Jediný, o kom všichni mluví
V neděli tomu bude padesát let, co abdikoval francouzský prezident Charles de Gaulle (1890–1970). Jeho mýtus stále spojuje i rozděluje Francii.
Vpátek večer 25. dubna 1969 se francouzský prezident Charles de Gaulle chystal opustit Elysejský palác, aby strávil víkend na svém milovaném venkovském sídle Colombey-les-Deux-Eglises. Pokud mu to jeho prezidentské povinnosti dovolily, dělal to tak po celou dobu svého mandátu.
Tento víkend však byl jiný. V neděli 27. dubna se mělo konat referendum o ústavních reformách, z nichž jedna měla v regionech ustavit místní volená shromáždění a druhá proměnit Senát spíše v poradní než legislativní orgán. De Gaulle plánoval volit v Colombey, ale ještě předtím se v televizním projevu snažil přesvědčit Francouze, aby v referendu řekli „oui“. Ve své podstatě to nebyly nijak zásadní reformy, zásadní ovšem bylo, že s jejich úspěchem de Gaulle spojil své setrvání v úřadu.
Na pozadí uplynulého bouřlivého roku, kdy byla celá Francie na nohou, a prezident se dokonce na chvíli před hněvem svých „poddaných“uchýlil do Západního Německa, to tak bylo hlasování o de Gaullovi a o jeho politickém odkazu. Referendem však starý politický harcovník a v té době již živoucí symbol Francie spáchal podle novináře Adama Gopnika rituální politickou sebevraždu. Byl to svým způsobem paradoxní konec politika, jenž dokázal právě politické krize využívat k tomu, aby se dostal k moci. Otřásl jím ale první velký veřejný protest, jenž směřoval proti němu, když již byl ve funkci. Přestože gaullisté dokázali proti studentské, levicové a odborové revoltě zmobilizovat „mlčící většinu“a s její pomocí v červnu 1968 vyhrát mimořádné volby, jejich „panovník“ztratil auru a tím pádem i přízeň svého lidu. Gaullismus a Pátá republika rok 1968 přežily, de Gaulle nikoliv.
Určitá idea Francie
Značka de Gaulle je ve francouzské politice všudypřítomná. Spíše než praktický návod, jak vládnout či řešit vnitrospolečenské krize – současný prezident Emmanuel Macron má jeho Válečné paměti
(Mémoires du Guerre, 1940–1946) otevřené na svém pracovním stole a nějaká rada, jak si poradit s hnutím žlutých vest, by se mu od generála jistě hodila – však představuje soustavu národních symbolů, mýtů a sebeklamů. Podle historika Richarda Vinena to nejlépe vyjadřuje karikatura z posledních francouzských prezidentských voleb zobrazující zmateného voliče: „Budu volit de Gaulla; je jediný, o kom všichni ostatní mluví.“
De Gaulle je na jednu stranu vnímán jako politik, který v rozhodujících okamžicích Francii symbolicky sjednotil, ale na druhou stranu ve francouzské politice patrně nebyl nikdo, kdo by ji svojí politickou linií i nesnesitelnou osobností tak rozděloval jako právě on. Obdivovali jste ho, nenáviděli, prostě tu byl a nešel přehlédnout. Dobře jeho roli ve francouzské kolektivní psýché vystihuje situace bezprostředně po jeho smrti v roce 1970, kterou popisuje historik Julian Jackson ve své nejnovější de Gaullově biografii A Certain Idea of France: The Life of Charles de Gaulle (2018) jako jeden z „nejintenzivnějších momentů kolektivní emoce v historii moderní Francie“. Desítky tisíc Francouzů vyšly do ulic, pokládaly květiny k Arc de Triomphe a jeden z nich si poznamenal: „Tento muž nás všechny učinil většími.“
Je pak jen přirozené, že s de Gaullem se snadno spojují letité historické pravdy i zjednodušující klišé. Dvakrát v dějinách Francie stál v centru dvou francouzských občanských válek; dvakrát on, povoláním voják, vstoupil do politické arény, aby svoji milovanou vlast zachránil. V roce 1940 ztělesňoval nezlomnou Francii tváří v tvář vojenské porážce i vnitropolitickému krachu a podle Jacksona se i díky němu podařilo Francouzům v letech 1944–1945 relativně snadno a nekrvavě ukončit okupaci a obnovit demokratický stát bez občanské války či vojenské okupace.
De Gaullův politický úspěch je možné nahlížet ze dvou úhlů – politiky jako umění slov, gest a symbolů a politiky jako v čase se měnícího souboru myšlenek a přesvědčení. De Gaulle měl cit pro teatralitu a politickou show, která mu dokázala vynést politické body a ve správný čas jej umístit do centra historického okamžiku. Jak uvádí Jackson, jeho pochod po Champs-Elysées 26. srpna 1944 – kdy jako čerstvý předseda prozatímní vlády právě osvobozené republiky šel v čele průvodu a lidé se k němu sbíhali, aby konečně viděli toho, koho znali jen z rozhlasových vln BBC z Londýna nebo z dehonestačních plakátů kolaborantského vichistického režimu – se proměnil v jedno z největších shromáždění Pařížanů v dějinách, symbolizující novou jednotu a kolektivní zážitek nové, poválečné Francie.
Gaullismus jako ideologie sice prostupuje celou francouzskou politikou, ale může to být stejně tak precizně definovaná politická doktrína jako i neuchopitelná emoce. Jak sám de Gaulle napsal ve svých pamětech, po celý svůj život měl „určitou ideu Francie“, s jejíž pomocí Francouzům úspěšně „prodával“pocit slávy a velikosti jejich vlasti, a to především v okamžicích, kdy Francie nebyla ani slavná, ani veliká. V roce 1940, kdy velel 4. obrněné divizi, odmítl příměří s Německem a od června téhož roku vedl odboj Svobodných Francouzů v Londýně, neměl de Gaulle nic než svoji uniformu, svůj hlas na rozhlasových vlnách BBC a přesvědčení o své pravdě. Jak podotýká Jackson, správně cítil, že porážka v roce 1940 nebyla primárně vojenská, ale politická a že Francouzi se porazili ve svých hlavách dříve, než to učinili na bitevním poli Němci. Jeho legendární projevy z Londýna nebyly důležité proto, že by je v daném okamžiku slyšeli všichni Francouzi, ale proto, že je vůbec někdo ve správný čas vyslovil a že posléze posloužily jako základ historického příběhu o obnovení francouzské cti.
Právě vlivem úspěšného degaullovského mýtu ale možná zapomínáme, že v letech 1940–1944 bojovali Francouzi nejen proti Němcům, ale uvnitř společnosti se zároveň v hořké občanské válce svářily dvě Francie dvou bývalých přátel a spolubojovníků z první světové války, pétainovská a gaullovská.
De Gaulle v ní dlouho tahal za kratší konec. Nebyl zvlášť úspěšný při mobilizaci Francouzů proti okupaci a vichistický režim se ukázal, oproti pozdější poválečné interpretaci, jako poměrně životaschopný a po určitou dobu pro Francouze i značně atraktivní. K tomu, že se jméno de Gaulle dostalo do širšího povědomí, paradoxně přispěla sama vichistická antikampaň, jež ho vyobrazovala v antisemitských kontextech, a běžným Francouzům tak bezděčně vizualizovala jediného politika s jasně antiněmeckým postojem.
Ani v případě Alžírska nepřijel de Gaulle jako zachránce na bílém koni, jenž jako „demokrat a odpůrce kolonialismu“dává Alžířanům svobodu a Francouzům bezpečí a jednotu. Ve skutečnosti jen pragmaticky uznává slabost Francie a nemožnost Alžírsko jako její integrální součást uhájit. Alžírskou krizi navíc využívá jako svůj výtah k moci a se skutečným machiavellismem živí ve Francouzích strach z vojenské diktatury i občanské války zároveň, aby se dostal do pozice jediného politika, jenž je schopen zajistit národní jednotu a přivést Francii k novému funkčnímu konstitučnímu uspořádání.
Dokonce se dá říci, že alžírským Francouzům, takzvaným Pieds-Noirs, dává na počátku krize iluzi setrvání Alžírska uvnitř Francie a tím krvavý konflikt ještě prodlužuje. Pieds-Noirs přitom nechává bez ochrany v momentě, kdy země samostatnost skutečně vyhlásí. Odvrácenou cenou de Gaullova alžírského „úspěchu“tak byla netečnost nejen k osudu Pieds-Noirs poté, co byli nuceni hromadně prchat z pro ně již nepřátelského, nezávislého Alžírska do Francie, ale také k 300 000 muslimských Alžířanů, takzvaným harkis, kteří sloužili francouzské správě a z nichž jen jeden z deseti získal ve Francii azyl. K nim měl podle Jacksona de Gaulle postoj vysloveně odsouzeníhodný: „Termín repatriace se nevztahuje na muslimy – nevracejí se do země svých otců.“Asi žádný politik by nedokázal zvrátit francouzskou porážku v roce 1940 či nezávislost Alžíru na Francii v roce 1962.
Hrát vyšší hru
Jak uvádí Jackson, de Gaullovým politickým mistrovstvím tak nebylo to, co v krizových momentech dělal, ale jak dokázal přesvědčit Francouze, že má vše pod kontrolou, řídí události a následně vytváří narativ, jenž jasnou porážku a tím i hrozící národní trauma promění v podstatě ve vítězství nebo aspoň jeho začátek. To se například americkým prezidentům v souvislosti s Vietnamem nikdy nepodařilo.
Málokdo byl podle svědectví současníků zároveň tak nevděčný a sentimentální jako de Gaulle. Byl pyšný a arogantní, těžce se s ním jednalo. Náhlé výbuchy hněvu střídaly momenty, v nichž své posluchače dokázal příjemně okouzlit. Ne všichni chápali, že touto záměrnou snahou činit se nedostupným i „nesnesitelným“se de Gaulle snaží získat nad ostatními převahu a přimět je k tomu, aby dělali to, co chtěl on.
Jak podotýká Jackson, jednou z jeho klíčových politických schopností bylo umění blafovat a vytvářet prostřednictvím svých – pro okolí lidsky nesnesitelných – vlastností jako egocentrismus, nadřazenost či marnivost dojem, že má v ruce všechny trumfy, a může tedy hrát vyšší hru, než na jakou ve skutečnosti má. Podobně se během své vlády de Gaulle – přesvědčený nacionalista, jenž věřil, že jeho osudem je zachránit Francii – neustále snažil „obsadit“svoji zemi do role, která byla nad její síly. Francie prostě musela hrát ve světové politice první ligu, ať už se jednalo o její roli v Evropě (s tím samozřejmě souvisela i blokace britského vstupu do EHS), stažení francouzských vojenských kapacit z NATO, budování samostatné jaderné vojenské síly, resuscitace „neokoloniálního“impéria v Africe, nebo kalkulovaná kritika amerického angažmá ve Vietnamu a mimoblokové flirtování s Moskvou či Pekingem.
Halucinogen zapomnění
V mezinárodní politice se de Gaulle v určité nadsázce i v duchu pragmatického realismu přirovnával ke komiksovému hrdinovi Tintinovi: „Oba jsme malí a odmítáme se nechat podvádět těmi velkými“. Ve vnitřní politice se snažil podle nejlepších konzervativních tradic propojovat křesťanství a národ. Jeho starým vzorem se stal zakladatel franské říše z 6. století, Merovejec Chlodvík I., jenž přijal křesťanství a podle de Gaullea založil tradici skutečných francouzských a ne již jen galských panovníků.
Jako údajný autor výroku „jak je možné vládnout zemi, která má 258 druhů sýrů?“sice de Gaulle opovrhoval politiky, ale sám byl mistrem nemilosrdně účelové, až cynické politiky. Přesto měl určitý žebříček hodnot. Nebyl sice přesvědčeným parlamentním demokratem, ale ani antisystémovým fašistou. Z mládí v něm zůstal konzervativec s patřičnou dávkou katolického monarchismu a patriotické víry. Silnou pozici v jeho světě zaujímala armáda jako instituce i symbol národní síly a jednoty.
Své konzervativní hodnoty se snažil skloubit s progresivním dědictvím Velké francouzské revoluce. Byl to autoritář, který ale pochopil, že pouze revoluční republikánská rétorika dokáže oslovit dělnickou třídu tak, aby vznikla pevná celospolečenská demokratická alternativa ke komunismu a radikálnímu socialismu. Přijal také fakt, že se demokracie od francouzské revoluce stala nedílnou součástí společnosti a jejího života. Jak podotýká již citovaný novinář Adam Gopnik, jeho politický život byl důkazem, že pravicová politika nemusí nutně sklouznout k absolutismu, ale může naopak liberální demokracii pomoci „srovnat páteř“.
Byla tedy de Gaullova politika jen klam, jak zakrýt neodvratné francouzské porážky? Sám de Gaulle politiku srovnával s divadlem a sám sebe připodobňoval k někomu, kdo neustále musí udržovat určitou iluzi Francie jako solidní, sebevědomé a rostoucí země, zatímco ji ve skutečnosti tvoří „vyčerpaný národ, který myslí jen na své pohodlí, nechce žádné problémy, nechce bojovat, nechce si to s nikým rozházet, ani s Američany, ani s Brity“.
Francie by byla v roce 1944 osvobozena i bez něj, stejně jako by se Paříž musela vzdát Alžírska. De Gaulle tomu ale dal vznešený nátěr velkého vítězství, respektive čestné porážky. Jeho příklad potvrzuje, že mýtus hraje v politice zásadní roli a sounáležitost občanů moderních států do jisté míry závisí na sdílených symbolech stejně jako na zdánlivě abstraktních pojmech, jako jsou národní důstojnost či velikost.
Má to ale svá úskalí. De Gaulle pomohl Francouzům vytvořit symbolickou historii, která se od té skutečné často lišila, respektive mnohé v ní chybělo či bylo záměrně vynecháno. Jak podotýká Gopnik, de Gaulle svým sjednocujícím národním mýtem „vpíchl“do francouzské paměti nebezpečný halucinogen zapomnění, který v ní uzavřel „třinácté komnaty“nejen režimu Vichy – kolaboraci a podíl Francouzů na holokaustu –, ale i občanské války v Alžírsku včetně policejního masakru Alžířanů v Paříži v říjnu 1961.
De Gaulle měl cit pro teatralitu a politickou show, která mu dokázala vynést politické body a ve správný čas ho umístit do centra historického okamžiku