bilaterálních vztahů. Jeho koníčkem je hra na violu. Učil se sice hrát na housle, ale sám se rozhodl, že jsou příliš sólistickým nástrojem, který nedostatečně podporuje kolektiv.

Naruhito se stane 126. císařem v nejstarší monarchii na světě. Bude rovněž prvním císařem, který se narodil po konci druhé světové války. Pokud dodrží svůj slib a bude následovat ve stopách svého otce, císařský majestát jistě neoslabí.

V noci z úterý na středu zažije Japonsko převratnou změnu: vládnoucí císař Akihito abdikuje a na jeho místo usedne syn Naruhito. Událost, která se uskuteční poprvé za více než dvě staletí, má obrovský symbolický význam. Pro císařskou rodinu i celé Japonsko. Co od ní můžeme čekat? A jak se v průběhu času proměňuje císařova role? Až se princ Naruhito ujme chryzantémového trůnu, jeho narozeniny se změní ve státní svátek a v japonském kalendáři začne nová éra jménem Reiwa

Autor působí na katedře asijských studií Metropolitní univerzity Praha