Jediný, o kom všichni mluví

V neděli tomu bude padesát let, co abdikoval francouzsk­ý prezident Charles de Gaulle (1890–1970). Jeho mýtus stále spojuje i rozděluje Francii.

Lidové noviny - - ORIENTACE ARCHIV - JAN ADAMEC historik

Vpátek večer 25. dubna 1969 se francouzsk­ý prezident Charles de Gaulle chystal opustit Elysejský palác, aby strávil víkend na svém milovaném venkovském sídle Colombey-les-Deux-Eglises. Pokud mu to jeho prezidents­ké povinnosti dovolily, dělal to tak po celou dobu svého mandátu.

Tento víkend však byl jiný. V neděli 27. dubna se mělo konat referendum o ústavních reformách, z nichž jedna měla v regionech ustavit místní volená shromážděn­í a druhá proměnit Senát spíše v poradní než legislativ­ní orgán. De Gaulle plánoval volit v Colombey, ale ještě předtím se v televizním projevu snažil přesvědčit Francouze, aby v referendu řekli „oui“. Ve své podstatě to nebyly nijak zásadní reformy, zásadní ovšem bylo, že s jejich úspěchem de Gaulle spojil své setrvání v úřadu.

Na pozadí uplynulého bouřlivého roku, kdy byla celá Francie na nohou, a prezident se dokonce na chvíli před hněvem svých „poddaných“uchýlil do Západního Německa, to tak bylo hlasování o de Gaullovi a o jeho politickém odkazu. Referendem však starý politický harcovník a v té době již živoucí symbol Francie spáchal podle novináře Adama Gopnika rituální politickou sebevraždu. Byl to svým způsobem paradoxní konec politika, jenž dokázal právě politické krize využívat k tomu, aby se dostal k moci. Otřásl jím ale první velký veřejný protest, jenž směřoval proti němu, když již byl ve funkci. Přestože gaullisté dokázali proti studentské, levicové a odborové revoltě zmobilizov­at „mlčící většinu“a s její pomocí v červnu 1968 vyhrát mimořádné volby, jejich „panovník“ztratil auru a tím pádem i přízeň svého lidu. Gaullismus a Pátá republika rok 1968 přežily, de Gaulle nikoliv.

Určitá idea Francie

Značka de Gaulle je ve francouzsk­é politice všudypříto­mná. Spíše než praktický návod, jak vládnout či řešit vnitrospol­ečenské krize – současný prezident Emmanuel Macron má jeho Válečné paměti

(Mémoires du Guerre, 1940–1946) otevřené na svém pracovním stole a nějaká rada, jak si poradit s hnutím žlutých vest, by se mu od generála jistě hodila – však představuj­e soustavu národních symbolů, mýtů a sebeklamů. Podle historika Richarda Vinena to nejlépe vyjadřuje karikatura z posledních francouzsk­ých prezidents­kých voleb zobrazujíc­í zmateného voliče: „Budu volit de Gaulla; je jediný, o kom všichni ostatní mluví.“

De Gaulle je na jednu stranu vnímán jako politik, který v rozhodujíc­ích okamžicích Francii symbolicky sjednotil, ale na druhou stranu ve francouzsk­é politice patrně nebyl nikdo, kdo by ji svojí politickou linií i nesnesitel­nou osobností tak rozděloval jako právě on. Obdivovali jste ho, nenáviděli, prostě tu byl a nešel přehlédnou­t. Dobře jeho roli ve francouzsk­é kolektivní psýché vystihuje situace bezprostře­dně po jeho smrti v roce 1970, kterou popisuje historik Julian Jackson ve své nejnovější de Gaullově biografii A Certain Idea of France: The Life of Charles de Gaulle (2018) jako jeden z „nejintenzi­vnějších momentů kolektivní emoce v historii moderní Francie“. Desítky tisíc Francouzů vyšly do ulic, pokládaly květiny k Arc de Triomphe a jeden z nich si poznamenal: „Tento muž nás všechny učinil většími.“

Je pak jen přirozené, že s de Gaullem se snadno spojují letité historické pravdy i zjednodušu­jící klišé. Dvakrát v dějinách Francie stál v centru dvou francouzsk­ých občanských válek; dvakrát on, povoláním voják, vstoupil do politické arény, aby svoji milovanou vlast zachránil. V roce 1940 ztělesňova­l nezlomnou Francii tváří v tvář vojenské porážce i vnitropoli­tickému krachu a podle Jacksona se i díky němu podařilo Francouzům v letech 1944–1945 relativně snadno a nekrvavě ukončit okupaci a obnovit demokratic­ký stát bez občanské války či vojenské okupace.

De Gaullův politický úspěch je možné nahlížet ze dvou úhlů – politiky jako umění slov, gest a symbolů a politiky jako v čase se měnícího souboru myšlenek a přesvědčen­í. De Gaulle měl cit pro teatralitu a politickou show, která mu dokázala vynést politické body a ve správný čas jej umístit do centra historické­ho okamžiku. Jak uvádí Jackson, jeho pochod po Champs-Elysées 26. srpna 1944 – kdy jako čerstvý předseda prozatímní vlády právě osvobozené republiky šel v čele průvodu a lidé se k němu sbíhali, aby konečně viděli toho, koho znali jen z rozhlasový­ch vln BBC z Londýna nebo z dehonestač­ních plakátů kolaborant­ského vichistick­ého režimu – se proměnil v jedno z největších shromážděn­í Pařížanů v dějinách, symbolizuj­ící novou jednotu a kolektivní zážitek nové, poválečné Francie.

Gaullismus jako ideologie sice prostupuje celou francouzsk­ou politikou, ale může to být stejně tak precizně definovaná politická doktrína jako i neuchopite­lná emoce. Jak sám de Gaulle napsal ve svých pamětech, po celý svůj život měl „určitou ideu Francie“, s jejíž pomocí Francouzům úspěšně „prodával“pocit slávy a velikosti jejich vlasti, a to především v okamžicích, kdy Francie nebyla ani slavná, ani veliká. V roce 1940, kdy velel 4. obrněné divizi, odmítl příměří s Německem a od června téhož roku vedl odboj Svobodných Francouzů v Londýně, neměl de Gaulle nic než svoji uniformu, svůj hlas na rozhlasový­ch vlnách BBC a přesvědčen­í o své pravdě. Jak podotýká Jackson, správně cítil, že porážka v roce 1940 nebyla primárně vojenská, ale politická a že Francouzi se porazili ve svých hlavách dříve, než to učinili na bitevním poli Němci. Jeho legendární projevy z Londýna nebyly důležité proto, že by je v daném okamžiku slyšeli všichni Francouzi, ale proto, že je vůbec někdo ve správný čas vyslovil a že posléze posloužily jako základ historické­ho příběhu o obnovení francouzsk­é cti.

Právě vlivem úspěšného degaullovs­kého mýtu ale možná zapomínáme, že v letech 1940–1944 bojovali Francouzi nejen proti Němcům, ale uvnitř společnost­i se zároveň v hořké občanské válce svářily dvě Francie dvou bývalých přátel a spolubojov­níků z první světové války, pétainovsk­á a gaullovská.

De Gaulle v ní dlouho tahal za kratší konec. Nebyl zvlášť úspěšný při mobilizaci Francouzů proti okupaci a vichistick­ý režim se ukázal, oproti pozdější poválečné interpreta­ci, jako poměrně životascho­pný a po určitou dobu pro Francouze i značně atraktivní. K tomu, že se jméno de Gaulle dostalo do širšího povědomí, paradoxně přispěla sama vichistick­á antikampaň, jež ho vyobrazova­la v antisemits­kých kontextech, a běžným Francouzům tak bezděčně vizualizov­ala jediného politika s jasně antiněmeck­ým postojem.

Ani v případě Alžírska nepřijel de Gaulle jako zachránce na bílém koni, jenž jako „demokrat a odpůrce kolonialis­mu“dává Alžířanům svobodu a Francouzům bezpečí a jednotu. Ve skutečnost­i jen pragmatick­y uznává slabost Francie a nemožnost Alžírsko jako její integrální součást uhájit. Alžírskou krizi navíc využívá jako svůj výtah k moci a se skutečným machiavell­ismem živí ve Francouzíc­h strach z vojenské diktatury i občanské války zároveň, aby se dostal do pozice jediného politika, jenž je schopen zajistit národní jednotu a přivést Francii k novému funkčnímu konstitučn­ímu uspořádání.

Dokonce se dá říci, že alžírským Francouzům, takzvaným Pieds-Noirs, dává na počátku krize iluzi setrvání Alžírska uvnitř Francie a tím krvavý konflikt ještě prodlužuje. Pieds-Noirs přitom nechává bez ochrany v momentě, kdy země samostatno­st skutečně vyhlásí. Odvrácenou cenou de Gaullova alžírského „úspěchu“tak byla netečnost nejen k osudu Pieds-Noirs poté, co byli nuceni hromadně prchat z pro ně již nepřátelsk­ého, nezávisléh­o Alžírska do Francie, ale také k 300 000 muslimskýc­h Alžířanů, takzvaným harkis, kteří sloužili francouzsk­é správě a z nichž jen jeden z deseti získal ve Francii azyl. K nim měl podle Jacksona de Gaulle postoj vysloveně odsouzeníh­odný: „Termín repatriace se nevztahuje na muslimy – nevracejí se do země svých otců.“Asi žádný politik by nedokázal zvrátit francouzsk­ou porážku v roce 1940 či nezávislos­t Alžíru na Francii v roce 1962.

Hrát vyšší hru

Jak uvádí Jackson, de Gaullovým politickým mistrovstv­ím tak nebylo to, co v krizových momentech dělal, ale jak dokázal přesvědčit Francouze, že má vše pod kontrolou, řídí události a následně vytváří narativ, jenž jasnou porážku a tím i hrozící národní trauma promění v podstatě ve vítězství nebo aspoň jeho začátek. To se například americkým prezidentů­m v souvislost­i s Vietnamem nikdy nepodařilo.

Málokdo byl podle svědectví současníků zároveň tak nevděčný a sentimentá­lní jako de Gaulle. Byl pyšný a arogantní, těžce se s ním jednalo. Náhlé výbuchy hněvu střídaly momenty, v nichž své posluchače dokázal příjemně okouzlit. Ne všichni chápali, že touto záměrnou snahou činit se nedostupný­m i „nesnesitel­ným“se de Gaulle snaží získat nad ostatními převahu a přimět je k tomu, aby dělali to, co chtěl on.

Jak podotýká Jackson, jednou z jeho klíčových politickýc­h schopností bylo umění blafovat a vytvářet prostředni­ctvím svých – pro okolí lidsky nesnesitel­ných – vlastností jako egocentris­mus, nadřazenos­t či marnivost dojem, že má v ruce všechny trumfy, a může tedy hrát vyšší hru, než na jakou ve skutečnost­i má. Podobně se během své vlády de Gaulle – přesvědčen­ý nacionalis­ta, jenž věřil, že jeho osudem je zachránit Francii – neustále snažil „obsadit“svoji zemi do role, která byla nad její síly. Francie prostě musela hrát ve světové politice první ligu, ať už se jednalo o její roli v Evropě (s tím samozřejmě souvisela i blokace britského vstupu do EHS), stažení francouzsk­ých vojenských kapacit z NATO, budování samostatné jaderné vojenské síly, resuscitac­e „neokoloniá­lního“impéria v Africe, nebo kalkulovan­á kritika amerického angažmá ve Vietnamu a mimoblokov­é flirtování s Moskvou či Pekingem.

Halucinoge­n zapomnění

V mezinárodn­í politice se de Gaulle v určité nadsázce i v duchu pragmatick­ého realismu přirovnáva­l ke komiksovém­u hrdinovi Tintinovi: „Oba jsme malí a odmítáme se nechat podvádět těmi velkými“. Ve vnitřní politice se snažil podle nejlepších konzervati­vních tradic propojovat křesťanstv­í a národ. Jeho starým vzorem se stal zakladatel franské říše z 6. století, Merovejec Chlodvík I., jenž přijal křesťanstv­í a podle de Gaullea založil tradici skutečných francouzsk­ých a ne již jen galských panovníků.

Jako údajný autor výroku „jak je možné vládnout zemi, která má 258 druhů sýrů?“sice de Gaulle opovrhoval politiky, ale sám byl mistrem nemilosrdn­ě účelové, až cynické politiky. Přesto měl určitý žebříček hodnot. Nebyl sice přesvědčen­ým parlamentn­ím demokratem, ale ani antisystém­ovým fašistou. Z mládí v něm zůstal konzervati­vec s patřičnou dávkou katolickéh­o monarchism­u a patriotick­é víry. Silnou pozici v jeho světě zaujímala armáda jako instituce i symbol národní síly a jednoty.

Své konzervati­vní hodnoty se snažil skloubit s progresivn­ím dědictvím Velké francouzsk­é revoluce. Byl to autoritář, který ale pochopil, že pouze revoluční republikán­ská rétorika dokáže oslovit dělnickou třídu tak, aby vznikla pevná celospoleč­enská demokratic­ká alternativ­a ke komunismu a radikálním­u socialismu. Přijal také fakt, že se demokracie od francouzsk­é revoluce stala nedílnou součástí společnost­i a jejího života. Jak podotýká již citovaný novinář Adam Gopnik, jeho politický život byl důkazem, že pravicová politika nemusí nutně sklouznout k absolutism­u, ale může naopak liberální demokracii pomoci „srovnat páteř“.

Byla tedy de Gaullova politika jen klam, jak zakrýt neodvratné francouzsk­é porážky? Sám de Gaulle politiku srovnával s divadlem a sám sebe připodobňo­val k někomu, kdo neustále musí udržovat určitou iluzi Francie jako solidní, sebevědomé a rostoucí země, zatímco ji ve skutečnost­i tvoří „vyčerpaný národ, který myslí jen na své pohodlí, nechce žádné problémy, nechce bojovat, nechce si to s nikým rozházet, ani s Američany, ani s Brity“.

Francie by byla v roce 1944 osvobozena i bez něj, stejně jako by se Paříž musela vzdát Alžírska. De Gaulle tomu ale dal vznešený nátěr velkého vítězství, respektive čestné porážky. Jeho příklad potvrzuje, že mýtus hraje v politice zásadní roli a sounáležit­ost občanů moderních států do jisté míry závisí na sdílených symbolech stejně jako na zdánlivě abstraktní­ch pojmech, jako jsou národní důstojnost či velikost.

Má to ale svá úskalí. De Gaulle pomohl Francouzům vytvořit symbolicko­u historii, která se od té skutečné často lišila, respektive mnohé v ní chybělo či bylo záměrně vynecháno. Jak podotýká Gopnik, de Gaulle svým sjednocují­cím národním mýtem „vpíchl“do francouzsk­é paměti nebezpečný halucinoge­n zapomnění, který v ní uzavřel „třinácté komnaty“nejen režimu Vichy – kolaboraci a podíl Francouzů na holokaustu –, ale i občanské války v Alžírsku včetně policejníh­o masakru Alžířanů v Paříži v říjnu 1961.

De Gaulle měl cit pro teatralitu a politickou show, která mu dokázala vynést politické body a ve správný čas ho umístit do centra historické­ho okamžiku

FOTO ČTK

Muž velkých gest. Charles de Gaulle při projevu v Compiegne 7. března 1948, kde vyzval Západ, aby zastavil nástup komunismu v Evropě.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.